Má aplikace duchovna

dne 23. srpen 2011 v 18:12

Na zvládání složitých životních situací používám dvě metody - Čtyři dohody nebo ho´oponopono - obě obsahují krátkou sadu jednoduchých rad či připomínek, které si jsem schopen zapamatovat a vybavit i v těžkých chvílích a obě směřují mou mysl tam, kde jí chci mít - do klidu, do nadhledu nad situací, do uvědomění si reality, k vcítění se do druhých, k lásce.

Jejich aplikace je ovšem proces, není to tak, že by člověk hned a vždy jednal podle nich, ale chce to trénink, velkou dávku tolerance ke svým úletům a trpělivost se sebou samým, až to přejde do krve a jednání podle nich se stane samozřejmým.

Čtyři dohody: 1.používám svá slova s láskou, 2.nevytvářím si domněnky o tom, co si druzí myslí, 3.neberu si osobně, co druzí dělají, 4.dělám vše nejlépe, jak dovedu.

Ho´oponopono: je mi to líto, prosím odpusť, děkuji ti, miluju tě.

My lidé máme ego

dne 1. září 2011 v 22:53

My lidé máme ego, je to něco, co jsme si vybudovali či vytvořili tak jako jsme postavili domy či vyrobili šaty. Všechny ty věci, domy, šaty i ega nám slouží, ale nejsou naší podstatou, jsou jakýmisi vrstvami, které nás někdy můžou chránit a někdy věznit, někdy nám dávají prostor a jindy nás svazují a oddělují.

Přemýšlím, jestli je i moje pravda, že bez ega bychom přišli o schopnost zvládat povinnosti vyplývající ze života. Ale všichni ostatní tvorové na Zemi nemají žádné domy, žádné šaty ani žádná ega a přitom zvládají život naprosto dokonale. Možná že opak je pravdou, že ego v současné formě nás od života odděluje a právě ono nám brání si život užít.

V přítomnosti je naše karma čistá

dne 4. září 2011 v 21:32

Nikdy nesrážím důležitost času tím, že bych o něm tvrdil, že je "pouhou" iluzí. Vždy se vyjadřuji v tom smyslu, že čas je iluze. Čili JE čili existuje, ale není tím, čím se nám jeví nebo jak jsme si ho definovali, není podstatou jevů. Je jako stín na stěně. Je to stín vědomí ozářeného světlem.

Samozřejmě ze světa 3D je existence času neodpáratelná, jak o tom píše Einstein. Ale stále více lidí si uvědomuje, že naše realita má víc rozměrů než 3 a když naše vědomí pojme další dvě dimenze a stane se pětidimenzionálním, uvědomí si i iluzornost času.

 To, že karma a čas jsou propojeny, si lze ověřit, když naše vědomí je v okamžiku tady a teď. Tehdy z času zbude jen přítomnost a v přítomnosti je naše karma čistá. To, co děláme, je výsledkem přítomnosti a nic co uděláme, nemá karrmické důsledky. Karma je spojená s lidstvem jako živočišným druhem, je to součást naší zkušenosti, ale v současné podobě zmizí, jakmile dojde k evolučnímu skoku a my se staneme jiným lidským druhem

 Duchovní stezky

dne 9. září 2011 v 10:30

Duchovní stezky jsou vyšlapávány moudrými celá tisíciletí proto, aby po nich další lidé rychle chodili a mohli se dostat dál do neprošlapaných oblastí.Tak jsme také objevili Novou Zemi, místo, kam ty stezky směřují, prošli jsme probádanými úseky sebepoznání či hledání smyslu života a vkročili do neznámých končin spojeného vědomí, globální spolupráce a proměny lidského druhu. Stezky existují, ale jít po nich už musí každý sám a jejich popis či mapa nenahradí skutečnou cestu, přesto mapéři a průvodci, kteří o nich podávají ostatním zprávy, jsou důležití. Žádný osamělý člověk není schopen tu síť cest objevit sám, musíme spolupracovat. Tam, kde jeden skončí, může začít druhý, cestou, kterou jeden pracně prošlapal, druhý projde rychle, aby mohl pokračovat dál. Tudy vede cesta na Novou Zemi.

 Krize autority

13. září 2011 v 13:56

Reakce na článek Nejvážnější nemoc západní civilizace (13.9.2011) na Neviditelném psu.

