Česká konference – moje dojmy

Ve čtvrtečním Magazínu MF Dnes napsal Ladislav Verecký článek Okultní terapie, kde se obul do „okultismu a nové české spirituality“, které popsal jako směs pochybného léčitelství, věštění a šarlatánství, provozovaného kartářkami, astrology a dalšími podivíny mnoha druhů. Napsal jsem mu, že duchovní život v Čechách je mnohem bohatší. Odpověděl mi, že jako člověk zevnitř asi nechápu, jak špatnou pověst tahle oblast mezi obyčejnými lidmi má.

Na České konferenci, která se uskutečnila 21.-22.3.2009 v Poděbradech, jsem si uvědomil, jak skvělou pověst vlastně ty kartářky a věštci mají oproti tomu, jak se lidé z ulice dívají na to, co se řešilo na téhle konferenci. O léčitelích spousta lidí pochybuje, ale spousta jiných vypráví, jak jim pomohli, ale jak pomáhají lidem konference jako byla tahle? Já fakt nevím a se mnou pravděpodobně 99% Čechů.

I v HT řešíme otázku, jak oslovit lidi, jak jim nabídnout k používání ten spirituální prostor, který vytváříme, jak ho učinit magnetickým a inspirativním. A podobná touha oslovit „českou společnost“ byla i záměrem organizátorů ČK a jsem fakt zvědavý, jak to udělají a co bude výstupem. Chápu, jak je obtížný přenos osobní zkušenost s duchovnem, který jistě měli v životě všichni účastníci, na lidi žijící v iluzi materialismu nebo aktivně popírající existenci vyšších aspektů života. I já se s tím potýkám dnes a denně, a vím, jak je to těžké, i když je ta zkušenost nabitá živoucími zážitky a tryskající spiritualitou. Natož, pokud je obalena jen slovy, pak se mi to zdá skoro nemožné. Pro mě osobně je třeba krajně obtížné šťavnatě popsat to, co se na té konferenci dělo a už vůbec bych nikomu, koho zajímá spiritualita nebo osobnostní rozvoj, nedoporučil účast na ní. Skutečné spirituality tam bylo opravdu málo a rozvojem se spíš myslel návrat do minulosti.

Česká společnost, česká země či český stát jsou v určitém stavu, nechci soudit jestli v dobrém nebo špatném, a jistě je vhodná doba nějakou takovou konferenci uspořádat. Tady chtěli organizátoři navázat na Komenského „obecnou rozpravu o nápravě věcí lidských.“ Zúčastnil jsem se jí, protože její téma „Rozvoj lidské společnosti – osud nebo naděje?“ mě zaujalo a protože na tom rozvoji pracujeme i v Humanity´s Teamu. Zajímalo mě také, jak to, co děláme, pasuje s tím, jak se rozvíjí lidská společnost v Čechách, jestli se můžeme připojit k nějakému existujícímu proudu či jací lidé a jak na tom rozvoji pracují. Můj rozhled je omezený, tak jsem doufal, že právě na takové konferenci získám větší přehled.

A můj výsledný dojem? V Čechách se v některých intelektuálních kruzích o rozvoji diskutuje…a to je asi tak všechno. „Rozvoj lidské společnosti“ je fráze bez skutečného obsahu a uvědomění, co a jak by se vlastně mělo rozvíjet. A otázka „osud nebo naděje“ je jen řečnická. Nakonec jsem na té konferenci vydržel jen jeden den, nebavilo mě poslouchat ty přednášky a když jsem si pak představil, jak se cítím, když jsem tam i v neděli nebo když jsem v lese, vyhrál les. Přesto i ten jeden den byl pro mě cenná zkušenost, nikdy jsem na žádné takové konferenci nebyl a neuměl jsem si představit atmosféru na ní nebo jaké tam mohou být energie a jací lidé a chtěl jsem si to na živo osahat, což mi bylo dopřáno. Jak bych to popsal? Snad slovem „bublina“. Připadal jsem si jako v bublině a kolem sto dalších lidí v dalších bublinách a to vše v jedné obrovské bublině odpojené od vnějšího vesmíru. „Odpojenost“ to je druhé slovo, odtrženost od Života, od okamžiku tady a teď, od šťávy a nadšení. Odjel jsem proto, že jsem neviděl možnost nějak navázat s těmi lidmi spojení na úrovni srdce, a vlastně jsem ten den ani žádné takové spojení navazovat nechtěl. Byl jsem odpojený a v bublině. Jistě, moje zodpovědnost, respektoval jsem jí a odjel.

