Duch HT očima tvůrců

Když obraz malovali, mlčeli. Neměli žádný plán, nebyla mezi nimi žádná domluva co a jak budou kreslit. Prostě vzali barvy, mezi nimi bylo bílé plátno a začali malovat. A to, co nakreslili, byl Duch HT, který mezi ně sestoupil. Poté, co obraz namalovali, seděli kolem něho v kruhu a povídali si o tom, co stvořili. Tohle je záznam jejich slov, není dělen mezi jednotlivé mluvčí, protože v tu chvíli tvořili jediné vědomí.



Takhle, jak je to nakreslený, tak je vidět krása ducha HT, která je v srdcích lidí, který jsou každý jiný a Duch HT jsou lidi, který mám ve svým srdci. Cítím obdiv, úctu, radost, prostor a naplnění. Prožívám vědomí sounáležitosti a propojenosti, toho, že všichni jsme jeden, součást jediného celku. Z toho obrázku cítím pulzující srdce. Cítím ho úplně stejně jako ve své hrudi. Jakoby to srdíčko chtělo vyskočit. A vnímám to světlo a tu vitalitu, a tu hravost toho ducha. A taky vnímám veliký propojení a požehnání s těmi, kdo jsou nad námi.

Z toho obrazu vnímám, jak tam každý dodal to, co chtěl, ty svoje energie. V jednu chvíli jsem měl obavu, že se s toho stane naprostý zmatek a že se to úplně celý rozbije. A i přesto, že je tam spousta barev a je to hodně pestrý, a je tam spousta věcí, tak ten základní motiv, to srdce a to slunce, z kterého všechno vychází, tak to je stejný pořád a všechno obsahuje. Z toho nádherného obrázku cítím absolutní propojení s tou nejčistší božskou energií. Vnímám sounáležitost. Vidím jiskry naděje, harmonii. Je krásný.

Vnímám plnost. Ten obraz je nekonečný a je plný. A je tam radost. A pulzuje to. Jsem teda opravdu hodně dojatý, ale ono není divu. Když se materializuje něco, co má smysl, tak se nás to vždycky hluboce dotýká.

Vnímám takovou pulzující dokonalost. I když je to dokončený, tak to pořád ještě má ohromný prostor a možnosti. Moc se mi líbilo pozorovat práci s tím středem, který v podstatě od začátku byl jasný, ale stejně několikrát se předělával tak, aby byl stejný, ale ty lidi do toho chtěli vstoupit. Srdíčko prostě na začátku bylo nakreslený, pak splynulo, bylo to stále o něm. Je to stejně pořád o tom jednom. Sluníčko je nádherný, takový plastický.

Líbilo se mi třeba, jak se nakreslil otazník, že to není v tom, jako že bychom vystupovali tak, že máme ve všem jasno a že jsme ta pravda a je v nás taková ta otevřenost a ochota ptát se a postupovat dál.

Mě tam hned první napadlo v prostředku slunce a hned mě to dalo obrovskou radost. A vnímám tam obrovsky to srdce, i když není úplně božsky dokonalý, ale je krásný, je naše a vnímám z něho silnou energii a to prosvětlení, to světlo. No mě brní celý tělo, je to dobrý, vnímám, že to má šťávu.

Mě se ten obraz líbil do té doby, než se tam začaly dělat ty puntíky, ty ťupky. Na mě to působilo v tom obrazu strašně rušivě. To jsem si říkal ježišmarja, já bych jim to fakt… Tak jsem si to tady aspoň trošku zahladil na své straně. To je ta hravost. Ale, je to jako v životě, že jsem si uvědomil, že vlastně ty puntíky jsou jako my, jako různý lidi, co jsou v tom prostoru, a tak různě oscilují. Někteří musí být přesně vyhraněný, to jsou ty ostrý puntíky, někteří tak splynou jakoby s okolím. Velice se mi líbí, že ten střed zůstal takový jaký je, že tam ty puntíky nejsou.

Vnímám soulad v různorodosti. Líbí se mi, jak se to točí kolem toho středu, toho srdce a slunce a jak se to proměňuje a jak je v tom vidět věčný koloběh života. Vnímám pestrý svět neomezených možností, kam každý může vstoupit, když si to dovolí a může se ohřát ve středu, nabít se energií, nebo vstoupit do toho proudu kolem dokolečka. Co mi to úplně připomíná, jako kdyby plynula řeka a současně je i možnost zůstat někde na okraji.

Pak se chytli za ruce a stoupli si kolem toho obrazu.

Někdo má modrý, někdo zelený ruce. Jsem ráda, že tam jsou ty dlaně, protože pro mě doteky znamenají hrozně moc. Nejstarší obrazy na světě jsou lidské dlaně v jeskyních. Ty ruce by mohly být symboly. Jak má ten panáček zvednutý ty pacičky nahoře, tak ten pohled je moc hezký.

Jak na ten obraz koukám, tak ho začínám vidět plasticky. To srdce je dokonalý, je v trojrozměrným prostoru a je i ve vyšších rozměrech. A ještě tam vidím takový vír a jak z toho prostoru vystupuje skleněná koule a to srdce je uprostřed. Je průhledná a naplněná světlem a barvou.

Hodně světla. Optimismus. Tu kouli vidím, to je zeměkoule. Lidi. Nekonečný prostor.
A ty ruce drží tu kouli.

21.2.2009
 

HT komunita 2009