2012: Zhroucení civilizace

Mnozí se děsí toho, co se na Zemi stane v budoucnosti, mnozí si naopak myslí, že se nestane nic světoborného. Že se ale svět mění, vidíme na vlastní oči všichni. Jsme uprostřed informační nebo technologické revoluce, která proměňuje celou společnost i civilizaci, jsme v mnohem větším kontaktu, události se zrychlují, vzdálenosti zkracují, mění se způsoby práce i zábavy, svět je zaplaven globálními problémy, vzrůstem kriminality, rozpadem rodiny, znečištěním, oteplováním atd.

To, že mnoho věci nefunguje tak, jak bychom si přáli, je jasné. I přes pokrok je na světě spoustu chudých lidí, spoustu nemocných, spoustu uprchlíků, pořád se někde bojuje. Civilizace, tak jak jí vidíme kolem sebe, prostě nefunguje, je pak tedy představa jejího zhroucení nereálná? Je to jako když se objeví závada v motoru, ten chvíli ještě pracuje, ale jak se porucha šíří, spousta jeho subsystémů se dostává do nerovnováhy, kouří se z nich, až v jednu chvíli zkolabují a motor se zastaví. I z naší civilizace se valí oblaka dýmu, bolesti, zmaru a utrpení a její součásti jsou vychýleny z rovnováhy, takže se můžeme oprávněně ptát, kdyže přijde ten kolaps?

Spoustu lidí si myslí, že civilizace je tak obrovský stroj, že se prostě nemůže zastavit. Další se takového zhroucení bojí, protože si ho spojují s chaosem, rabováním, bezprávím či válkami. Obě tyto představy vycházejí z určitého pojetí toho, co to je civilizace a co to znamená, když se zhroutí. Vnímají civilizaci jako“mechanickou“ nebo „materiální“ záležitost založenou na společenských, politických, státních, ekomonických, kulturních nebo právních vazbách či institucích a za zhroucení civilizace považují rozpad těchto institucí či vazeb a jejich nahrazení chaosem. Tento pohled ovšem opomíjí pravou podstatu civilizace a ta je spirituální a zhroucení civilizace proběhne hlavně na spirituální úrovni, je to proces, který se děje uvnitř lidských hlav a srdcí.

Co je a co není civilizace

Jsme na Zemi a vidíme kolem sebe spoustu věcí, jsou kolem nás budovy, komunikace, dráty, potrubí, továrny, obchody, vše je naplněno spoustou více či méně užitečných věcí, počínaje dudlíky, přes stroje, auta, knihy, zbraně a konče rakvemi. Tyto věci nejsou civilizací, jsou pouze něčím, co civilizace postavila, zkonstuovala či vyrobila. Když mluvíme o zhroucení civilizace ve spirituálním smyslu, nemluvíme o fyzickém ničení těchto věcí, ale o změně vnímání a chápání toho, čím tyto věci pro nás jsou. V tuto chvíli má třeba pro nás velký význam to, jakému člověku, která věc patří. Umíte si ale představit situaci, kdy to je každému úplně jedno? Jaký převrat v lidském přesvědčení, vnímání či myšlení by se musel odehrát, aby pro nás ztratilo význam vlastnictví? A právě takovýto převrat je podstatou události, kterou nazýváme zhroucení civilizace.

Společnost kolem nás ovšem netvoří jen stavby, věci či výrobky, ale také lidská společenství, rodinou počínaje, přes komunitní, obecní či státní instituce, finanční, zdravotní či sociální systémy, organizace, spolky a sdružení až po firmy či korporace a vše je završeno nejvyšší stavbou samotného státu. Je klíčové si uvědomit, že ani tato lidská společenství nejsou civilizací a zhroucení civilizace není jejich chaotickým anihilováním, po kterém následuje válka, tak jako jsme toho byli svědky např. v Albánii nebo v Somálsku. To, k čemu dojde, je změna našeho chápání smyslu a účelu těchto společenství a systémů. Umíte si třeba představit situaci, kdy nám přijde tvorba zisku, což je hlavní smysl existence firem, jako naprosto nesmyslná? Nebo že je absurdní, že nějaký státní úředník má právo nám poroučet, co máme dělat a trestat nás za nedodržování jeho pokynů? Nebo že ty barevné papírky a kovová kolečka, co máme po kapsách, jsou naprosto bezcenné? Opět je to o totální změně pohledu na náš život. A pokud k takovéto změně dojde, civilizace, tak jak jí známe, se zhroutí.

