Evangelium podle Ilumauira

 A teď k těm biblickým záležitostem. Kamil toho má naštudovanýho hromadu, Eikir mi to předhazovala a dovysvětlovala, ale jestli k tomu má co říct Ilumauir, to nevím. Tu verzi, co mám v hlavě jsem v úplnosti asi nikde nečetl, kus je od toho autora, kus od toho. Složil jsem si ten příběh tak, aby mi co nejvíc štymoval, abych z něj měl ten nejlepší pocit.

Ježíš nebyl žádný prostý tesař, kterého náhle při tesání trámů oslovil Bůh, byl to velice dobře vzdělaný muž, který byl celý svůj život pečlivě připravován na práci, kterou dělal. V Novém zákoně se píše o spoustě židovských skupin (zákoníci, farizejové, atd.), ale nijak se nezdůrazňuje, KDO vlastně ty příběhy píše, KOMU jsou určeny, v JAKÉM kontextu vlastně fungují. A to je naprosto klíčové k pochopení toho, co se vlastně stalo. Lidé kolem Ježíše, jeho matka i otec, učedníci i první následovníci byli esejci. Esejci byli židovská sekta, která čekala na konec světa, vznikli asi 150 před Ježíšovým narozením, vedl je Učitel spravedlnosti(pravděpodobně sesazený velekněz Jeruzalemského chrámu), který sepsal jejich zákony a odvedl tvrdé jádro do pouště, kde založili klášter v Kumránu. Po Učitelově smrti se společenství rozpadlo a klášter zpustl, ale v době Ježíšova narození už byl zase funkční. Esejci měli dvě kasty, prosté členy, kteří žili normálně ve městech a vesnicích, ženili se a vdávali a pak Čisté (Nazarény). To byli jen samí muži, kteří žili v Kumránském klášteře, nesměli se stýkat s nečistými, tj. se ženami, nemocnými nebo cizinci. Nosili bílá roucha a nikdy si nestříhali vlasy ani vousy, nikdy se nesměli zamazat olejem a měli celkem několik set různých zákazů a příkazů. I oni, jako všichni židé čekali na příchod Mesiáše, ale na rozdíl od ostatních tak nečinili pasivně, naopak, byli aktivní, hledali ho. A jak se říká, kdo hledá, najde.

Ovšem esejci nebyli jediní, kdo hledali, byla zde další skupina, která měla své informace ze zdrojů naprosto vzdálených, z Indie. Již několik desetiletí před Ježíšovým narozením , jako jeden z důsledků Alexandrova tažení, se v nedaleké Alexadrii usadila komunita buddhistických mnichů, i oni věděli, že brzo příjde na svět Král. Tihle buddhisté ovšem byli zvláštní, ačkoliv pocházeli z Indie, na první pohled byli k nerozeznání od pravověrných židů. Byli to totiž potomci deseti "ztracených" izraelských kmenů. Ve skutečnosti se ztratily jen tři kmeny, zbylých deset došlo do země zaslíbené, do Paňdžábu, kde v úrodném meziříčí pěti řek stojí hora Nébó s Mojžíšovým hrobem. Tři kmeny byly nalezeny jak žijí v pouštní krajině nedaleko Egypta. Z původního Mojžíšova učení, které převzal z Indie, si už mnoho nepamatovali, byly tam jakési překroucené zbytky, na kterých ovšem vehementně lpěli, měli je sepsané v Pěti knihách a jejich víra se stočila dosti absurdním směrem. První vlaštovkou změny a návratu k mojžíšovu učení byla sekta esejců, kteří přes Učitele spravedlnosti převzali mnoho indických názorů. Ale i esejci brzo zkostnatěli a tak se připravovala další akce na podpodu židovského duchovního života. Bylo rozhodnuto poslat několik talentovaných židovských chlapců do indických náboženských škol a kteří by po svém návratu do vlasti byli schopní dát židovskému náboženství nový směr.