Byl to pro mě příliš velký energetický kontrast oproti předcházejícím víkendům při Duchu HT nebo ze setkání s Christianem. Na nich ta spiritualita k nás tryskala a proměňovala naše vnímání i samotnou realitu, na té konferenci se o tom jen hovořilo, takže jsem to cítil u sebe jako cestu zpět. To, o čem tam pánové řečníci (10 mužů na jednu ženu) spekulovali, že by měli lidé v Čechách dělat, jsem prostě minulý týden dělal. O tom, co já osobně vidím v lidech kolem sebe, oni sáhodlouze povídají, samozřejmě pro někoho jiného i tohle povídání může být pokrokem. Uvědomil jsem si ten rozpor, když jeden řečník prohlásil o nás Češích: „chybí nám ušlechtilost.“ Chvíli mě to šrotovalo v hlavičce a srovnával si to se svou zkušeností z minulého týdne nabitého vzájemnou pozorností, starostlivostí jeden o druhého, podporou, laskavostí a horou ušlechtilosti. Ten člověk paušalizoval a snadno přehlížel obrovské množství práce, která už na obnově takových ctností, jako je ušlechtilost, byla v Čechách vykonána. Třeba námi.

Vlastně je to o úhlu pohledu. Když se soustředím na okamžik TEĎ, na to, co kolem sebe svýma očima skutečně vidím, a na místo TADY, vidím samé úžasné lidi, kteří žijí svůj život nejlépe, jak dovedou. Na vlastní oči jsem v životě neviděl žádný zločin, nepotkal jsem v TADY a TEĎ nikoho propadlého konzumnímu životu nebo oddávajícího se pokleslé zábavě, nevím, jak se na ulici liší materialisti nebo ateisti od duchovních lidí. Když odtrhneme oči od médií, můžeme si uvědomit, jaká je to virtuální realita. Ale co vídám na každém našem setkání je spousta odejmutí, slýchávám slova lásky a podpory, zažívám, jak se dokážeme propojit, tohle je SKUTEČNÝ svět, který vidím kolem sebe.

Stále věřím tomu, že to, co v hátéčku děláme, je součástí nějakého proudu spirituality v Čechách, že podobných skupin je více, ale je také fakt, že za dva roky pátrání jsem žádnou takovou neobjevil, snad kromě Nové Země, kterou ovšem spoluvytváříme. V kontextu toho, jak spiritualitu chápali účastníci konference, žijeme asi na nějaké jiné planetě. Vůbec jsem neměl například inspiraci, jak bych jim mohl přiblížit něco z toho, co prožíváme v Kruhu srdce nebo to, co nazýváme Novou spiritualitou, o čem čteme v knížkách od Neala Walsche, od Sanayi Roman nebo od Miguela Ruize, nebo o čem hovoří Abraham-Hicks či Ilumauir. Vůbec netuším, jestli řečníci o takovém pojetí duchovnosti někdy slyšeli.

Zajímalo mě, kdo byli přítomní lidé, kdo vlastně tu konferenci pořádá, kdo na ní přišel. Podle slov zakladatele Aleše Svobody je to aktivita několika jednotlivců, kteří se prostě rozhodli jí uspořádat. Ovšem na první pohled byla vidět vysoká profesionalita, finanční rozpočet přesahující vklady účastníků a perfektní organizace a tedy i nějaké zázemí, o kterém jsem se ovšem nedozvěděl nic. I ti pořadatelé byli zajímaví, nebyli to zaměstnanci nějaké agentury, bylo vidět jejich zaujetí pro věc a vysoká disciplinovanost, ale co je skutečně spojovalo, zůstalo pod povrchem. Kdo byli tedy účastníci? Samí slušní lidé, spořádaní a tiší, pozorně naslouchající, jistě plní inspirací, ale ta zůstávala nevyužita sedět. Křesťané? Buddhisté? Ateisté? Nevím. Jak se to pozná, když všichni sedí a mlčí? A třetí skupinou lidí byli hosté a přednášející, pár známých tváří (Mahler, Karásek, Kostka, Tamáš, Sedláček), mnoho neznámých. Elita národa? Ti kteří rozvinou lidskou společnost?