Společnost ovšem v prvé řadě tvoří mezilidské vztahy a interakce mezi námi, některé z těchto vztahů vyplývají z naší přirozenosti (otec, matka, syn…), některé jsou společenské či ekonomické (učitel, podnikatel, sportovec), některé jsou neformální (kamarád, přítel), jiné institucionalizované (policista, prezident). Každý z nás má desítky nebo stovky takových rolí, se kterými se tu více tu méně ztotožňuje, některé vztahy jsou potvrzeny plácnutím ruky, jiné podepsáním smlouvy, další veřejným slibem (manželství) či volbou. Z těchto vztahů vyrůstá civilizace, ale ani ony samotnou civilizací nejsou a zhroucení civilizace neznamená, že zůstaneme ve vzduchoprázdnu a bez vztahů, ale budeme je prožívat úplně jinak, budeme je tvořit jiným způsobem a z jiných důvodů. Klíčové pro změnu je naše vědomí, že naše vztahy jsou jen role a my jsme herci, co je hrají, že v prvé řadě jsme Lidmi s velkým L a že všichni jsme propojeni do jednoho celku, který se jmenuje Lidstvo. Jak se změní naše prožívání při vědomí, že všichni jsme jeden? Umíte si třeba představit situaci, že každá láska mezi lidmi je naprosto přirozená věc? Že když se dva lidé potkají a zamilují se, tak jsou spolu, bez toho aby museli svádět tisíc bitev se svými bývalými partnery, o děti, o majetek, o společenský respekt? Současná civilizace míří ke zhroucení, protože pokřivuje naše vztahy a brání lásce.

Vědomí civilizace

Vykreslujeme tady několik provokativních představ, které překračují dnešní chápání pojmů civilizace a společenský řád a zdají se být nerealistické či přímo anarchistické. Tyhle představy vycházejí z širokého uvědomění si toho, jak funguje tento svět nebo kam vedou cesty, po kterých dosud jdeme. Když si uvědomujeme pomíjivost a nesamozřejmost světa kolem nás, tak i ty nejfundamentálnější a nezpochybnitelné pravdy se jeví jako velice křehké a mohou se rychle rozpadnout a s nimi i celá civilizace.

Už teď se dostáváme do „neřešitelných“ či paradoxních situací, které prostě nelze překonat se současným systémem našich přesvědčení a pokud se těch starých přesvědčení budeme držet, přivedou nás do záhuby. K té ovšem nedojde, protože řetěz se přetrhne v nejslabším místě a tím je nefunkční civilizace. A ta se zhroutí. A opět zdůrazněme, není to o ničení věcí nebo o rozpadu států, ale o přehodnocení našeho vztahu k nim, ale také k sobě samým i vztahu mezi námi. Například ztráta významu vlastnictví k věcem není totožná s růstem kriminality, krádeží či loupeží, věci druhým totiž kradou lidé, kteří považují vlastnictví za to nejdůležitější v životě.

Civilizace je v prvé řadě energetická struktura ve čtvrté a páté dimenzi, které přesahují námi vnímanou fyzikální realitu. Tuhle strukturu jsme tvořili posledních asi 5000 let tím, jak jsme do ní vstupovali svými životy a vědomě jí podporovali. Tak vznikla složitá a obrovská síť vztahů a vazeb mezi námi a k věcem kolem nás. Všechny vazby vznikaly jako živá spojení mezi lidmi, ale postupem vývoje došlo k jejich odosobnění a institualizování, tím jsme vytvořili matrice, do kterých můžeme vstupovat svým vědomým a rychle se dostat do určité společenské situace nebo předem definované role ( to má své výhody, ale i nevýhody). Jednotlivé matrice se do sebe skládají a tvoří hierarchie vyššího řádu. A celý konglomerát matric mnoha úrovní a propojujících všechny lidi na planetě pak tvoří to, čemu říkáme civilizace. Toto vše se děje na úrovni vědomí a naše vědomí tuhle stavbu drží a vyživuje a ve chvíli, kdy jí přestaneme podporovat, tak se zhroutí. Teď k nám přichází uvědomění, že civilizaci držíme jen my lidé svým vědomím a máme svobodu toto vědomí povolat nazpět k sobě, nepodporovat civilizaci a umožnit její zhroucení.

