Díra v hlavě 2.

Když jde město spát

Velké město usíná
za svých všedních dnů
při světle neonů
při zpěvu hitparád
Šel jsem tím městem kolikrát
neměnné mi však připadá
i v době, kdy jde spát
všude kolem smrad
Teď slyším v dáli zvony bít
ve věžích starých katedrál
ty zvony špatné zprávy věští
 a tím ztrácí se můj vnitří klid
a ve švech svých plných magistrál
kolem mne to město třeští
Mnohokrát jsem tím městem šel
mnohokrát zlobu uviděl
Jen jednou lidkost, nezištné dobrodiní
bylo ti, jak kdybych odletěl
na planetu, kde lidé byli jiní
nikde však nevidím je nyní
Teď všude vládne spěch a chvat
básníky nechtělí poslouchat
ti, jimž v rudé kápi kat
z těla chtěl srdce odervat
A město chátrá, hyne
v prasel, v džungli pomalu se mění
to pustá místa jsou
kde člověka už není
Ani zvony nebudou tu znít
jen v ulicích vlci teskně výt
to je svět, ve kterém už nelze žít
neumím ho však ovlivnit
Tak konec ? jdu se otrávit
a zvony dál smutně bijí
i ve chvíli, kdy mě život míjí
kdy útroby mé se svíjí
a má duše nenalézá klid?
zemřel. neuměl město pochopit

Tak to musí být

Praha 10.12.1991

Bolest břicha

Sen pokračuje dál
mám ruce jako peří
a hlava podobá se zelí
Vítr nad krajinou skřípe
a všichni sedí
a vzdychají jak žáby
Kašlu na nebe i na vodu
ať si smrdí
já musím jít
i když nevím jak
Puch zatuchlosti kraje
barvy smrti na lemu historie
a žádný život kolem
atom se rozpadá jak zaschlý trus
duše se hroutí do černoty pekla
jen tma zbude po bolesti břicha
a možná i zvratky svědomí
Co zbývá těm, co přežijí?
jen pomalá smrt sečkvařením
Teď nastává ten paradox
vše se řítí do propasti
a my zpíváve o lásce
jediné, co tu zůstane, je ticho v hrobě
historie se neopakuje
takže můžeme jen vzpomínat
na ráj, který shnil
který smrdí už teď
a já zvracím nudu
užírající mi mozek
je jako pavouk
vysávající plesnivou mouchu
Černý strach o život
pomine až příjde smrt
Můžu si dát ještě něco na zub
třeba něco hnusnýho
něco černýho a lepkavýho
co mi rozežere vnitřnosti
a spálí rozum, co taky s ním
Vesmír se už od samýho začátku
nezadržitelně řítí ke svému konci
takže není nač čekat
Kozle! Sežer zelí

U oběda

Běžela holčička po ulici
měla na hlavě popelnici
pes jí ukous nohu
vrána oko vyklovla
a zbytek odvezli popeláři

Krásný májový den
chce se mi zpívat
ale jazyk mi vyřízli u zubaře
tak aspoň vytloukám okna
krásný den až navěky
můžu jít kam chci
hřbitov, krematorium, vysoká skála
krásný a svobodný den

Cihla padá, padá z vysokého domu
snažím se jí chytit do huby
nepovedlo se  - zuby zarachotily jak kasa u hokynáře
mozek potřísnil bílé prádlo sušící se na slunci
a pes se probudil hladem: čas k jídlu
Mají krvavé kroupy
Maminka volá
"Děti, rychle k obědu, ať tatínek nevystidne"
a krysy se sbíhají

Síň slávy

Síň slávy lidstva
prozářená sluncem jak horské pláně
rozlehlá jak modré nebe
všude obrazy a sochy
portréty velkých a slavných
produkty vědy a techniky
na vše jsme pyšní
a před tím se skláníme
Ale teď je síň prázdná
zase jí vykradli
vše co v ní zůstalo, nestojí za řeč
jedna jediná bota, levá
nechal jí tu hlídač
kterému překážela v těsné rakvi
do pravé dali jeho hlavu
moc z ní nezbylo
dva zuby a trochu ztvrdlého bláta (asi z mozku)
možná jednou poznají jak žil

