Ekonomie strachu a lásky

Ekonomie a spiritualita

Tomáš Sedláček napsal knížku Ekonomie dobra a zla, ve které vrací do hry spoustu lidských aspektů, které ekonomie jako věda dlouho opomíjela. Zkoumá ve světě ekonomických teorií a modelů, jestli se lidem ekonomicky vyplácí dobro, jestli je morálně správné konat dobro jen proto, že z toho plyne užitek nebo je lepší se raději neptat a jen tiše počítat náklady a zisky. A hledá v názorech ekonomů napříč staletími, jestli má ekonomie také morální a etický rozměr nebo je to čistá empirická matematika. Také sleduje, jaké filozofické směry mají vliv na myšlení současných ekonomů a čím vším jsou ovlivněni, a jaké hluboce uložené a široce rozšířené omyly, mylné předpoklady, předsudky či pověry (ačkoliv se ekonomie prohlašuje za vědu) se promítají do současné ekonomické krize a do způsobů, jak se jí ekonomové pokoušejí řešit.

Ekonomie do sebe úspěšně absorbovala matematiku, sociologii či psychologii, přesto je pouhou tisícinou lidské skutečnosti, kde existuje 999 další aspektů, které ekonomové ignorují. Co jí dnes hlavně schází, je spojení s lidskými emocemi, s vášní a láskou, které jsou neodmyslitelnou součástí naší zkušenosti. Tomáš Sedláček se pokouší tenhle rozměr ekonomii dodat. Současná ekonomie vychází z hlavy, z rozumu a logiky, je to racionální a chladná věda, která ovšem ztratila spojení s lidskou podstatou. Modeluje jakýsi svůj ekonomický neskutečný svět, pozoruje ho a popisuje a vyvozuje z toho nějaké závěry. Lze je však aplikovat na Život kolem nás bez nebezpečí, že vznikne svět plný nerovnováhy, chudoby, násilí, nemocí, válek, rozpadu rodin, nedůvěry, nenávisti, oddělenosti, klimatických změn či ekologického znečištění?

Tomáš Sedláček udělal první krok, když vrátil zpět do ekonomie morální či etické otázky, a já chci udělat další, vnést do ní spiritualitu a tázání se po smyslu, po podstatě bytí, po vztahu člověka a ekonomie.

Nejsem vědec, ani nepracuji v akademické sféře, přesto mě zajímá svět. Tedy i ekonomie a ekonomika. Mým hlavním zájmem je spiritualita, ten živý proud úžasu a radosti, který prochází našimi životy a přináší nám inspiraci a se kterým se spojujeme hledáním a nalézáním odpovědí na otázky jako: Kdo jsem? Co prožívám? Co chci skutečně v životě dělat? Jaký smysl svému životu dám? A sdílím s lidmi kolem sebe své odpovědi a rád naslouchám jejich, protože věřím, že společně dokážeme najít způsob, jak vytvořit svět podle našich nejkrásnějších představ. A věřím, že to lze i s ekonomy, vždyť jsme všichni především lidé a jsme součástí jediného Života.

Vidím spoustu styčných bodů mezi spiritualitou a ekonomií, kde překročením hranic může dojít k obohacení obou směrů lidského poznání. Nemám ovšem nastudované ekonomické teorie a s ekonomií jsem seznámen jen populární formou tak jak jí interpretují či dezinterpretují média, novináři či populární osobnosti, tak jak si jí vykládají lidé kolem mě a jak si sám vysvětluji chování ekonomických subjektů, firem, podnikatelů, států či spotřebitelů. Takže se možná občas dopustím zjednodušení nebo s libovůlí promíchám ekonomické teorie či termíny, které by ekonomové nesmíchali a nezaměnili. To, co chci vytvořit, není nová vědecká teorie, ale kreativní propojení oblastí, které se dosud zdály být oddělené, ekonomie a spirituality.