Tenhle text vzniká pro ty z nás, kteří chceme být na tuhle chvíli připraveni nebo jí chceme dokonce aktivně podpořit a vyvolat. Naše zapojení do tohoto destruktivního procesu je velmi prosté, stačí když si jsme vědomí toho, kdo jsme, co prožíváme či co chceme dělat, když svým vědomým jsme v přítomném okamžiku, tady a teď, v meditaci, v lásce, v zamilovanosti.

Zhroucení civilizace není konec, naopak, je to nový začátek. Starý řád padá a na jeho místo nastupuje nový, který tryská z našich srdcí. Nové vazby, které nahradí ty rozpadlé, se tvoří mezi mnohými z nás už teď, zatím jsou tenké, ale už nás propojují do velké globální sítě, která zachytí lidstvo ohromené rozpadem civilizace. Tvoříme buňky nového globálního vědomí lidstva a naším úkolem, naším záměrem, proč jsme se narodili právě v této době, je v pravou chvíli připojit k tomuto vědomí ostatní lidi. Už tím, že si tohle čteme, do nás to nové vědomí vstupuje a připojujeme se k týmu takto propojených lidí.

Zdroje nestability

Všichni jsme součástí stávajícího řádu světa a podporujeme ho už pouhou svou přítomností na planetě, ale tím, jak stále hlouběji zkoumáme to, kým skutečně jsme a co chceme se svým životem dělat, boříme tento řád. Ten není připravený na aktivitu skutečně svobodných lidí a naše spontánní kreativní energie ho ničí, protože z našich srdcí tryskají představy o úplně jiném fungování světa, než který vidíme kolem sebe. Sníme o světě lásky, míru, harmonie, radosti a bohatství, které mezi sebou sdílejí všichni lidé. Máme však kolem sebe svět, kde se bojuje o přežití, kde jsou vítězové a poražení, chudí a nemocní, je to svět hranic, barier a masek. Tento fatální rozpor mezi tužbami našich srdcí a prožívanou skutečností, je zdrojem nestability civilizace, který nakonec povede k jejímu zhroucení v nás samých.

Stávající řád dnes vnímáme jako něco vnějšího, co k nám přichází, do čeho jsme zapojováni bez ohledu na naše přání metodou odměn a trestů, pochval či odsudků, dáváním či odmítáním lásky, uznání či respektu, předávají nám ho rodiče, učíme se ho ve škole, je podle něj postavena celá společnost se všemi institucemi, státem počínaje, přes ekonomiku a soudnictví a konče mezinárodními vztahy nebo manželstvím. Odevšad se na nás valí hory přikázání, co můžeme, co nesmíme, co musíme a všude jsou tisíce formálních či neformálních dohlížitelů, kteří dbají na to, aby vše bylo podle pravidel, morálky, nařízení či zákonů a na to vše navazuje soudní a trestní aparát (státní i privátní), který trestá ty, kteří se tímto řádem neřídí. Spousta trestů je pak mimosoudních a jsou vynášeny bez obvinění a bez možnosti obhajoby a jsme trestáni i za naprosto nesmyslné věci, jako je třeba prohra v soutěži, ztráta peněz, neznalost ve škole, dělání toho, co nás baví, projevení toho, co skutečně cítíme nebo láska k „nevhodné“ osobě. Toto vědomí nesvobody, nespravedlnosti a vnucenosti také podkopává naší důvěru ve stávající řád.

Tento řád světa zvaný civilizace se tvořil na mnoha místech planety od založení prvních států kolem roku 3000 př.K. Lokální civilizace se vyvíjely různými způsoby a tvořily vlastní varianty, ale teď jsme se dostali do globalizovaného světa, kde se tyhle systémy setkávají a propojují, ale protože jsou mnohdy nekompatibilní, dochází k velkým pnutím. Toto globální propojení je dalším zdrojem nestability. Lidé získávají širší rozhled a vidí, jak se věci dějí jinde a že to, co jim bylo vštěpováno, není jediná a absolutní pravda. Dochází v relativizaci hodnot a ke vzpourám proti zavedeným pořádkům, protože lidé najednou vidí, že mají možnost si zvolit jiný život než ten, který dostávají od tradice, že mohou věřit jiným bohům, něž kterým věřili rodiče.

