Co je to svoboda

 Koukal jsem na ČT24 na konferenci "Svoboda a její nepřátelé" a protože tam účastníci (Havel, Pithart, Sokol, Putna...) mluvili i o spiritualitě, napadlo mě, že by to mohlo být téma i pro diskusi na Nové Zemi.

Úvodní slovo měl Jan Sokol, kde hned zpochybnil název té konference a začal hledáním toho, kdo jsou přátelé svobody. Začal úvahou o tom, jak lidé vlastně svobodu vidí. Každý jí chce, ale když se díváme na druhé lidi, nevidíme jejich svobodu ale moc. Čili to, co já vidím jako svou svobodu, to druzí vidí jako mou moc. A někteří se téhle moci bojí. Přátelé svobody jsou ti, kdo mají odvahu být mocní ve svých životech a kteří mají odvahu tuhle moc a svobodu dát i druhým lidem. Nepřátelé svobody jsou pak ti, kteří se bojí druhých lidí a jejich moci a chtějí je omezit i za cenu, že omezeni budou sami. Tolik moje parafráze.

Václav Havel pak vzpomínal na to, že když opouštěl vězení, trvalo mu, než si zvykl na to, že mu nikdo neříká, kdy má vstával, kdy spát a že se musí tisíckrát denně rozhodovat. Tohle ve vězení nemusel a spousta vězňů se chtěla do vězení vrátil, protože to bylo pohodlnější. A tenhle vězeňský syndrom může být i za nostalgií Čechů po komunismu. Svoboda je prostě možnost, ale i nutnost volby a je s ní spojena i zodpovědnost za to, co jsme zvolili, nemůžeme to už svést na někoho jiného.

Tomáš Akvinský prý řekl: "Dobré věci se šíří snadněji než ty zlé", šíří se proto svoboda snadněji než její opak?

A co je svoboda pro Vás? Jak byste jí popsali třeba malému dítěti?

Stále zřetelněji si uvědomuju, že svoboda je iluze. Je součástí světa duality a je to druhá strana mince, kde na rubu je útlak.Svoboda a útlak jsou spojené nádoby a přelévají se a jednotícím principem je moc. Lidé hledají rovnováhu mezi těmi dvěma stranami, ale ta se pořád bortí. Chceme svobodu, ale pak se lekneme, že jí mají taky zločinci, tak jí začneme regulovat zákony a policejní mocí, ale pak se lekneme, že je tolik paragrafů, že už se v nich nikdo nevyzná atd. atd. Ve světě duality to prostě řešení nemá.

Dlouho jsem pátral, jak to dát dohromady, až jsem si uvědomil iluzornost svobody, sama o sobě nemá žádnou hodnotu a neexistuje. Je to jen jakýsi přechodný stav či potenciál. Ve své lidské podstatě totiž svobodní nejsme, nemůžeme si dělat co chceme a tak dosáhnout štěstí. Štěstí nedosáhneme tak, že si libovolně děláme, co nás zrovna napadne. K našemu štěstí vede jen jediná cesta, ale je nutné si uvědomovat, že každý z nás má svou vlastní cestu. Svoboda nám pak umožňuje po téhle cestě pátrat, ale nemáme možnost volby, nemůžeme odmítnout své štěstí. Naopak musíme přijmout, že existuje stav, kdy šťastní jsme a musíme přijmout nevyhnutelné, že celý vesmír je nastavený tak, že nás do tohohle stavu tlačí i proti veškeré naší vůli. Nemůžeme odmítnout to, kým doopravdy jsme, prostě nemáme svobodu být někým jiným.

Tohle poznání vychází k pochopení, že tenhle vesmír neřídí ani náhoda ani osud, ale záměr, náš život není směsí náhodných jevů, ale také není osudově dán nějakým vyšším plánem. Svůj život tvoříme tady a teď podle smyslu, který jsme mu dali. Náš život má prostě smysl a pak není jedno, co si volíme ve chvílích rozhodnutí. Jsou volby, které více ladí s naším smyslem života než jiné a pak je zde vždy jedna optimální, která přímo směřuje k realizaci toho, co jsme přišli na Zemi prožít. A tohle prostě prožijeme, ať se nám to líbí nebo ne, ať s tím souhlasíme nebo ne, ať si třeba tisíckrát myslíme, že máme svobodu si zvolit něco jiného.

Ve světě jednoty, kde se svoboda a útlak spojují do jediného, máme také jedinou volbu, být těmi kým skutečně jsme a podle hlasu srdce jít jedinou cestou do světa podle našich nejkrásnějších představ, na Novou Zemi.


Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

Líbí se mi, jak si z téhle věty dělá Václav Havel legraci, prý jí vymyslel těsně před projevem na nějaké demonstraci v listopadu 89, prostě minutová inspirace, a od té doby mu jí pořád všichni připomínají nebo vyčítají. Včera měl z toho, že pořád dráždí, nepokrytou radost. A já už delší dobu sleduju, že nemůžu brát vážně nic (nebo nikoho), z čeho (z koho) si nemůžu udělat srandu.

Je fakt, že ta věta má skvělý emotivní náboj a dokáže Čechy dokonale polarizovat a rozhádat. Jedni jí věří, druzí ne, a ti nevěřící dnes mají navrch, ale podle toho taky dnes česká politika a společnost vypadá, lži a nenávist vítězí. Skvěle tady funguje zákon přitažlivosti, který nám vrací přesně to, v co věříme. Tak všichni sedí v hospodě a nadávají na Havla, že jim lhal a nenávidí "pravdoláskaře,", vymýšlejí konspirační teorie a hledají kdo za co může a na koho by svedli svá vlastní selhání, problémy a hloupost.

Co se ale vrátit ke kořenům? K podstatě? K sobě? Co když to je opravdu tak, že v co věříme, tak to nám vesmír dá? A co když Havel nemluví o vítězství jedněch lidí nad druhými, ale o něčem v nás? O lži, nenávisti, pravdě a lásce, které každý z nás má ve svém srdci? Co když ten "boj" není vnější ale vnitřní? Co se stane, když z našich srdcí a slov zmizí lži a nenávist a zůstane v nich jen pravda a láska? Zkusme to. Sním o světě, kde se to aspoň zkusí, protože NIKDY se to ani nezkusilo. Zkusme mluvit o druhých s láskou a o sobě pravdu. Je to možné? Je to snadné?

Dokoukal jsem dokument Občan Havel, a je úžasné, jak ten chlap je pořád optimistický a usměvavý a i když s ním cloumají emoce, tak vždycky slova, které vypustí z úst, jsou laskavá. A spousta z toho, co řekne, je dokonce moudré. To je kumšt.

Moudrosti:

Věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, protože dobré věci se šíří snadněji než ty zlé.

Když mluvím pravdu, tak pravdu o sobě a o druhých mluvím s láskou...pravdu o druhých neznám, proto o ní mlčím

Svoboda slova není v tom, že druhým říkáme, co si o nich myslíme, protože to jsou jen fantazie a výmysly, ale že jim říkáme pravdu o sobě, o tom, co cítíme a prožíváme

Nevěřím nikomu, když mluví o druhých, věřím ale každému, když mluví o sobě