Neřesti a ctnosti

Prvním styčným bodem, který mezi spiritualitou a ekonomií nacházím, jsou „neřesti a ctnosti“. Současná ekonomie zkoumá hypotézy, jak naše ctnostné nebo neřestné chování přispívá k obecnému blahu nebo ke krizi a jaký na to má vliv „neviditelná ruka trhu“, jestli ctnosti jsou dobré a neřesti zlé nebo to je jedno, když se vždy individuální neřesti přemění v obecné blaho. Ctnosti a neřesti nás lidí jsou nejpersonifikovanější aspekty, kterými se ekonomie zabývá, ale považuje je za přirozené a dané a mimo svůj obor. Tam, kde ekonomie se zkoumáním jednotlivého člověka končí, začíná spiritualita. V ní ani ctnosti ani neřesti nepovažujeme za pevně dané a neměnné, ale tážeme se po tom, jak vznikají, kde se berou a co je hlouběji za nimi. Ctnosti a neřesti pak vidíme jako rozhraní mezi vnitřním a vnějším světem, jako masky, které to uvnitř mají chránit či halit.

Věřím, že otázka, co se pod maskou ctností a neřestí skrývá, je důležitá a vnáší nové světlo do pochopení současné ekonomiky a tím může zásadně změnit ekonomické modely, které s nimi pracují.

Ctnosti i neřesti jsou již velmi zracionalizované koncepty, ale pokud platí teorie měkkých a tvrdých emocí, tak racionální koncepty jsou jen mnohokrát opakované a druhými lidmi potvrzované emoce. Jaké skutečné emoce se tedy skrývají za ctnostmi, jako je pracovitost, pravdomluvnost, spořivost či důvěryhodnost nebo za neřestmi jako je nenasytnost, touha po slávě, vychytralost či marnotratnost? Průzkum těchto emocí je nepopsatelný a velmi individuální a lze ho provést jedině tak, že člověk dané ctnosti a neřesti skutečně prožije a uvnitř sebe hledá ty emoce, které se za nimi skrývají, a to vše konfrontuje s morálními a etickými systémy přesvědčení, které v sobě má. A jaké ty emoce skutečně jsou?

Ukazuje se, že primární emocí, která se skrývá jak za ctnostmi tak neřestmi je strach, strach ze smrti, strach z chudoby, strach z nemoci, strach z druhých lidí, strach z odmítnutí, strach ze samoty, strach z udělání chyby, strach z trestu, strach z opovržení, zatracení či vyvržení, strach z Boha atd. A i když jak ve ctnostech, tak v neřestech se objevují i jiné emoce, strach je to, co je spojuje. Dokonce i ctnosti, které by sami o sobě strach neobsahovaly (ochota pomoci), tak pokud jsou svázány do morálního či etického systému, okamžitě strach vstřebávají.

Ekonomie strachu

Takže pokud se posuneme hlouběji za ctnosti a neřesti, vychází nám, že ekonomická aktivita lidstva je postavena na strachu a ten se jakýmsi mechanismem má transformovat na obecné blaho. Skutečně se tak děje? Skutečně tu takový mechanismus je? Co to obecné blaho či užitek jsou, ovšem ani ekonomové neumějí definovat a odsouvají je za hranice ekonomiky, jako to, co by mělo být jejím výstupem a zaměřují se jen na to, co by mělo být cílem ekonomické aktivity v rámci systému. O co by se tedy měly podle ekonomů snažit ekonomické subjekty? Ekonomové (protože v přírodě nic takového neexistuje) za tenhle postupný cíl, který předchází obecnému blahu či užitku, určili zisk. Možná že původně to tak nebylo, ale v současnosti se zisk stal zlatým teletem veškeré ekonomické aktivity a maximalizace zisku pak smyslem existence firem. Současná ekonomie pak zkoumá, jak ze soukromých ctností a neřestí pomocí trhu a konkurenčního boje vytěžit maximální zisk. Tenhle lineární systém se po několika stech letech ladění zdá být geniálním generátorem zisků, kde všichni jsou v plusu a nikdo ve ztrátě, ale je to jen tím, že ekonomie nekouká za hranice ctností a neřestí, do zóny emocí, které dnes vládne strach. A vytváření strachu není beznákladovou či bezeztrátovou položkou.