Velkým zdrojem nestability je i překotný technologický pokrok, kdy spousta starých vazeb je nevhodných do nových časů. Dochází k revolucím, které ovšem brzo vyčerpají svůj potenciál a co bylo nedávno „nové“ je velmi rychle zastaralé a stejně rigidní a zkostnatělé, jako to předešlé. A tak jsme byli během uplynulých cca 300 let svědky už několika změn řádu světa a přitom k jeho zásadní změně nikdy nedošlo. Tyto chaotické změny jsou také únavné a vyčerpávající. Často je vnímáme jako kosmetické, samoúčelné či postrádající smysl, protože nevíme, kam ty změny vlastně směřují. Z toho pramení nedůvěra, nervozita či netrpělivost, která také podrývají civilizaci.

Spousta z nás cítí, že jsme narazili na hranice, dál už prostě tahle stará cesta nevede a zcela zásadní změna je ve vzduchu.

Svoboda volby kontra společenský řád

Bouře, která probíhá v lidském společenství, dostala civilizaci do pasti, ze které nevede cesta v rámci starého systému přesvědčení. Musíme naprosto změnit své chápání světa, abychom uviděli další možnosti. Uvolňováním tradic, rozpadem společenských hodnot či zpochybněním morálky, jsme došli až na samou mez funkčnosti současné civilizace. Tím, jak se mnoho lidí vymanilo ze sevření stávajícího společenského řádu, objevily se nové možnosti s iluzí svobodné volby mezi nimi. Pokud ovšem svobodu volby chápeme naprosto neomezeně a přiznáváme ji demokraticky všem lidem, společnost se propadá do chaosu a rozpadá se na mezi sebou bojující osamělé jednotlivce. Na tuto anarchii jiná část lidí reaguje potřebou omezit tuhle svobodu a stanovovat pravidla, která nastolí jakýsi společenský řád a umožní spolupráci. Každé pravidlo přicházející z vnějšku ovšem omezuje svobodu, neomezená svoboda vede k anarchii, je to bludný kruh – past docvakla. Tak je nastaven starý systém a lze v něm akorát hledat jakýsi kompromis, který nikdy neuspokojí všechny a vždy vede k jevům, jako je kriminalita, rozpad rodiny či nedůvěra v instituce atd. protože být svobodný a jít svou cestou ke štěstí je bytostnou potřebou všech lidí.

Tento střet svobody a pravidel pramení z rozporu dvou základních paradigmat, podle kterých vnímáme fungování vesmíru, tento střet neprobíhá jen mezi různými skupinami lidí, ale uvnitř každého z nás, přikláníme se ke svobodě nebo k pravidlům podle toho, jestli běh světa považujeme za náhodný a libovolný nebo osudový a pevně daný. Pokud se vše děje náhodně, pak si můžeme v neomezeném poli možností nějakou zvolit a všechny volby jsou rovnocené. Pokud běh světa řídí osud, žádnou volbu nemáme a jen se řídíme jakýmsi skrytým řádem, který jen můžeme přijmout a podřídit se mu. Obě varianty lze podpořit mnoha důkazy, ale dokud si neuvědomíme existenci vyššího paradigmatu, jehož jsou součástí, nepostřehneme, že tu jsou i další možnosti.

S příchodem nového vědomí jsme si začali uvědomovat, že neplatí ani jedna z výše uvedených variant, svět neřídí předurčený osud a ani se nic neděje náhodně. Hlavní hybnou silou světa je záměr. Vše má totiž svůj smysl a důvod existence a ten se projevuje tím, co se děje nebo co děláme či jak se chováme. A nějaký důvod existence a smysl života máme i my lidé, každý z nás ten smysl má, je to touha v našich srdcích, to, co milujeme, je to nejkrásnější představa našeho života, kterou dokážeme najít. Tohle vědomí smyslu má drtivý dopad na naší svobodu volby, varianty, mezi kterými volíme, pak nejsou rovnocenné, některé jsou ve větším souladu s naším smyslem života než jiné. A pokud jsme si vědomí smyslu svého života, už rozhodně nevolíme náhodně, ale velice systematicky a záměrně si vybíráme ty možnosti, které nám maximálně vyhovují. Tak vzniká řád. S novým vědomím ovšem přichází i nové pojetí svobody, kterou chápeme jako svobodu tvorby či hledání své životní cesty v neomezeném prostoru života.