Pokud krize autority začala tím, že byla zpochybněna autorita církve, tak je nutné ptát se proč kdysi církev tu autoritu měla a dnes jí nemá. Je to tím, že její učení neodpovídá ani obyčejnému selskému rozumu a je v rozporu i se zkušenostmi, které například získává věda. A ten rozpor je tak fatální, že mnoho lidí má důvodné podezření, že jim lidé z církve lžou a celá její doktrína je vymyšlená fantazie. K překonání tohoto podezření ovšem nestačí jen vykřikovat, že církev má pravdu, nestačí se dovolávat svědectví, protože žádné z nich nemůže dokázat zázrak (Humeova břitva). A i když si můžeme myslet, že obnova autority je cestou k nápravě současného stavu, žádný zákon nebo nařízení tu autoritu nevrátí církvi.

Na rozdíl od Benedikta XVI, který "hovoří o náboženské dimenzi člověka", nová bádání ukazují, že člověk má hlavně dimenzi spirituální. Spiritualitu pak chápeme jako projev bytostné podstaty člověka, vycházející z jeho lidství, z jeho životního záměru, z hlasu jeho srdce. A právě tuhle spirituální stránku člověka církev a její muži pošlapali a zneuctili a právě to je důvod současné bouře a odmítání autority církve a následně státu i autority obecně. Spousta duchovně založených lidí se cítí podobně podvedena a zneužita církví jako ti chlapci zneužití pedofilními kněžími, kteří asi už o nějaké spiritualitě nemají ani ponětí a jen papouškují tisíc let staré fráze bez skutečného obsahu.

Předpoklad, že lidé jsou ve své podstatě dobří a ne hříšní, jak tvrdí církev, je ovšem jen prvním krokem k nápravě světa. Jistě, pokud se děti nechají růst jak dříví v lese, vyrostou z nich jen klackové, ale předpoklad, že autorita církve by z nich vychovala něco víc než jen vystrašené poslušné ovce, je naivní. Možná že společnost vedená církvemi bývala navenek spořádanější, ale těch běsů uvnitř, se kterými se nesmělo nic dělat, bylo strašně. Nelze se vrátit zpět, naše cesta v nové autoritě musí vést přes naší znovu objevenou spiritualitu, lásku a vědomí sounáležitosti.

Jakoby nebylo nic důležitějšího, než plačící ženy

dne 14. září 2011 v 11:37

   Mnoho lidí si ve skupinách tvořících opravdové společenství všimlo či uvědomilo, že naše emoce jsou to nejsilnější, co nás dokáže udržet v pozornosti a že když někdo (jedno zda muž či žena) emoce projeví, nejsnadněji také pozornost ostatních dostane. To není ani dobře ani špatně, je to prostě součást naší lidské podstaty, se kterou se musíme naučit pracovat.

   Emoce zkrátka patří k těm nejsilnějším nástrojům, které máme a když je sdílíme s druhými, probíhají mezi námi ty nejintenzivnější procesy. A když se s nimi pracuje funkčním způsobem, je to nejrychlejší cesta k tvoření komunity či vědomí sounáležitosti. Emoce nás přímo spojují s naší podstatou a když je sdílíme, mohou být v kontaktu s naší i svojí podstatou i druzí lidé. A lidská podstata je právě to, co dokážeme v kontaktu s druhými nejsnadněji vnímat, co nás dokáže udržet v pozornosti a co nás propojuje.

   Postřeh, že jakoby nebylo nic důležitějšího, než plačící ženy, ukazuje na to, že emoce vždy dokážou odvést pozornost od sebevznešenější myšlenky či od sebekrásnějšího příběhu. Mnoho lidí ovšem považuje myšlenky a příběhy za důležitější než emoce, proto se je snaží jak v sobě tak i v druhých potlačovat nebo je ignorovat. Tak vzniká boj o pozornost mezi emocemi a myšlenkami, který ovšem vždy nakonec vyhrají emoce, protože jsou pro náš život podstatnější než myšlenky, ale končí to často šíleným křikem. Každý z nás vědomě či nevědomě potřebuje být ve středu pozornosti druhých, protože pak v nás probíhá jistý téměř alchymistický proces. Ale když se nám pozornosti nedostává (obzvlášť v dětství a pak opakovaně celý život), snažíme se jí získat jiným způsobem, například, že ji na sebe strhneme silou činu, emoce nebo hlasu, což ovšem často vyvolá v druhých negativní reakci.

   Funkčnější strategie je dát emocím pozornost rovnou bez toho, aby o ní musely bojovat a nechat ten alchymistický proces proběhnout. Nejlépe to probíhá v menší skupině 5 až 8 lidí, kde všichni spolupracují, jsou si vědomí, že se ten proces děje a dají si čas (např.rodina nebo skupina přátel). Někdy to trvá týdny, měsíce i roky. S dobrým vedením a znalostmi tím lze projít během měsíců - výsledkem je, že pak už nikdo nemusí křičet, protože emoce se posunuly od těch drásajících k těm radostným, a skupina dokáže dávat pozornost vždy tam, kde je to potřeba.