Vnitřní samosoudce

dne 19. září 2011 v 17:29

Nejvíc bolesti nám způsobuje náš vnitřní samosoudce, který hodnotí nás samé podle hlasů lidí kolem. Už od dětství nám druzí vštěpují, jací bychom měli být, co bychom měli či neměli dělat a bedlivě posuzují, jestli takovými skutečně jsme. Nakonec v nás vypěstují malého diktátora či tyrana, který nám nedovolí být tím, kým skutečně jsme, a nutí nás být někým jiným, takovým jakého nás chtějí mít druzí. Tam uvnitř nás pak probíhá celý proces s žalobcem, vznášejícím často nesmyslná obvinění, soudcem, vynášejícím tvrdé tresty, i s katem, který je rychle vykonává. Jen obhájce je tichý.

Pokud staří mistři mluví o zastavení nějakého posuzování, tak mluví právě o tomhle vnitřním hlase. Ale ten hlas není objektivní, neposuzuje objektivně ani nás samé a je velmi žinantní jím ještě mluvit k druhým lidem. Ale ve chvíli, kdy umlkne uvnitř nás, přestane mít potřebu mluvit i k druhým a pak máme příležitost vidět sebe i druhé v jejich Takovosti.

Existuje svobodná vůle?

Dne 11.října 2011

Je otázka, jestli vůbec nějaká svobodná vůle existuje. Ať máme, kolik chceme možností volby, vždy jedna je optimální, prostě nejlepší. Když bychom jí znali, zvolili bychom nějakou horší? Většina lidí si myslí, že nemají schopnosti tu optimální volbu najít, ale co když existuje ve vesmíru mechanismus, který nás k té nejlepší volbě směřuje a navádí? A odměňuje nás dobrými pocity za snahu volit ty lepší varianty a trestat bolestí za ty horší? Pokud takový mechanismus ve vesmíru či v nás samých je, žádnou svobodnou vůli nemáme a jen reagujeme podmíněným reflexem.

Návrat moci do našich rukou

Dne 16.října 2011

Návrat moci do rukou jednotlivců je smyslem celé transformace, ale klíčová je naše vnitřní změna nikoliv vnější akce. Čili nejde o to, aby se někdo moci vzdal, ale aby každý z nás přijal a projevil moc, která je nám přirozeně dána. A tohle nemůže zastavit žádná vnější síla, žádná vláda ani korporace, to můžeme zhatit jen my sami tím, že dáme pozornost něčemu jinému. A právě o pozornosti je celá tahle hra, dáváme pozornost vnějším akcím místo vnitřní proměně a tím odevzdáváme i svou moc, kterou pak ti, co nás rozptylují, sbírají, koncentrují a využívají. Návrat moci do našich rukou začíná odvrácením pozornosti od jevů, které v nás vzbuzují strach, obavy či nenávist a zaměření pozornosti na to, co skutečně chceme v tomto životě prožívat.

Naše chyby a pravda druhých

Dne 31.října 2011

Klíčové je říkat pravdu o tom, co cítíme, co prožíváme a co skutečně chceme - čili mluvit o sobě. Tohle má smysl s druhými lidmi sdílet, protože nás to spojuje a sbližuje. Naopak říkat druhým "pravdu" o tom, co si o nich myslíme, své domněnky, co by měli nebo neměli dělat, vynášet nad nimi své "pravdivé" soudy, vede do pekla nedorozumění.

Když si klademe otázku, jestli chyby, které vidíme na druhých, nejsou hlavně ty naše, dochází nám, že hlavně na druhých lépe vidíme své vlastní chyby, protože jsme na ty chyby naladěni a jsou schopné upoutat naší pozornost.  Může ale platit i to, že naše chyby lépe vidí druzí, ale jejich rady dokážeme akceptovat jen tehdy, pokud máme zájem své chyby hledat a odstraňovat. Když někdo chodí a upozorňuje na počkání druhé na jejich chyby, je to kontraproduktivní, protože to spadá do nevyžádaných rad, které druzí málokdy slyší.

Touha po zisku

Dne 1.listopadu 2011

Síla, která vychyluje společnost do nerovnováhy, je touha po zisku. Zisk je ve své podstatě imaginární číslo, ale dnes je na jeho maximalizaci postavena celá ekonomika. A pokud je na jedné straně systému zisk, na druhé straně je jiné imaginární číslo zvané ztráta. Obě ta čísla jsou pofidérní, protože jako celek je systém vždy rovnovážný, ale uvnitř systému kvůli tomu umírají lidé - tohle je neudržitelné. Dnes někteří lidé (1%) mají právo mít zisk a zbylých 99% má povinnost nést ztráty z tohoto práva vyplývající. Nastartování ziskové ekonomiky v 18. a 19. století bylo bolestivé, protože těžkými ztrátami trpěli přímí zaměstnanci ziskových lidí - příkladem je třeba ztráta dětství u dětských pracovníků atd. Ve dvacátém století se ekonomům podařilo vytěsnit ztráty z oblasti, kterou si definovali jako ekonomiku a ty se přesunuly na celoplanetární úroveň - například ztráta deštných pralesů, ztráta čistého vzduchu, ztráta srdečných mezilidských vztahů. Dnes se ovšem ztráta vrátila do reálné ekonomiky v podobě finančního dluhu a je zle. Ale žádné záchranné plány, úsporné balíčky, politické reformy, ale ani revoluce neuspějí, pokud nezmění zadání, čeho má vlastně naše ekonomika dosahovat, pokud se nesáhne na ten svatý grál zisku. Existuje proud, který navrhuje zadat ekonomice nový cíl: maximalizaci bohatství.

Píšu jen o virtuálním zisku v podobě peněz, který se počítá jako příjmy mínus výdaje, ale za kterým často nestojí žádná reálná hodnota, jen si ho někdo bezpracně připíše na účet. Asi to nechápu ještě dokonale nebo v celkové šíři, jen cítím, že v naší ekonomice je něco zásadně špatně, když produkuje zničené životní prostředí, zničené zdraví lidí a miliardy chudých. Ale i v současném systému se musí bohatství zvyšovat a není zde jen hra s čísly. Pokud se bohatství zvyšuje prací a my pracujeme, tak i dnes bohatství stoupá, ale myslím si, že by mohlo stoupat rychleji, pokud by to byl cíl ekonomiky místo maximalizace zisku.