Tohle je ovšem situace, které se starý řád děsí a má v sobě zabudovány mechanismy, které nás mají od takového hledání odradit a tím stávající řád zachovat. Máme v sobě pojistky, které nás zastavují a vracejí zpět na starou cestu, jsou to systémy našich přesvědčení. Například přesvědčení, že dělat pro sebe to nejlepší je sobecké a egoistické nebo že pokud máme volbu, máme si vybrat to, co nejvíc vyhovuje druhým lidem nebo že to, co chceme sami pro sebe, je špatné, protože my sami o sobě jsme uvnitř špatní či hříšní. Proto vše, co v sobě najdeme, je špatné a to dobré může přijít jen z vnějšku, někdo nám to musí říct nebo si to musíme přečíst a rozhodně k tomu musíme být donuceni, protože naší přirozeností je být sami sebou a to je špatné. Tato mlha nás odděluje od našeho nitra a vlévá nám do žil starý řád. A tím, jak jsme odděleni sami od sebe, cítíme se odděleni i od druhých lidí a toto vědomí oddělenosti je podstatou starého řádu, které ovšem způsobuje katastrofální situaci současného světa.

Zdroje nového řádu

O čem je nový řád? V čem se liší od toho starého? Kde hledat jeho zdroj? Jak se my sami můžeme připojit k tomu přicházejícímu vědomi?

Nová spiritualita nám říká, že zdroj nového řádu je přesně tam, kde byl zdroj i toho starého, v živých mezilidských vztazích, čili v takových vztazích, které odrážejí aktuální potřeby žijících lidí, neohlížejících se na převzaté vzory a konajících podle hlasu svého srdce. Ten řád je v nás, v nás všech, v každém je kousek a celý ho dáme dohromady tím, že se propojíme a vzájemně ty své kousku prozkoumáme.

Na rozdíl od starého řádu, který přichází zvenčí, nový řád tryská z nás samých. Ve starém řádu nám autority říkali, co je smyslem našeho života, co máme dělat, jak se chovat nebo čeho dosáhnout, abychom byli považováni za dobré. V novém řádu žádná vnější autorita neexistuje, vše je jen na každém z nás, jen my sami rozhodujeme, co je pro nás dobré a co špatné, neexistují žádná omezení toho, co smíme nebo nesmíme dělat. Spousta lidí se ovšem takové situace bojí, protože to také znamená převzetí naprosté zodpovědnosti za svůj život a oni se rádi vymlouvají na druhé. V novém řádu žádné výmluvy neplatí, nikomu totiž nepomáhají, nelze se jimi ospravedlnit, protože nikdo nikoho neodsuzuje za nic, co dělá z tryskajícího srdce.

Nový řád ovšem v žádném případě není bezuzdou anarchií, kde si každý dělá co chce bez ohledu na druhé lidi či na jejich úkor. Takové chování totiž z žádného srdce netryská, veškeré poškozování zájmů druhých lidí vždy pramení ze strachu, že nedostaneme to, co potřebujeme ke spokojenému životu. A když to nedostaneme, musíme si to vzít násilím, lstí, podvodem, krádeží nebo jiným bojem. Z vědomí, že jsme všichni součástí jednoho celku ovšem plynou jiné strategie, například to, že co dáváme druhým, dáváme sobě, že žijeme ve světě nadbytku potřeb pro život, že vždy jednáme z pozice lásky.

Tím, že naše svoboda je svobodou tvoření naší životní cesty, nikoliv svobodou neomezené volby či spotřeby, vždy ze všech nabízených možností volíme tu nejlepší pro nás, tu variantu která nejlépe souzní s naším záměrem či smyslem života. Další podmínkou je, že tuto svobodu dáváme všem lidem kolem nás a vzájemně si o svých volbách říkáme. Tímto způsobem dokážeme nalézt to, co máme společné, jak naše záměry na sebe navazují, jak jeden druhý podporuje, jak se doplňují či překračují. Tím vzniká nová síť vazeb a nový řád vztahů mezi námi. Tvoříme je už tím, že hledáme své nejkrásnější představy o životě, o tom, co skutečně chceme dělat, co milujeme, co nás naplňuje nadšením, že zkoumáme to, kým skutečně jsme a máme odvahu to naplno vyjadřovat celým svým životem.