Mariino neposkvrněné početí zas tak bez sexu nebylo, bylo neposkrněné v duchovním slova smyslu, bez karmy. Byla to božská láska na první pohled a otcem byl někdo z Čistých Kumránské komunity. Tito muži skládali slib čistoty a aby mohli být přijatí mezi Čisté, museli sexuálně abstinovat několik let. Všem v komunitě bylo jasné, že jestliže někdo z nich měl sexuální styk se ženou, musel do něho vstoupit samotný Bůh. Nám v Evropě se to nezdá, ale tohle může pochopit jen ten, kdo naprosto dobrovolně abstinovat mnoho let a veškerou sexuální sílu transformoval (viz sexuální tantra). Tam to prostě nefunguje tak, že mnich uvidí ženskou a může...

Přesto Marie otěhotněla a otcem mohl být jen samotný Bůh. Někdo z Čistých vysvětlil Josefovi, Mariině snoubenci, že by si jí přeci jen měl vzít. A tak se narodil Ježíš. Ovšem nebyl prvním zázračným dítětem, které se v esejské komunitě narodilo. Víme ještě o jednom, o Janovi, který se narodil o několik let dříve. Jan byl první, kdo byl poslán do Indie.

V té době se o téhle esejské akci něco málo dozvěděli i lidé kolem jeruzalémského chrámu a pranic se jim to nelíbilo, i když pravděpodobně něvěděli moc. Opravdu nestáli o to, aby se jim do řemesla pletli nějací cizinci. V té době docházelo ke konjunkci Jupitera a Saturnu. Další vhodné kandidáty na cestu do Indie mělo vybrat poselstvo, které přijíždělo z východu, věděli také, že se v Judei inkarnovala významná duchovní bytost a chtěli jí najít, právě tento chlapec měl být tím nejvhodnějším kandidátem. Poselstvo tvořilo několik desítek osob a těsně před vstupem do Judee se rozdělilo na dva proudy, jeden šel k Jeruzalému, druhý do Kumránu. Jeruzalemskou skupinu ovšem zajal/přivítal král Herodes a nařídil jim, aby se dostavili do jeho paláce. Zde došlo ke klíčovému rozhovoru poselstva s králem a k velkému nedorozumění, pravděpodobně způsobenému dvojím překladem ze sanskrtu přes perštinu do aramejštiny. Poselstvo hledalo vtělenou inkarnaci krále, který se narodil mezi židy, Herodes pochopil, že hledají nového židovského krále, čili jeho nástupce. To Heroda rozzuřilo. Poselstvo se pravděpodobně zmínilo i o oblasti, kde chtějí hledat a tam nechal král pobít všechny chlapce do dvou let věku, protože ani poselstvo přesně nevědělo, kdy se chlapec narodil.

To už ovšem byl Ježíš nalezen druhou skupinou. Nemohlo se ovšem postupovat přesně podle prastarých obřadů, kdy jsou jedno až dvouletému dítěti předkládány předměty, které patřily zemřelému, Ježíš byl jedinečná inkarnace. Přesto byl jasně identifikován a byly mu poselstvem předloženy dary, náležející králi: zlato, kadidlo a mirha. V tu chvíli dopadl Herodův protiúder, naštěstí se esejskou komunitou rychle šířila zpráva o masakru. Josefovi to přišel oznámit jeden z Čistých. Ovšem cesta na východ do Indie byla uzavřena, proto byl narychlo zorganizován útěk do Egypta.

V Egyptě žil Ježíš s matkou a otcem několik let. Už v Alexandrii byl vzděláván v buddhistické komunitě stejně jako v esejské, měl dostat oboje vzdělání, aby dokázal vytvořit most mezi oběma vírama. Když Herodes zemřel, všichni odcestovali na východ, po krátké zastávce v Judei a v Jeruzalémě, pokračovali do Indie. Cesta trvala mnoho měsíců, ale jednoho dne byl malý Ježíš zapsán do ašramu nedaleko Šrínagaru, v krajině svých židovských příbuzných. Po čase, jako mladík, se vydal na velkou cestu po Indii, kde získal mnoho zkušeností a dovedností a jednoho dne se rozhodl k návratu do země svého narození, aby pomohl židům najít novou víru, funkčnější než byla ta dosavadní. Marie i Josef se vrátili již o několik let dříve a čekali, až se vrátí i jejich syn a s nimi čekalo i mnoho dalších lidí. Z Indie se už vrátil i Jan, první židovský chlapec, který získal tamní zkušenosti, jeho ovšem hodně ovlivnily asketické sekty, ale to nebyla přitažlivá ceta pro židy. V Indii, kde bylo všeho hojnost, bylo efektní být asketou, ale v suché a vyprahlé Judei, si každý rád užíval, pokud mohl a to moc často nebylo. Ale jeden obřad, který spatřil Jan ve Váránasí na řece Ganze, se v Judei ujal, byla to totiž oslava toho nejcenějšího, co měli, vody a říkali tomu křest a Janovi Křtitel. Vždyť jeho cesta do Indie byla přípravou Ježíšovy cesty.

