Negativní vlastnosti a co s nimi

Sobectví a závist

Každý máme spoustu vlastností, některé se nám líbí a považujeme je za ušlechtilé, jiné ne, a vidíme je jako slabosti, jedny chceme rozvíjet a druhých se zbavit. Ale jde to se zbavit slabostí nebo po čase zjistíme, že ty vlastnosti, o kterých jsme si mysleli, že už zmizely z našeho života, se opět vynoří? Spousta z nás zjistilo, že návrat „negativních“ vlastnosti je pravidlem a z toho, že jsme je nedokázali zahnat, jsme smutní, myslíme si, že jsme selhali či se nemáme rádi. Důvod je ten, že se nemůžeme zbavit sami sebe, své podstaty, ať už se nám naše chování líbí nebo nelíbí. Co ale můžeme udělat, je změnit úhel pohledu či systém přesvědčení o tom, kým skutečně jsme a pochopit nejen sebe sama, ale i své vlastnosti, přijmout je, šlechtit a rozvíjet.

Každá naše vlastnost má mnoho projevů, ale sama o sobě není ani negativní ani pozitivní, takové jsou jen jejich projevy. A jako "negativní" je vnímáme tehdy, když nám nepomáhají být těmi, kým skutečně jsme, když jsou v rozporu s nejkrásnější představou o sobě. Ale žádné vlastnosti se nemůžeme zbavit, co ale můžeme udělat, je najít její pozitivní stránky a ty použít.

Spousta lidí velmi negativně vnímá sobectví a závist, ať už se tak chovají sami nebo je vidí na druhých. Ale ani jedno ve skutečnosti není vlastnost, ale jsou to projevy naší schopnosti být v energetické rovnováze a ve spojení s druhými lidmi. Sobectví a závist jsou ovšem indikátory toho, že v té rovnováze a ve spojení nejsme, že jsme se odpojili a dostali se do nerovnováhy a že bychom měli hledat cestu zpět.

Když přijmeme přesvědčení, že vše, co z nás vychází, je projevem naší lásky k životu, dokážeme změní naše chápání závisti a sobectví? Kam se můžeme posunout, když si uvědomíme, že jsme právě teď sobečtí nebo závidíme? Jakou důležitou zprávu tím dostáváme? Co pozitivního si můžeme z poznání a prožitku závisti a sobectví odnést?

Sobectví

Každý z nás někdy přijímá a někdy dává, je to tak přirozené jako nádech a výdech, udržujeme se tak v energetické rovnováze. Chvíli „sobecky“ přijímáme a chvíli „štědře“ dáváme, nemůžeme ani jinak. Ovšem od dětství je nám často vnucována představa, že bychom měli více dávat než přijímat, že dávat je dobré a přijímat špatné a že pokud více dostáváme, než přijímáme, tak jsme nakonec špatní (sobečtí) i my sami, obzvlášť pokud se nám to líbí. Ale ono nic, co dostaneme, nám nezůstane navěky, jednou přijde chvíle, kdy vše do posledního kousíčku zase vydáme. A tak se můžeme svobodně rozhodnout, s jakými emocemi to přijímání prožijeme, jestli s výčitkami svědomí a strachem nebo s úsměvem a labužnickým vychutnáním. Chvíle zvýšeného přijmu si můžeme užít s radostí a s uvědoměním, že právě vysoké energie radosti a nadšení jsou to, co okamžitě vracíme vesmíru zpět.

Proč si ovšem tu radost často kazíme? Přijali jsme od společnosti morální systém, který nám tvrdí, že lidé, aby byli dobří, musí být nesobečtí a rozdávat se do posledního dechu. To ale nakonec vede k tomu, že lidé dávají ze svého nedostatku ne z přebytku. Morální systém nerespektuje základní postulát, že se nejdříve musíme naplnit a pak teprve můžeme dávat. Pokud se cítíme prázdní a nenaplnění a sobecky nechceme dávat, je to správný instinkt - co bychom taky "nesobecky" ze sebe dávali než nenaplněnost a prázdnotu.