Chvíle zhroucení

Jak to začne? Vlastně už to začalo a to hodně dávno, dokonce tahle chvíle byla vložena do systému už v okamžiku jeho vzniku před pěti tisíci lety, už v tu chvíli bylo jasné, že se tahle civilizace zhroutí. To, že to takto skončí, ovšem není nějakou osudovou chybou, kterou naše civilizace trpí od svého založení. Je to záměr. A dnes prostě záměry, se kterými byla civilizace stvořena, docházejí naplnění. A my jsme těmi, kteří je uskuteční a jsme připraveni to udělat, už to vlastně děláme každým činem, každým nádechem. Všichni lidé na téhle planetě spolupracují na realizaci těchto záměrů, ať vědomě nebo nevědomě, a to každou činností, kterou dělají, ať milují bližní nebo je nenávidí, ať jsou mírotvorci nebo válečníky, ať prosazují svobodu volby nebo zuby nehty drží stávající řád. Vše směřuje do bodu nula.

Může se nám taková perspektiva nelíbit, můžeme s ní i nesouhlasit, ale nemůžeme jí odvrátit, protože vše, co děláme, napomáhá zhroucení civilizace. Co však můžeme udělat v každém okamžiku, je srovnat si svůj vlastní život, proniknout do své podstaty, zjistit kým skutečně jsme a co chceme doopravdy v tomto životě dělat, co milujeme. Tohle jsou věci, které jsou neměnné a nezávislé na vnějších podmínkách, tryskají totiž z našich srdcí. Touto prací na sobě si každý tvoříme loď, která nás převeze přes nadcházející bouři a každá upřímná odpověď, kterou najdeme, je kotvou, které nás udrží nad vodou. Další kotvou jsou lidé kolem nás, protože oni nezmizí, jen je uvidíme novýma očima. Náš šok ze změny bude o to menší, když se na druhé začneme tím novým zrakem koukat okamžitě, když teď hned začneme tvořit nové vztahy podle řádu, který se vynoří z trosek civilizace. Ty nové principy jsou dlouho známé, teď prostě přichází chvíle skutečně podle nich žít. Skvěle je formuloval třeba Miguel Ruiz ve Čtyřech dohodách, v nich jsou ukryty základy nových vztahů. Ve chvíli, kdy mluvíme láskyplně a s podporou pro ostatní, když se druhých ptáme, místo abychom si vymýšleli, co si myslí, když si nebereme osobně nic z toho, co druzí dělají nebo říkají a když vše děláme nejlépe jak dovedem, s láskou a nadšením, přecházíme přes zhroucenou civilizaci do nové reality.

To, co nás čeká, nebude nic snadného nebo triviálního, bude to opravdu největší a klíčová událost v dějinách lidstva. Vstupujme však do tohoto dění s láskou, odvahou a sebevědomím. A také s čistou myslí bez předsudků, s otevřeným srdcem bez masek. Až přijde TA CHVÍLE, uvidíme kolem sebe spoustu zmatků, protože věci nebudou fungovat tak jako dřív, mnoho lidí propadne beznaději či strachu, protože ztratí budoucnost, kterou si plánovali a bude zde také mnoho bolesti ze ztráty jistot, práce, peněz či majetku. Když zůstaneme klidní a ve svém srdci, uvidíme iluzornost toho všeho. Jsme přítomní právě proto, že si tuhle iluzi uvědomujeme a tím pomáháme ostatním. Co v TÉ CHVÍLI můžeme pro druhé udělat? To, k čemu dochází, je změna vědomí, rozpad toho starého a ustavování nového a my můžeme být lidem kolem nás průvodci touhle změnou. Nejjednodušší způsob jak druhé provázet, je klást jim otázky, ptejte se jich jak se cítí, co právě prožívají a jak to chtějí změnit. Naslouchejte jim a říkejte jim své vlastní odpovědi o svých prožitcích a záměrech. Ptejte se jich také na to, jak by si představovali svůj život podle své nejkrásnější představy, co by chtěli dělat, co milují a čím by jim mohli ostatní pomoci dosáhnout jejich cílů. Otázky a odpovědi jsou tím, co vytváří nové vědomí. Je vhodné procházet tímto procesem v malých skupinách (5 až 8 lidí), protože v nich máme ty druhé, se kterými čelíme změnám a taková skupina je také základ nové struktury vztahů a společnosti. A i zde platí, že nemusíme čekat na chvíli zhroucení civilizace, abychom takovou skupinu kolem sebe vytvořili, můžeme se připravit už teď.