Jan a Ježíš se setkali poprvé v životě u řeky Jordán v místech, kde Jan prováděl křty : "Jsi ten, který má (z té Indie) přijít?" A pokřtil ho vodou. Nadohled od toho místa ležel Kumránský klášter, cíl Ježíšovy cesty. Přivítali ho tu a čekali, co vlastně za novinky z Indie přivezl. Přivítání ovšem nebylo nijak hladké, aby mohl vstoupit do komunity, musel projít tvrdou zkouškou. Tahle zkouška byla naprosto tajná, čili adept neměl nejmenší tušení, co ho čeká. Ti, co zkouškou prošli, byly vázáni pod trestem smrti mlčenlivostí, ti, co neprošli, už byli mrtví. Ježíše odvedli do jeskyně v poušních horách, nesměl tam odsud odejít a jen jednou denně mu donesli džbán vody, jinak nic. Po čtyřiceti dnech přišel muž, Pokušitel. . "Zbytečně tu trpíš, podívej, přinesl jsem ti jídlo, sněz ho, co hrdlo ráčí." "Mě živí můj pán a jen jeho chleba budu jíst." Pokušitel zmizel i s jídlem, objevil se až druhý den, zase držel džbán s vínem a bochník chleba. Isa seděl před vchodem do jeskyně a odpočíval, bylo vidět daleko do kraje. "Pojď se mnou a dám ti, co budeš chtít. Chceš jíst a pít?" Ježíš zavrtěl hlavou. "Dám ti všechny poklady světa." "Poklady, o které stojím, stejně nemáš," odbyl ho Ježíš. "Dám ti moc nad všemi lidmi a zeměmi světa, pojď se mnou, synu boží." "Jestli jsem syn boží, budu mít moc nad všemi i bez tvých kouzel. Odejdi satane." Pokušitel zmizel ve skalách.

Kdyby kteroukoliv nabídku Pokušitele přijal, byl by zabit, jako mnoho adeptů před ním, ale protože vydržel, obklopili ho esejci a přijali mezi sebe, mezi Nazarény. Ovšem Ježíšovy názory neladily s esejskými, první konflikty vypukly už v nejbližších dnech. Ježíš nerespektoval esejskou představu čistoty ani mnoho představ o Bohu a tak brzo klášter opustil. Do Velkého pátku zbývaly dva roky.

Ježíš začal vyučovat indickým způsobem v Judei téměř neznámým. Židé byly většinou vyučováni svými otci, případně ve veřejných náboženských školách, jen málokoho přijal nějaký mistr jako učedníka a to se jednalo výhradně o řemesla. Cílem bylo namemorovat co nejvíc textu a umět ho správně, čili v souladu s tradicí, vyložit. Tohle Ježíš nedělal, on učil svým vlastním příkladem, tak jako indičtí mistři, guruové. A používal všech fíklů, které odkoukal od svých mistrů a které ostatně mistři používají dodnes. Učil v podobenstvích, snažil se otevřít mysl žáka, dovést ho do přítomného okamžiku. Jeho čas byl ovšem příliš krátký, i jemu trvalo mnoho let, než dosáhl toho stavu a to žil mezi mnoha lidmi, kteří mu byli nápomocní, zde musel zcela sám vyučovat davy. Velký mistr dokáže otevřít mysl obrovským davům najednou, ale je nutná jistá příprava lidí, když nechtějí, nepodaří se to nikomu. Ježíš měl příliš málo času na to, aby jeho učení pochopil byť jen jeden žák. Bylo tam mnoho talentovaných mladých mužů, kteří by jistě dosáhli Ježíšova mistrovství jen kdyby jim bylo dopřáno strávit s ním o pár let víc.

