Co když je hotovo?

Dnes jsem měl zvláštní prožitek. Najednou jsem si uvědomil, že to, proč jsem přišel na Zemi, proč jsem se inkarnoval, jsem už udělal. Víte, rozum mě to nebere, protože si rozhodně nemyslím, že jsem udělal něco extra, ale tohle je na úrovni pocitu. Vždycky jsem věděl či tušil, že jsem sem přišel z nějakého epochálního důvodu, že mám udělat něco, co totálně změní historii lidstva nebo ho zachrání nebo tak něco. A ono už se to stalo, něco co jsem udělal, má právě tyhle důsledky. Jenže nevím co. Což je zábavné.

Na jednu stranu vím, že kdybych TEĎ umřel, můj život byl naprosto úspěšný a ve spirituálním světě by byla obrovská oslava toho průlomu, na druhou stranu nevím, co to vlastně bylo a na třetí stranu se mi ještě umřít nechce, protože si myslím, že jsem ještě neudělal skoro nic a prožil hrozně málo. Ale je to úžasný pocit - je hotovo - užívám si ho, ale funguje to jen tehdy, když tu mysl vyčistím od pochybností.

A taky si uvědomuju ty souvislosti. Ten epochální úspěch totiž může být ve zdánlivé maličkosti, v něčem, co považujeme za naprosto banální. Když ve své minulosti pátrám, co by z těch tisíců prožitků nebo úkonů, které jsem udělal, mělo být tou epochální událostí, tak tam prostě nic nevidím a přesto to tam je, o tom jsem hluboce přesvědčen, protože srdce to cítí a ví. Někde mezi mým narozením a současností se něco stalo. Ale co je největší paradox, když se z tohohle stavu teď vracím k okamžiku svého zrození, ten pocit "JE HOTOVO", je tam pořád. Čili když mě bylo deset, už v té chvíli jsem udělal něco, co změnilo svět, už když mě bylo pět, tak už se to stalo. A když se paralelně podívám na lidi kolem sebe, tak přesně to samé vidím na všech. Prostě je hotovo.

A jak to máte vy? Taky máte hotovo nebo co vám zbývá? Co vám schází k naplnění?