Být sobecký není ani negativní ani pozitivní, je to prostě cesta srdce zpět k naší energetické rovnováze. Když se narodíme, jsme energeticky otevření a v dynamické rovnováze, naše dávání a přijímání jsou v přirozeném souladu, ale jak rosteme, přijímáme přesvědčení, že žijeme ve světě nedostatku, že toho, co potřebujeme k životu, je málo, že můžeme zemřít, když to nedostaneme a musíme o to bojovat. A když to získáme, tak to musíme hromadit. A tak se v nás vytváří strach o život. Tohle přejaté přesvědčení nás pak nutí být velmi sobeckými a jsme v tom vychováváni rodiči i školou. A je velký paradox, že jsme za to těmi samými lidmi označování za špatné a trestáni a jsme naopak nuceni až vyděračskými metodami ke štědrosti. Tak vzniká energetická nerovnováha. Návrat k sobeckosti nám pak pomáhá překonat tuhle nerovnováhu a znova se naplnit, protože jedině jako naplnění můžeme být štědří.

Když si uvědomíme, že jsme sobečtí, je to hlas srdce, který nás vyzývá k novému hledání rovnováhy mezi dáváním a přijímáním, je to hlas, který nám připomíná, že jsme propojení a součástí jednoho celku, že hranice mezi námi jsou iluzí, že tím, jak dáváme druhým, tak podporujeme i sami sebe a že jediné věci, které skutečně máme, jsou ty, které dáváme.

Téma sobectví se v naší společnosti objevuje neustále, pořád se vrací, pořád zpytujeme svědomí, protože si myslíme, jak jsme sobečtí a i když žijeme ve velmi štědrém a solidárním světě, většina lidí to nevidí. Sobectví se neodstraní tím, že donutíme lidi ke štědrosti, ale tím, že jim dáme prostor se naplnit a tak se dostanou do rovnováhy nejen oni, ale i celá společnost. Pokud dáváme druhým peníze se vztekem či odporem, protože jsme k tomu byli donuceni například zákony, jsou vztek a odpor emocemi, které ty peníze nesou. A právě tyhle dvě emoce cloumají současnou společností. Ale žádné peníze to nezmění, dokud sami sebe nenaplníme klidem a mírem.

Závist

Pokud závidíme, je to chvíle uvědomění si toho, co chceme. Když druhý člověk něco má a my to chceme taky, posunuje nás to, něco se o sobě učíme či objevujeme zapomenutý kousek sebe sama. Uvědomujeme si, co nám schází, poznáváme, co nás může učinit šťastnějšími nebo co nám dá radost atd. Závist je volání srdce, je to projev lásky, kterou v sobě máme. Spojujeme si jí ovšem se spoustou negativ, jak se ale k tomuto volání postavit pozitivně?

Závist nás vrací k vědomí, že žijeme ve vesmíru, kde je všeho hojnost a kde skutečné touhy srdce se vždy naplní. Ve chvíli, kdy v sobě závist objevíme, tak směrem k tomu člověku či věci pošlu tisíc přání ať si to užijou, protože tak si magneticky přitahuju tu věc i já. Můžeme to mít oba :-)

Jak na závist v praktickém životě? Často si myslíme, že selháváme, ale když vše děláme, jak nejlépe dovedeme a když vše uděláme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak ať už to dopadne jakkoliv, my jsme to nemohli udělat lépe, protože to lépe neumíme. Pak si nemusíme žádné selhání vyčítat a příště to bude lepší

Klíčová otázka je, co skutečně sami pro sebe chceme, jestli to, co máme, je skutečně to, co chceme nebo nedostatek něčeho maskujeme vlastnictvím něčeho jiného (příklad: nedostatek pozornosti maskovaný nakupováním hromad oblečení, nedostatek ocenění maskovaný velký autem atd.). Pokud to tak máme, tak prvním krokem je naplnit své skutečné potřeby místo plnění nějakých falešných. Když jsme naplněná, je snadné být štědří.

Dalším způsobem je uvědomit si, co druhým nepřejeme. Jsou to věci? peníze? láska? A pak si s tím můžeme hrát. Představíme si, že máme v ruce to, co druhým nepřejeme a když jdeme třeba po ulici, tak to v duchu druhému člověku dáme. Příklad: vezměte tisícikorunu (skutečně si jí dejte do kapsy), běžte na ulici a představte si, že jí někomu dáváte, vyberte si pro začátek někoho, kdo je vám sympatický nebo o kom si myslíte, že by jí potřeboval a představujte si, že jste štědří a ty peníze s láskou a radostí dáváte. Když byste ty peníze doopravdy dali, hra končí, ale když se chcete naučit být přejícní, a to chce trénink, v duchu tu tisícikorunu můžete dát třeba dvaceti lidem denně. Pokud se vaše nepřejícnost týká něčeho jiného než peněz, dávejte to. Já jsem se takhle naučil dávat lásku.