Byl to první den prvního ročníku, čili brzo na hodnocení, přesto koncepce a tedy i nastavení energií již byly jasně patrné. První, co cítím, je, že zde nic nového nevzniká, že je to opakování modelů již použitých, opakování myšlenek již vyřčení, opakování života již odžitého, čili něco jiného než je živá spiritualita přítomného okamžiku. Velice mě překvapilo, jaký důraz na minulost a přebírání zkušeností či modelů předků dávali řečníci, na tom pak nevidím nového a inspirativního pro rozvoj už vůbec nic, elity takhle apelují na „lid“ již mnoho tisíc let a současný svět nefunguje právě proto, že ti lidé žijí někde v minulosti ne tady a teď. Současný svět s jeho krizí, válkami, chudobou nebo klimatickou změnou je přeci přímým důsledkem toho, jak žili naši předci a co svým jednáním tvořili, nevznikl navzdory jejich ideálům, od kterých bychom se my odklonili. Takže konference se tak dlouho zaobírala minulostí, až nezbyl čas na budoucnost a ten rozvoj. Snad příště.

Hodně frekventovanými slovy byly morálka, etika, ušlechtilost, kultura, mravnost a hojně se tam popisoval současný marast společnosti, která tyhle věci ignoruje, oproti idealizované minulosti, a často byly řečeny výzvy, abychom se k nim vrátili. Nudnější řeči snad na světě ani neexistují. Proč to vlastně nefunguje? Většina lidí přece řekne, když se jim dá na výběr, že by raději byli mravní než nemravní, ušlechtilí než bídáci, kulturní než barbaři. Přesto, když nějaký „morálně konzistentní“, „eticky vyvážený“ a „kulturně ukotvený“ řečníky začne řečnit o současné společnosti, tak jeho odtrženost od života tam venku je naprosto očividná. Věří snad, že tímhle odtáhne lidi od televize, zábavy a ze supermarketů? Že tohle je nabídka, která je osloví?

Co je to vlastně spiritualita? Tahle konference mi představila pohled dalších lidí na ní, který jsem si doteď neuvědomoval: Spiritualita jako veřejnoprávní instituce. Je to jiné chápání spirituality, než je klasické církevní, náboženské nebo religiózní, je to jiné chápání než lidová spiritualita okultismu a astrologie, ale také jiné než to, co nazýváme Novou spiritualitou. „Veřejnoprávní“ spiritualita je taková velmi seriózní, oděná v oblecích s kravatami, podložená dlouhým vědeckým a historickým bádáním, je reprezentovaná pedagogy, umělci, politiky, vědci, podnikateli (čti muži), dají se o ní pořádat konference, vypisovat granty EU, publikovat v seriózních časopisech. V Čechách se deklaruje jako nezávislá na církvích a jejich institucích, ale reaguje na skutečné potřeby lidí snad ještě míň než katolická církev. S tou si může člověk aspoň zabrečet na pohřbu nebo si zatancovat na svatbě. Ta veřejnoprávní spiritualita se zdá být bez slz a bez smíchu, ale dokáže na sebe přitáhnout jistou mediální pozornost a sponzory.

Veřejnoprávní spiritualita má spoustu odpovědí, je jí jasné, jak by měla společnost fungovat, vidí ten vzor v minulosti, a to, že společnost nefunguje podle jejich rad, je podle ní důkazem „špatnosti“ společnosti, nikoliv toho, že recepty, které nabízí, jsou nepoužitelné. Jako každá „papírová“ spiritualita chce změnit svět, klade na lidi požadavky, ABY byli takoví či makoví, vypisuje podmínky a POKUD ty se budou dodržovat, nabízí spásu. Docela se mě na ní hodí pojmenování spiritismus, chápané ne jako víra v posmrtný život a komunikaci s dušemi zemřelých, ale jako politický –ismus nebo možná tvar spiritualismus. Produchovnění politiky je ovšem také jedním z cílů veřejnoprávní spirituality a věří, že nápravu věcí lidských lze dosáhnout etickým a mravním jednáním politiků, a jediný problém je v tom, že politici tak jednat nechtějí. Jsem velmi skeptický, že to takhle bude fungovat.

Na závěr chci říct, že otázky rozvoje lidské společnosti, které Česká konference pokládá, považuji za velmi důležité, ale nakonec se třeba pro mě ukázalo užitečnější hledat je v lese než posloucháním přednášek. To, že jsem předčasně odjel, vůbec neznamenalo, že bych o odpovědích přestal přemýšlet, právě naopak. Má skepse směřuje ke způsobu, jak ČK oslovuje lidi, ale přijímám, že jí zakladatelé udělali nejlepší, jakou umí. Má cesta prostě vede jinudy.
 

HT komunita 2009