Ježíšovo učení ovšem začalo ohrožovat zavedené pořádky, učil opak toho, co říkaly starší židovské texty. Naprosto nepokrytě říkal, že je Bůh a že Bohy jsou všichni, že platí jen ty zákony, které uznáme, protože jsme svobodní. Že žádný text není víc než živé slovo řečené z živých božích úst. A ještě ke všemu svou mocnou energií dělal zázraky. Schylovalo se ke střetu.


II.

Zprávy o Ježíšově životě se nám dochovaly jen z jednoho okruhu lidí se kterými se stýkal, od jeho žáků. Zprávy těch, ze kterých udělal mistry, se většinou nedochovaly nebo byly prohlášeny za nevěrohodné, apokryfní, jsou v nich již příliš vidět osobní učení dalších mistrů, která rozvíjejí učení Ježíšovo. Tento rozvoj byl Ježíšovým cílem, ale byl naprosto nepochopen jeho žáky, kteří v něm viděli odklon od Ježíšova učení. To, co se později projevilo jako naprostá nejednotnost křesťanského učení v 1.století p.K. bylo záměrně vyvoláno již samotným Ježíšem i on učil různé skupiny svých následovníků různým způsobem. 12 apoštolů nebo 144 dalších žáků nebyli jedinými lidmi, které Ježíš učil, byl zde ještě další zcela nezávislý okruh žáků, kteří postupovali mnohem rychleji. Pocházeli hlavně z prostředí Čistých-Nazarénů esejské sekty, tihle žáci chápali to, co jim říká jejich mistr mnohem bystřeji a hlouběji, a dramaticky se odkláněli od učení svých předků, a to jak obecně židovských, tak esejských.

Tohle hnutí nové spirituality, které zůstává vně biblických dějin, přichází s novou koncepcí boha i člověka, ale přes všechnu snahu je rozdrceno starou koncepcí a horkotěžko vpašuje do vznikajícího křesťanství alespoň zlomek svého potenciálu. Nakonec zůstane nepovšimnuto a jeho činy jsou vykládány jako boží zásahy obzvlášť když z oblibou využívali stará proroctví k vytváření nových dějin.

Ježíšova cesta vedla do Jeruzaléma, on sám i všichni kolem něj věděli, že je to velmi nebezpečné, že mocná lobby zákoníků a farizejů bude dělat problémy, měl informace z židovské rady. Ale Ježíš nebyl osamocen a tajná organizace kolem něj mu poskytovala mohutnou podporu, informační i materiální. Na květnou neděli vjel do ulic Jeruzalema a dav ho provolával králem, demonstrativně vyhnal obchodníky z prostor chrámu a porušil svátek tím, že léčil. To stačilo k vyvolání protiakce. V úterý slavili esejci podle slunečního kalendáře Pesah, to, co se ovšem dělo v Getsemanské zahradě nemělo mnoho společného ani s židovkým svátkem, ani s esejským. I Nazaréni zde byli v přítomnosti žen a cizinců, jedla se "zakázaná" jídla, protože tihle lidé věděli, že je neznečišťuje to, co do nich vchází, ale slova, která z nich vychází. Každému, snad kromě apoštolů, bylo jasné, co je nádobou, ve které proudí Boží krev a Ježíš to každému ukazoval. Slavnost v Getsemanské zahradě byla oslavou člověka. Ježíš se nevyhýbal nevyhnutelnému střetnutí, dokonce nejbystřejšího učedníka, Jidáše, pověřil, aby přivedl jeho oponenty. Události se však začaly řítit nepředpokládaným směrem, a Ježíšovi lidé měli plné ruce práce, aby na ně dokázali reagovat, stálo je to nemálo úsilí i peněz. Ve středu dovedli Ježíše před radu, po několika hodinách hádek, bylo rozhodnuto, že Ježíš porušil židovské zákony a musí zemřít. Kdyby byl ovšem popraven podle židovských zákonů naděje na jeho přežití by byla nulová. Vlastně už předem počítal, že bude vydán římanům a popraven jejich oblíbenou metodou, ukřížováním, mnoho členů rady bylo podplaceno, aby hlasovali právě pro tuto možnost, protože jen tady byla jistá naděje. Ve středu večer byl Ježíš předán Pilátovi. Tomu se tyhle židovské čachry vůbec nelíbili, proto hned ve čtvrtek ráno poslal Ježíše Galilejskému králi Herodovi, který byl u něho na návštěvě a jehož byl Ježíš nominálně poddaným. Ovšem Herodes nebyl žádný řízný státník jako jeho předek stejného jména a zbavil se odpovědnosti tím, že Ježíše poslal Pilátovi nazpátek. A tak v pátek ráno stál Ježíš před Pilátem znovu, židovská rada zuřila, protože už chtěla mít toho buřiče popraveného. Když shledal Pilát Ježíše nevinným a dokonce nabídl, že ho propustí, kněží zorganizovali protest a hrozili povstáním, jestli se tak stane. Ovšem i Pilát měl své informace z vnějších zdrojů, věděl, že probíhá záchranná operace. A tak poslal Ježíše na Golgotu s tajným příkazem, aby případná záchrana byla umožněna.