TA CHVÍLE změny vědomí bude samozřejmě kritický okamžik, protože i poté chceme bydlet v domech, svítit elektřinou, jíst, pít, být v kontaktu s lidmi po celém světě, využívat telefony či internet, cestovat a tyto služby musí někdo a nějak provozovat a zajišťovat. I v tu chvili budou mezi námi nemocní, kteří potřebují naší péči, budou se rodit děti, lidé budou umírat, život se prostě nezastaví, to se jen civilizace zhroutí. Pravděpodobně se ale na řadu dní zastaví politický a ekonomický běh světa, bude to chvíle naplněná spiritualitou a lidstvím, kdy spoustu „problémů“ prostě zmizí jakoby nikdy neexistovaly. Může k tomu dojít proto, že ony jsou skutečně iluzorní a umělé, najednou nikoho nebude trápit chudoba, nezaměstnanost, inflace, hospodářský pokles, porušování lidských práv či globální oteplování. TA CHVÍLE pravděpodobně přijde v prosinci 2012 také proto, že kolem vánoc je nejnižší hospodářská aktivita a lidé mají nejvíc času se věnovat sami sobě, hrozí též nejmenší problémy se zásobováním. Dostaneme nějaký čas na přijetí změn a na najití svého nového místa v řádu světa. Co a jak můžeme dělat, je popsáno v článku Práce srdcem.

Zhroucení civilizace není zmizení civilizace

Tsunami v Asii byla přírodní katastrofa, výbuch Černobylu byla technická kartastrofa, druhá světová válka byla společenská katastrofa, ale zhroucení civilizace katastrofou není. To není žádné efektní drama pro kamery s hořícími městy a hromadami mrtvých. Vždyť je to vnitřní proces v každém z nás, to se blbě filmuje.

Opět opakujeme, zhroucení civilizace je změna vědomí, která se odehrává ve strukturách čtvrté a páté dimenze. Je to jako změna datumu, ke které dochází o půlnoci každého dne. To také není žádná katastrofa, jen se prostě obrátí list v kalendáři a začneme den pěkně od začátku. Opět ráno vstaneme, jako včera, a vše děláme nanovo a taky dnes máme další šanci udělat svou práci lépe. Nebo tu změnu lze přirovnat k silvestru, když končí starý a začíná nový rok. Ten den není katastrofou, ale spousta věcí se mění, například bereme nový kalendář a musíme si zvykat na novou číslovku. Až nastane TA CHVÍLE a civilizace se zhroutí, tak se toho prostě změní víc najednou, změní se věci, které trvaly beze změny i tisíce let a my už zapoměli, že nejsou věčné, ale dočasné a pomíjivé jako všechno.

Například nastane "konec času" - ručičky na hodinkách se sice budou točit dál a digitálky budou stále ukazovat nějaká čísla, ale totálně se změní naše chápání toho, co to znamená. Něco podobného se stane penězům, ty jsou totiž provázány s časem. Pravdivě se říká, že čas jsou peníze a konec času tedy znamená i konec peněz. To není katastrofa, ale úžasná výzva k nové tvořivosti. A síla v našich srdcích, síla našich snů, síla spojených záměrů nás přenese do nového prostoru s novými možnostmi.

Když se zhroutí civilizace, je to jako když dětem spadne věž z kostek. Děti se při její stavbě snažily a ta byla už docela vysoká a najednou stojí před hromadou popadaných kostek. Co řekne dospělý, když dítě začne brečet, že přišlo o tak nádhernou stavbu? Přeci, že může začít stavět znova a určitě postaví ještě lepší a vyšší a odolnější. První věž, kterou jsme postavili, určitě nebyla ta nejlepší, první naše civilizace taky není tou nejvrcholnější, kterou můžeme udělat.

Hromada kostek už sice není věží, ale také to není prázdný prostor. Můžeme si uvědomit, že to nejsou trosky, ale stavební materiál k nové stavbě. Při zhroucení civilizace na tom budeme stejně, i civilizace je složena z určitých dílů, které se prostě zřítí, už nebudou na původních místech, nebudou držet pohromadě, ale nezmizí. Když v pravěku začala tahle hra a prostor byl skutečně prázdný, dalo spoustu práce vyrobit jednotlivé kostky a dopravit je na jedno místo. Ale po zhroucení civilizace nezačneme od nuly, kdy bychom opět museli ty kostky tvořit, není to úplný začátek hry, jen její další fáze, kdy sedíme nad hromadou stavebního materiálu a můžeme vymyslet, co nového z něho postavíme.