Když rozšíříme své chápání toho, kde jsou zdroje zisků, za současné hranice ekonomie, můžeme uvidět, že tím zdrojem je strach lidí. Současný společenský systém, jehož součástí je i ekonomie, je dokonce postaven tak, že strach v lidech vzbuzuje, vyvolává a podněcuje právě proto, aby na druhém konci řetězce došlo k maximalizaci zisků. První problém je v tom, že strach máme všichni, kdežto zisk jenom někdo. Proč? Proč jedni mohou mít zisk a druzí musí nést ztráty? Druhým problémem je to, jestli vyvolávání strachu je opravdu tím obecným blahem, které od ekonomiky čekáme. A třetím, jestli zisk na konci toho řetězce je úměrný nákladům a ztrátám, které vznikají vyvoláváním strachu na jeho začátku.

Jak konkrétně to funguje? Strach z nemocí zvyšuje zisky farmaceutických firem, strach z přírodních katastrof plní kasy pojišťoven, strach ze ztráty společenské prestiže přispívá k ziskům výrobců luxusního zboží. Strach z klimatických změn posiluje zisky ekologických firem. Strach z nepřátelských režimů pomáhá zbrojařským koncernům. Strach firemních manažerů naopak maximalizuje zisky, bojí se, že je majitelé vyhodí, že děti nedostudují, že skončí pod mostem. Zaměstnanci pak mají strach o práci a tak dělají i to, co je nebaví. A za tím vším je iracionální a animální strach všech, že umřou hlady, ačkoliv obchody jsou plné jídla a všichni mají spoustu peněz. Z tohoto strachu pak pramení nenažranost současné ekonomiky usilující o stále větší růst, nenažranost manažerů spekulativně ženoucích vzhůru ceny akcií, nenažranost spotřebitelů toužících po stále nových a nových věcech. Ale ze strachu se také rodí frustrace, stres, deprese a nemoce. Dokážou opravdu všechny ty věci zaplnit díru v naší duši, kterou vyžral strach?

Žijeme v ekonomice strachu, bojíme se jeden druhého, nedůvěřujeme si, proto se tvoří stále nové a nové zákony, které nás mají jistit, bojíme se o život, proto si platíme spoustu ozbrojenců, bojíme se chudoby, proto chceme vlastnit čím dál víc a víc. A ze strachu mezi sebou bojujeme, o trhy, o zisky nebo i o život. A náklady či ztráty? V ekonomickém systému omezeném mezi ctnosti a neřesti na jedné straně a ziskem na druhé, se může zdát, že v plusu jsou všichni, ale jakmile se podíváme dál, vidíme, že ztráty nejsou nulové, ztrácíme svobodu, důvěru, zdraví, rodiny, čistý vzduch a vodu, přírodu. To všechno se mění na zisk na kontech několika lidí. Vyplatí se to celkově? V srdci cítím, že ne a dokonce tuším, že ztráty způsobené vyvoláváním strachu jsou vyšší než zisky firem, že idea zisku v ekonomice vede k poklesu bohatství celé společnosti a místo obecného blaha tvoří krizi. Bez ohledu na výsledek morálního soudu, jestli to je dobře nebo špatně, se můžeme ptát, jestli to je opravdu to, co chceme. To je spirituální pohled na současnou ekonomiku či ekonomii, který ekonomům dávají ti, kteří se zabývají lidskou podstatou. Dokážou ho ekonomové přijmout?

Současná ekonomie se zabývá primárně ekonomií strachu, která ze spirituálního pohledu paradoxně ničí bohatství společnosti, přesto vidíme, že bohatství stoupá a náš život je stále lepší. Je to tím, že zde funguje ještě druhý mechanismus, který bohatství společnosti skutečně tvoří. Říkejme mu

Ekonomie lásky

Ekonomie dobra a zla, jak jí popisuje Tomáš Sedláček, je ekonomií strachu v obou svých polovinách. Druhý a dnes méně viditelný mechanismus fungující v ekonomice tu byl vlastně dříve. Je zakódován v lidské podstatě, jak zjišťujeme díky spiritualitě. Mentální konstrukce ekonomie strachu tenhle primární systém dočasně zakryla, ale tím, jak narážíme na hranice současné ekonomie či vědy jako celku, dere se opět na povrch. Ekonomie, protože ignoruje emoce, často jeho aspekty nevidí a snaží se je začlenit do jednoho systému s ekonomií strachu, ale to se jí nedaří a často vytváří nefunkční paskvily (přátelství, mateřská láska, altruismus). A pozitivní výsledky ekonomie lásky zakrývají nefunkčnost ekonomie strachu, takže ekonomové ani netuší, že tu jsou dva neslučitelné systémy.