Dnes jsme muzeum zaplnili po svém
a Síň slávy konečně vypadá pravdivě
nechybí už ani trocha odpadků
a pár mrtvol na hromadě-
má, tvoje, jeho
ale koneckonců to je jedno
zdechlin je vždycky dost
to celé ve vlhku a dusnu
ať to pěkně mokvá a kvasí
Síň slávy lidstva
černá jak márnice
a těsná jak peklo
a plná šílených ďáblů
těm je tu dobře
ale nám? Nám na blití

Růžový pták

Já jsem zvíře, ty jsi zvíře
a jen růžový pták
zná podstatu světa
Žárovkovité slunce
pluje po vodovitém nebi
a růžový pták zpívá
Sbírám peří
plazím se po smetištích
hledám rozervané slepice
a slepuji křídla
až budou hotová
zabiju růžového ptáka
má totiž zlatý zobák
nesnáším zlato
mohlo by být podstatou světa
nesnáším žádnou podstatu
a svět už vůbec ne
růžový pták si volně létá a myslí
nesnáším toho ptáka

Jezero plné vody
rákosí, žabinec, ptáci
který je růžový?
Však ho najdu
trhám hlavy
pářu břicha
kroutím s krky
žádný pták nemá zlatý zobák
jezero vyschlo a ptáci zmizeli
ne, nebáli se
kdo je mrtvý, už se nebojí

Vůně sadu
ach to odporné jaro
a ptačí řev
miliony růžových ptáků
šípy nestačí, broky docházejí
jen jed přináší ticho
ale neuklidňuje
zlatý zobák nikde
podstata světa může být odhalena

Špinavé město
věže posrané od holubů
kouř, smog, chvat
jestli tohle růžový pták přežil
tak já ho nezabiju
jestli už chcíp
tak zlatý zobák určitě někdo ukrad
to je filozofie města
to je má víra

Podstatu světa už dávno pohřbili
růžový pták se nevrátí
zbyl jen jeho zlatý zobák
a nenávist

Černá a bílá

Černá a bílá
ztratí se v žalu
ničivá síla
smrad lidských kalů

Voda a oheň
nešetří města
všechny ty chlívy
vmáčknou do těsta

Ráj nebo peklo
kolem nás hnije
krve tu teklo
krev to zas smyje

Štěstí a láska
zmizeli v šeru
žiju jak zvíře
na soucit seru

Nenávist víří
ulicí bloumá
jak mor se šíří
žaludkem cloumá

Ženský a drogy
to je má víra
nezemřu stářím
mě nuda zžírá

Všude je špína
jak troska se ploužím
tady je hnusmě
zde ďáblu sloužím

Ďáblova modlitba

Po západu odporného slunce
zapaluji svého zářivého boha
v němž je jen černé zlo a dým nenávisti
Všicni vidí
šedivý kouř ze stravujících ohňů
Všichni slyší
jak ďábelské plameny skučí do noci
serenádu bolesti a smrti
Všichni cítí
popel a zápach pekla
Všechny zaplavuje děs
a já mám radost
to je můj ráj

Démon se tvoří z nicoty světa
a strachu mrtvých andělů
vyvolán mocnými záchvěvy duše ďábla
narodí se v plamenech absolutna
a začíná žít svůj krátký život noci
pod dračími hvězdami a satanským měsícem
ve světě, jehož je pánem a vládcem
to je můj ráj a já začínám žít

Jako černý pták pod rouškou spásné tmy
kroužím nad zděšenou krajinou nicoty
vybírám člověka, který okusí slast smrti
snáším se k zemi a cítím svůj okamžik
jak kostelní svíce
na oltářích zasvěcených satanovi planou ohně
vzduch hořce a zkaženě páchne
spálenou krví živých darů
To je můj ráj a oběť je blízko

Stach je můj rádc
a kdo se bojí
ať mladý či starý
muž či žena
ten pocítí mou přítomnost nejdříve
jeho děs mě posiluje
vyrvu mu duši z těla
a uvrhnu jí do pekelného ohně
a... cítím orgasmus, to je můj ráj

Všichni mí poddaní
všichni hříšníci se klaní
všichni se bojí mé síly
bojí se, že by jí okusili
v tom je má moc
proto jsem pánem
když trvá noc
Úlevy nepřicházím s ránem
znovu se zjevuji
se soumrakem
jsem koloběh smrti
To je tvé peklo
To je můj ráj