Ta původní stavba vznikala pět tisíc let a byla neforemným slepencem všech možných nápadů a přístupů, podílel se na ní milion architektů, kteří nikdy neměli celkový přehled o tom, jak vypadá celek, tu něco přistavěli, tu něco jiného přilepili, pak se rozhodli, že budou stavět do výše, ale vůbec netušili, jaké základy ta stavba má. Vlastně je s podivem, že vydržela tak dlouho. Mazec nastal, když jsme se demokraticky rozhodli, že architektem může být každý. Intuitivně tušíme, že tudy vede cesta, ale nejdříve, poté co všichni začali někde něco přistavovat a narušovat křehkou rovnováhu, dojde ke zhroucení té existující stavby.

Tvoření budoucnosti

Až staneme před tou zhroucenou civilizací, spousta lidí bude cítit beznaděj a zmar, ty vycházejí z předpokladu, že když jsme tu civilizaci stavěli pět tisíc let, tak její obnova bude trvat stejně dlouho. Ale to je omyl vyplývající ze způsobu, jak byla stavěna ta první civilizace, tehdy bylo jen pár architektů, kteří tu stavbu dílek po dílku vyráběli a skládali. Když si představíme, že měli před sebou desítky miliard kostek, tak jim ta stavba trvala tisíciletí. Tu novou civilizaci budou ovšem stavět miliardy architektů a stavebníků, my všichni, a proto může být vystavěna velmi rychle. Každý vezme pár dílků a dá je tam, kam patří. V tu ránu.

Analogie s dětskou stavbou z kostek má svá omezení, protože stavba civilizace je přeci jen mnohem mnohem komplexnější. Věž z kostek většinou staví jedno či dvě děti a vždycky musí začít od spodu. Stavění civilizace se ale mohou zúčastnit všichni lidi najednou a mohou jí tvořit na mnoha urovních a simultánně, jakoby se nad tisícem kostek sešlo tisíc dětí a věž postavily tak, že by všechny najednou umístily do prostoru svou kostku. Bác ho a věž stojí během vteřiny. Intuitivně víme, že takto se dětské věže nestaví, protože by všechny děti musely být sladěny a vědět, kam a kdy svou kostku vložit a to je krajně obtížné. Obtížné by to bylo i se stavbou civilizace, když bychom měli sladit šest miliard lidí. Ale umíte si představit situaci, když by věž z tisíce kostek stavělo jediné dítě s tisíci rukama? A umíte si představit situaci, když by civilizaci nestavělo šest miliard osamocených lidí, ale jediné spojené Lidstvo? Obrovská bytost s dva krát šesti miliardami rukou? Cvak a stavba stojí. V tu ránu.

Ve chvíli zhroucení civilizace se bude spousta lidí cítit velmi osaměle, proto je důležitá existence sítě propojených lidí, kterou tvoříme právě teď. Nebude nás mnoho, možná jen pár milionů ze šesti miliard, přesto už tvoříme mnohamilionovou bytost, která začne s novou stavbou. Jsme těmi, kteří ostatním ukáží svým příkladem a životem, jak se mohou sami zapojit do obnovy. A opět je to o tom výše zmíněném pokládání otázek, co cítíme, co chceme z celého srdce dělat, co milujeme a čím chceme nebo můžeme přispět ke stavbě. Tím lidé kolem nás uchopí své dílky skládačky a umístí je na to pravé místo.

Neděláme to poprvé, ani tahle hroutící se civilizace není první lidskou civilizací, již tu byla civilizace Lidí moře i jiné. Se současnou civilizací jsme došli hodně daleko, její existence rozhodně měla svůj smysl a určitě splnila to, co se od ní očekávalo, vytvořila materiální podmínky pro život šesti miliard lidí, dokázala je propojit telekomunikačními prostředky do globálního společenství a tím umožnila vznik civilizace nového typu. Když se zhroutily předchozí civilizace, byly nakonec donuceny opustit fyzikální vesmír a zůstaly jen ve čtvrté a páté dimenzi, hrací stůl byl vyčištěn, kostky zmizely a hra začínala opravdu od začátku. Ovšem i u civilizace Lidí moře, která byla tisícinová oproti té dnešní, tohle trvalo dva tisíce let. Proto to tentokrát proběhne jinak a hned po zhroucení začne opětovné budování, ale s úplně jinou úrovní vědomí. Využijeme k tomu globální vazby, které právě teď tvoříme a které z nás tvoří Lidstvo.

Nová Země

Ta změna bude obrovská, protože hlavně se změníme my lidé, změní se naše vztahy, náš pohled na život, naše systémy přesvědčení a svět, který vytvoříme, si zaslouží jméno Nová Země.
 

Cesty duší 2008