Vnitřním zdrojem energie tohoto systému je láska, která se přeměňuje na nadšení, elán a vášeň, dále proudí přes hlas srdce, který nám říká, co chceme skutečně dělat, co je smyslem našeho života a tak dává záměr a cíl naší práci, která tvoří bohatství (ne zisk). Empirická pozorování spirituality lidí pak ukazují, že životní záměry všech lidí na Zemi jsou v souladu, každý máme sice svůj vlastní a naprosto jedinečný, ale existuje mezi námi propojení. Kde záměr jednoho člověka končí, druhého začíná, jeden záměr druhý podporuje, rozvíjí a překračuje. To, že záměry dvou lidí se zdají být v protikladu je tím, že oba ještě nenalezli to správné místo v síti záměrů celého lidstva. Ve chvíli, kdy známe to místo, energie proudící systémem podporuje život všech lidí a umožňuje jim žít život podle svých nejkrásnějších představ. Tehdy také dochází k maximalizaci tvorby bohatství. Je to systém založený na spolupráci na rozkvětu, nikoliv na boji o přežití, a výsledkem je vítězství pro všechny.

Tenhle systém fungoval ve své zárodečné či nerozvinuté formě na Zemi vždycky, a funguje i dnes, a je pravým zdrojem zvyšujícího se bohatství, i přes to, že ekonomie strachu ho část ničí. A mohl by fungovat lépe a naplno? Co by se stalo, kdybychom ekonomii strachu opustili? Když bychom místo zisku dali ekonomice za cíl tvorbu bohatství?

Změna systému

Spousta lidí i ekonomů se bojí, že změna současného ekonomického systému by znamenala chaos a katastrofu. Co by se stalo, pokud by najednou ztratily význam takové věci jako peníze, zisk nebo osobní vlastnictví? Je správná představa, že kdyby neexistovaly peníze, všichni bychom byli chudí? Jak se změní naše chápání změny, když si uvědomíme, že peníze nejsou bohatství, že ani zisk není bohatství a že kromě ekonomie strachu zde stále existuje fungující ekonomie lásky? A můžeme my sami svým přičiněním udělat tu změnu rychlou a radostnou?

Odstranění ekonomie strachu by vypadalo jinak, než jak B.Mandeville popisuje odstranění neřestí v Bajce o včelkách. Tam se najednou všichni stali „dobrými“, ale ekonomika se zhroutila, protože nikdo nepotřeboval kováře, aby dělali mříže, nebyli třeba soudci a advokáti, protože nebyli zločinci, ti pak neměli peníze na svůj blahobytný život a spotřebu atd. Nakonec včelky umřeli hlady. Z čeho pramení omamné kouzlo bajky, kterým nás dostává na scestí? Bajka nepočítá s tím, že lidský život má smysl, že každý z nás má v sobě něco, co chce vykonat podle hlasu svého srdce, a vždy vidí jen ten smysl, který našemu životu dají druzí lidé. Pokud nikdo nepotřebuje mříže, kovář umře hlady, nezačne tedy vyrábět něco jiného nebo nezmění zaměstnání. Dovedeno ad absurdum je dle bajky smyslem existence nemocných lidí to, aby měli lékaři co dělat, důvodem chudoby to, aby mohly existovat humanitární organizace a Saddám Husajn žil proto, aby výrobce Tomahavků měl tučný zisk. Paradoxem je, že ačkoliv všichni ekonomové pravdivost Bajky o včelkách odmítají, zároveň tím její systém zavádějí do života. A ekonomie strachu přesně takhle funguje, například náš společenský a zdravotní systém je postavený tak, že tvoří (například znečištěním či strachem) nemocné lidi, aby doktoři měli práci. A co by chudáci doktoři dělali, kdyby najednou všichni lidé byli zdraví? Není ovšem navracet zdraví pravým smyslem práce doktorů?