Poslední zimní procházka

Je zima
ale nikde žádný sníh
jen mráz a skučící vítr na pláních
vše zahaluje temným děsem
a tak pomalu jdu lesem
kde stromy už nikdy jaro nepoznají
protože plísně poslední hlt života z nich sají
kůra je rozpraskaná, jizvami posetá
a ve vichřici jim větve vlají
jak černá vlajka zakletá
Listí a každá větev ulámaná
mi chrastí pod nohama
a na prach mění se
jak ztrouchnivělá sláma
na hnůj, jenž kolem válí se
A všude ticho hrozné
jak v tom nejčernějším hrobě
čekám, že aspoň pták se ozve
v této mrtvé době

Avšak jen kouř a mlha zahalují kraj
a všude stín a smrt
a než to někdo zvrt
prý tady byl ráj

Ale nedávno jsem měl
jak z pohádky sen
ten les ožil znenadání
zvláštní vůní léta čpěl
vůní, kterou už jsem zapoměl
a podivnou se barvou skvěk
barvou, která už tu není k mání
pak jsem se probudil a hrůzou oněměl
bylo to jen zdání
o světě, kam vrátit bych se chtěl

Teď jdu pustým světem stromů
který mi hřbitov připomíná
hřbitov plný rozbořených domů
na kterých pramen krve vzlíná

To jsem právě vyšel z lesa
stojím na holé pláni
zde v hrůze na kolena klesám
proč zničili vše tou krutou zbraní
Ty trosky kolem
to bývalo velké město
jenž nepřežilo atomové tání
a ty černé zbytky dole
o něž teď červy vedou klání
to je z lidí těsto

Jdu po navždy mrtvé poušti
kolem bělo je
to šílenství se do mne pouští
vždyť nikde není sníh
tvořící tlusté závěje
jen bílo od kostí na dešti vybledlých
Šílím, ale musím dál
pryč z tohoto města
plného lepkavého těsta
tak se ploužím krajem strašných hrůz
kde i slepý by se bál
všude jsou jen černé díry
to příbytky jsou pekel múz
jimž nabývají síly
v tom čase opuštěné víry
kdy v ďábla věřut zkus
Plížím se kolem temných jam
plných kuřecích čarodějných tlam
a pařátů usekaných
ty utvářejí v mé mysli klam
o lidech zlostí rozpáraných
čerty, jenž opustili peklo
když na Zemi moře krve teklo
u těch dobách děsných, uspěchaných

Teď pomalu jdu krajem
poslední člověk na světě
jediný živý na kdysi modré planetě
vím, už nebudu přijat rájem
z ruin, kde leží peklům obětě
už jen jediný mám zájem
když nemám možnost jinou
tedy, jak nejrychleji zhynout

Ale co to támhle leží
mezi šedivými sloupy
je to pestré, barvy svěží
modrý polštářek s květy červenými
černotu zde loupí
leží tu sám, ale vydá za louku rozkvetlou
polštářek s třásněmi duhovými
je zde tou jinou, ztracenou planetou

Vypadá hebce, něžně
tak beru ho do náručí
ale co to
peří v něm divně pučí
hýbe se a táhle skučí
teď látka praská, je plný bílých červů
v ohromném klubku zamotaných
do spirály němých nervů

Pouštím z rukou ten hrozný poklad
chci rycle pryč, mé tělo však neuteče
už cítím v patách svých
jak krev mi proudem teče
Padám a červy do těla mi lezou
tepnami k srdci, k mozku po plicích
teď slyším jejich krutý smích
a čas tak pomalu se vleče
a než můj mozek navždy ztich
ještě ten smích pochopil
v době kdy svou mocí zpych
člověk sám sebe zahubil
tehdy z temna červ se vynořil
a sám budoucí svět založil...

Ruská ruleta

Má poezie je plná pekla a lásky
ale poezie se píše a život žije
a celá pravda není ani v jednom
život je nebezpečný sex
ruská ruleta s plným zásobníkem
noční jízda bez zapnutých světel
šílený skok do propasti osudu
kdykoli příjde smrt
a básně nic nezmůžou