Davová osamělost
To bylo toho rána
když jsem se probudil
z hrůzného snu
ze snu, ve kterém jsem zemřel
Krásná dívka plakala nad mým hrobem
a já se jí zeptal, proč pláče, když ještě žiju
To bylo toho rána
kdy jsem se ještě probudil
Na straně tři Knihy osudu se píše o spáse
nic víc nikdo neví, nikoho to nezajímá
stranu tři ukradl ďábel
už nikdy nezjistíme, jak správně žít
tak žijem jak se dá, jak nás to učí Život
Na konci věků, na hraně vesmíru
mezi minulostí a budoucností, potomci Adama a Evy
pod kotlem instantních událostí v prášku
oheň papírových slov
Zrozeni k bolesti z páchnoucího lůna kurvy
sebezničující touha se vyjádřit
spaluje srdce a nervy nešťastníků
mění mozek ve změť trpících elektronů
syntetické násilí spláchlo stud do pouště
poušť pocitů vstřikuje do žil smrt
Něco mi schází, něco mezi rukama, v objetí
není to v programu televize
není to pod půllitrem piva
ztraceno z lidských gest, zmizelo beze slov
Padáme do náruče orgasmů
orgasmy utopí žal
vdechujeme květy zapomnění, usínáme nepokojným spánkem
Mým mozkem je počítač
Ta správná slova jsou pryč, nikdo je nehledá zapomeňte
Mám v očích tmu a uši z jílu a srdce puklého zvonu
Každé ráno umírám do tohoto světa
Na západ od ráje stojí zlatá mohyla Písmák 2002
Otevřel jsem okno do léta
okenice se zrcadlem světa
tajemný život za tajemným sklem
jiní lidé, město chvat
půlnoc prozářená dnem
svět, co mi nedá spát
Uprostřed vesmíru osamělý stín
poustevník před oponou ohně
poslední Říman poslední Řím
zde stojím a zde padnu
hromady koulí a krychlí, jehlany, bramborany
po kolena v tom sajrajtu šlapu
hledám měkké místo v pichlavém světě
přisát se a vteřinu snít
poslepu skládám zřícený chrám
chaos je věčný, umírám po kouskách
Na všech cestách leží stejný prach
i stopy jsou všude stejné
na každém místě najdu nějaké znamení osudu
co mi říká, skoč a přeskoč tu hlubokou propast
propast, co leží mezi dneškem a zítřkem
učím se číst stopy v prachu podél cest
do nich je vepsán osud
osud, který můžu ovlivnit
V prachu je psáno:
stačí skočit a jen na tobě záleží
kam chceš dopadnout, příteli, nebe je mocné
nezoufej, žádná propast není tak hluboká
aby se z ní nedalo vylézt a zas nebylo líp
ale věř svým snům a přeskočíš i tu nejširší propast
Dveře, na které klepeš, se mohou otevřít
při každém dalším úderu, nepřestávej tlouct
Vzpomínky na těla krásných dívek
chuť pálivého rumu
to je vše, co si můžeš vzít
sebou na věčnost a věčnost je blízko
Miluj vše, co jde milovat
poznej vše, co jde znát
ber dokud můžeš brát
dávej dokud můžeš dát
aspoň málo, kapku pro každého
protože podle každé kapky tvého já
co uvízne na dveřích osudu
podle potu prolitého ve všech tvých propastech
se bude měřit tvůj kalich hořkosti
hořkosti, kterou vypiješ až do dna
muži a ženy k ní kráčí
drží se za ruce, a jen vítr rozhoduje o jejich osudu
Spravedliví padají do bláta
marné je žít podle Zákonů
na západ od ráje neplatí to, co je kdekoli psáno
otevřeš knihu, v ní je litanie, co nepomůže ničemu
raději otevři duši a zpívej o modré stuze
co omotává návrší v červených korálů
co omotává srdce nás všech ? zpívej o lásce
rozbij všechnu víru, jakkoli uctívej Boha
na západ od ráje platí jen červená barva poznání
zapálil jsem svíčku s dlouhým knotem, teď dohořívá
mluv si o čem chceš, mysli na co chceš
to co neuděláš teď, čeká tě příště
můžeš pospíchat, nemusíš
mluv jako Bůh, jednej jako on
na cestě do neznáma ti to stejně nepomůže
žádný smrtelník neví, co bude dál