Ilumauir v Nové Zemi
Jak jsem se dostal do Nové Země? Tak, najednou. Stáli jsme s přáteli v Kruhu a najednou jsem si uvědomil, že už jsem tam. Vlastně jsem nemusel udělat vůbec nic pro to, abych se sem dostal, nikam jsem nemusel chodit, nic jsem nemusel říkat, nebylo to ani o tom, že bych věděl něco navíc. Ne. Jen jsem si uvědomil, že jsem zde. A celý svět se změnil, lidé se proměnili, stejně tak vše kolem. Lidé byli podobní jako před tím, ale přesto jiní. Pak mě došlo, že to bylo tím, že jsem se změnil já, najednou jsem viděl věci, kterých jsem si před tím nevšímal, slyšel jsem zvuky, které jsem ignoroval, cítil jsem pocity, které ve mně před tím nebyly.
Začal jsem tu Zemi prozkoumávat, všechno v ní pro mě bylo nové a překvapivé. Hlavně lidé se zdáli být úplně jiní než na té Staré Zemi. Byli k sobě tak milí, ohleduplní a laskaví až jsem se styděl za svou neohrabanost, ale všichni se jen smáli, plácali mě po zádech a povzbuzovali mě. Vždycky, když jsem si myslel, že jsem něco pokazil, mávnul jsem nad tím rukou a řekl si „příště to udělám líp.“ A jo, šlo to.
Ta radost ze života, která vyzařovala ze všech na Nové Zemi, byla nakažlivá. Ptal jsem se jich z čeho pramení. Odpovídali mi, že přeci z toho, že každý dělá to, co miluje, co ho nejvíc baví a z čeho má největší radost. A když to dělají všichni, podporují se tím navzájem a radost se šíří. A každý to svoje dělá nejlíp, jak umí.
Pak se mě někdo zeptal, co dělá největší radost mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tu stále je ještě ta Stará Země, kde té radosti je pramálo a srdce mi zaplesalo radostí při představě rozzářených obličejů lidiček, kteří právě pochopili, že tu už je i Nová Země. „Chci rozdávat radost,“ odpověděl jsem, „chci být průvodcem těch, kteří chtějí objevit Novou Zemi.“ A tak jsem to začal dělat.
Zpráva o Nové Zemi se šířila po té staré, ale mnoho lidí nevěřilo, že opravdu existuje. To jsem se vždycky začal hrozně smát a lidé se ptali, čemu že se směju. „Vím jaké to je v Nové Zemi.“ Spousta se jich tam chtělo dostat a tak jsem jim začal pomáhat. Seděli jsme v kroužcích a povídali si, ptal jsem se jich, jak si tu Novou Zemi představují, co by tam dělali kdyby tam byli. Ze začátku byli nesmělí, ale časem se jejich fantazie rozeběhla a napadali je stále lepší a zábavnější věci. A pak jsem se jich vždycky zeptal, co jim chybí k tomu, aby je začali dělat už teď, ve Staré Zemi. Jednomu chybělo to, druhému ono, ale jak nás tam bylo spousta, zjistili jsme, že to, co jednomu chybí, druhému přebývá a nakonec jsme zjistili, že když každý daruje to, čeho má nadbytek, těm, kterým to chybí, máme všichni všechno k tomu, abychom mohli začít dělat ty zábavné věci jako na Nové Zemi. Tak jsme se do toho pustili. Byla to radost a sranda a blbli jsme jak malý děti. V tu chvíli se jeden z nich zarazil a říká: „Poslyš Ilumauire a kdy už nás tedy vezmeš do té Nové Země?“ Stáli jsme tehdy v Kruhu a cítili hluboké propojení mezi námi, přijetí, pochopení, soucit a lásku. „Jsme tam, cítíte to?“