Na rozdíl od bajky změnu ekonomiky neprovede žádný boží zásah, je to na nás a na našem rozhodnutí a není to o tom, být lepšími, dobrými nebo ctnostnými, není za tím žádná etika ani mravnost, jen spirituální potřeba být sám sebou. Základem té změny je jiné chápání toho, kým skutečně jsme a co chceme se svým životem udělat. A to na základě poznání své vlastní spirituality. Co mě skutečně baví? Co miluji? A co tedy chci dělat nejlépe jak dovedu? S odvahou místo strachu, se soucitem místo závisti, s láskou místo nenávisti.

Krize jako příležitost

Ekonomika je v krizi a v krizi je i ekonomie jako věda o ekonomice, protože ekonomům se zhroutily jejich modely. Přišel čas hledat nové cesty a pohledy, klást si novátorské a netradiční otázky a znova hledat to, co je smyslem ekonomie a co chtějí ekonomové jejím prostřednictvím dávat lidstvu.

Tomáš Sedláček představuje ekonomii jako krásnou vědu, kterou má smysl se zabývat a která lidstvu pomáhá, pokud jí správně používáme. Ale často se tak nedělo, a tak si mnoho lidí myslí, že svět je v rukách šarlatánů a celá globální ekonomika je postavená na bludech a omylech. Je načase, aby nám lidem či lidstvu jako celku ekonomie přestala dávat odpovědi na otázky jako kým jsme, kam kráčíme či co je smyslem našeho života a naopak začala naslouchat odpovědím, které tryskají z hlubších vrstev naší lidské podstaty, než kam sahá její hájemství.

Ekonomie není ani dobrá ani zlá, stejně tak ekonomové, a ze svého pohledu dělají to nejlepší, co umí, a co od nich jako společnost žádáme. Krize, ve které jsme se ocitli, je pak příležitost znova se zamyslet nad tím, co vlastně chceme, kam chceme směřovat naší společnost či civilizaci, jestli to, kam jsme došli, je v souladu s tím, kam jsme chtěli dojít. A když se nám to nelíbí, můžeme to změnit.
Ekonomie nemůže být tou silou, která současnou krizi překoná, protože ta krize není primárně ekonomická, ale spirituální. Zapomněli jsme se totiž ptát po smyslu toho všeho, po tom, co nám tryská ze srdce, zapomněli jsme snít. Náš omyl byl v tom, že ekonomické otázky jsme viděli jako nejdůležitější ve volbách a první ve zprávách, že ekonomické výsledky jsme považovali za ty nejdůležitější při určování naší společenské úspěšnosti, stupně rozvoje a blahobytu či definování smyslu života. Ekonomie není viník, ta je jenom nástrojem nás lidí. A pokud jí chceme změnit, musíme změnit sami sebe, své chápání světa a do té změny zapojit i ekonomy. A změnit to můžeme třeba tím, že ekonomům dáme jiné zadání toho, co od nich chceme. Prostě my lidé můžeme říct, jaký smysl dáme ekonomii a ekonomice, než abychom trpně čekali, jaký ony dají smysl lidskému životu.

Takže pánové ekonomové, dokážete vytvořit takovou ekonomii, které je v souladu s přírodou a člověkem a se všemi jeho stránkami, nejen s materiální a psychologickou, ale i spirituální, transcendentální i jinými? Můžeme mít takovou ekonomii, která nás dokáže nadchnout vášní, dodat nám elán a inspiraci, okouzlit nás a podpořit nás v našich životech? A proč? Protože my chceme mít takovou ekonomiku, která nás podporuje v realizaci našich záměrů a snů, která nám dává prostor pro laskavost, soucit, spolupráci na společném rozkvětu, spontánnost a radost. Chceme totiž žít ve světě lásky, míru, zdraví a hojnosti.

Dokáží současní ekonomové přetvořit dnešní ekonomiku, aby právě tohle podporovala? Nebo to musíme udělat sami?
 

HT komunita 2009