Díra v hlavě 3.

Výkřik do tmy

Hledáme zlatý věk
kdy život byl jak sen
a číše lásky plná po okraj
plno ryb v korytech čistých řek
od moře vál svěží fén
kdy svět byl velký ráj
kam lidská paměť sahá
kam sahá lidský rod
v člověku spí snaha
najít zlatý brod
Ach, marné touhy jsou
i z pyramid zbyl prach
s kterým vítr točí
my cloumáme s modrou planetou
lámeme misky vah
rozum zaslepil nám oči

Veslujem proti proudu
proudu prudkých vod
co řeknem při posledním soudu
proč zabili jsme rod
Veslujem proti času
veslujem v proudu slov
strach máme z nočních ďasů
z bohů. z ďáblů a moudrých sov

Výkřiky děsu do tmy
záblesky víry do ticha
proroci půlnoc věští
mučená Země naříká
kdo je člověk spravedlivý
kdo světu pravdu přináší
u cesty kupa černých zmijí
světlo smrt vždycky zapráší
Kříž stojí za postelí
budoucnost schováváme v dlani
jen mrtví jsou dost smělí
aby pomysleli na ní

Krabice velkoměsta

Praha 1993

Do krásných melodií se halí svět
utíká před slzami
a jeho čas se přesýpá z hromady na hromadu
já slyším jeho šum
nevím co dělat
kam se schovat před lavinou let
domů, vrátit se do dětství, k mámě, do mládí
ke svým láskám, k přátelům a přítelkyním
ke snům a melodiím
co mizí do neznáma
co mizí v proudu času
všichni utíkáme k oceánu
co se skrývá za všemi stanicemi života
Moře velkých tužeb
se vylilo na rozpálené břehy
Plameny dávají sílu, těm co na ní čekají
plameny písní nás povzbudí
v dešti života, v průtrži událostí
z kterých nevyváznem se suchou nití
ale stále tu bude někdo, kdo nás povzbudí
píseň, co rozechvěje srdce, co utiší déšť
Narodilo se poznání
klepot kol starého tiráku
co víří prach, je první písní rána
auto hraje na klavír dálnice rock
co už nikdo neposlouchá
bláto stříká, chodci se uhýbají
výměna pneumatik nepomáhá
pomůže snad jízda po jiných silnicích
dálnice se přežily, teď frčí okresky
jak hodně času uplyne pod mýma rukama
než ráno uvidím vylézat slunce
z krabice velkoměsta?

Poslední lok

Město se propadá
do jasného stínu
a moje nálada
má jenom kousek k splínu
a měsíc svítí jenom nám
jen poslední lok si dám
stojím a dívám se
na největší divadlo světa
planety točí se
kometa létá
stojím a vzpomínám
na svoji budoucnost
co hvězd zemřelo už kdysi dávno
a pro nás se ještě nezrodily
novy křídly nám mávnou
abychom o nich i za světla snili
i ta malá hvězdička, co se zrodila právě teď
je už dávno mrtvá

Písmák 2002