Bajky o Ilumauirovi

Hádanka u cesty

Na svých toulkách potkal Ilumauir Svědky Jehovovy, muže a ženu. Měl vždycky radost, když si mohl popovídat s někým, koho zajímá Bůh. "Ale, přátelé, škoda, že o něm víte tak málo." "Jak to můžeš tvrdit, my studujeme Slovo Boží," rozčílila se žena a vytáhla Bibli. "Třeba v té knize není to podstatné, je rozdíl přečíst si něco o Bohu a něco o něm vědět," Ilumauirovy oči jiskřily, rád si takhle povídal. "V Bibli je každé slovo pravdivé," řekl Svědek. "To klidně může být, ale pravda je to, co prožíváme, ne to, co čteme," hledal Iluamuir jejich víru. "My Bibli dobře známe, a to, co tvrdíš, je lež," svědkové rádi mluví, ale velmi neradi naslouchají, a obzvlášť Ilumauirovi. "Dobrá, položím Vám tedy jednu otázku a uvidíme, co víte." Souhlasili a Ilumauir začal: "Já jsem ta pravda, cesta i život. Kdo to řekl?" Zasmáli se: "to je přeci tak jednoduché. To řekl náš pán Ježíš Kristus. My máme bibli dobře nastudovanou." "Ano, bibli máte dobře nastudovanou, ale o bohu nevíte vůbec nic. Vždyť jsem to přece řekl já."

Poklona mistrovi

Ilumauir chtěl navštívit mistra zenu. Nikdy se se žádným nepotkal a jednou chtěl nějakého spatřit na vlastní oči. Zen měl ve veliké úctě, ale v zazenu sedal zřídka, hodně jedl i spal a vůbec mu žádné radosti života nebyly cizí. Jedna známá mu tedy dala adresu zenového centra a tak se tam Ilumauir vypravil. "Chtěl bych mluvit s mistrem," zeptal se mladíka na chodbě. Ten se mile usmál a uvedl Ilumauira do místnosti, kde seděl mistr a jeho žáci. "Támhle je mistr," řekl mladík. Ilumauir si před mladíkem klekl a dotkl se čelem země. "Mě se klanět nemusíš, mistrovi se pokloň." Ilumauir s úsměvem vstal, došel k mistrovi a sedl si k němu. "Proč jsi sem přišel?" zeptal se ho mistr. "Chtěl jsem na vlastní oči vidět zenového mistra a chtěl jsem vědět, na co se mě zeptá." "A jsi spokojen?" "Naprosto." "Proč jsi se klaněl tomu mladíkovi a ne mě?" "Pohlédl jsem do zrcadla a spatřil jsem Buddhu, tak jsem se mu poklonil." 

Věštba z dlaně

Ilumauir miloval Hanku. Toulali se Prahou. A uprostřed Karlova mostu, pod bičem Turka, seděla stará cikánka. Hanka nastavila dlaň, aby jí věštila: "Tenhle svět je stvořený jen pro tebe, bude se dít jen to, co budeš chtít. Přej si něco krásného a prožij to." Hanka jí poděkovala a pak dlaň nastavil Ilumauir. "Láska není to, co dostáváš od druhých, ale to, co máš v srdci. Jsi osvícený nebo zamilovaný?" zeptala se ho vědma a on věděl, že její moudré oči ho prokoukly až do morku kostí. "Přece obojí." Ten den bylo v Praze krásně.