Bylo poledne a nejvyšší čas začít s popravou. Ježíš nebyl žádná třasořitka, ale statný muž s nejlepším jogínským výcvikem, takže ani zbičování mu mnoho sil neubralo. Paladium si měl vynést na Golgotu sám, ale hned se objevil muž a nesl ho za něho. Když došli nahoru, vojáci přibili Ježíše za ruce na paladium, byli šikovní, ani tepny v zápěstích neporušili. Pak ho i s kládou vysadili na stojící kůl a přibili nohy. Ježíš se chvíli vzpínal, před ním stál hlouček jeho příznivců. kteří bědovali. Záchranná akce došla ke kritické fázi, podařilo se jí maximálně zdržet ukřížování, takže do západu slunce zbývalo jen 4 až 5 hodin. V tu hodinu by už mrtvoly měly být alespoň provizorně pohřbeny, protože o sabathu prý židé mají zakázáno pohřbívat, to aspoň tvrdili římským vojákům, aby je obalamutili. Ježíše tedy čekaly tři hodiny na kříži, což je dost aby to člověka hodně pochroumalo, přesto málo na smrt. Všichni ovšem věděli, jak si vojáci poradí, zlomí odsouzencům kosti a ti rychle zemřou na embolii. Tomu bylo nutno zabránit. Z hloučku příznivců vyšel muž a domluvil s vojáky, že dají Ježíšovi napít, prý vodu s octem. Namočili houbu a Ježíš tekutinu sál a během několika minut upadl do hlubokého bezvědomí, omamná látka účinkovala. "Vždyť už je mrtvý, už ho sundejte," netrpělivě pobízeli vojáky příznivci. Pro ně to ovšem tak jasné nebylo, takový silný muž a zemře na kříži tak rychle? Na kříži se umírá i mnoho dní a ti dva zlodějíčci, co vysí na křížích vedle, stále žijí, těm tedy zlomili nohy a do Ježíše jeden voják podl, jestli je už mrtvý. Ježíšovo bezvědomí bylo naprosto hluboké a tak mu z propíchnutých plic vytekla voda s krví.

Kam rychle umístit zraněného člověka o němž si všichni myslí, že je mrtvý? Nejlépe do hrobu. Ježíšův stoupenec mimo okruh apoštolů, koupil za horentní peníze právě budovaný, čili prázdný, hrob nedaleko Golgoty, hrob byl klasicky vybavený, za vstupními dveřmi byla místnost, kde se měli upravovat neboštíci a na stěnách byly výklenky, kam se měli zasouvat těla zabalená do pláten. Tam byl Ježíš rychle přenesen, aby byl mimo dohled vojáků i čumilů kolem. V hrobě už bylo připraveno vše na léčbu. Připravili tam 100 liber myrhy a aloe, nejúčinějších starověkých anestetik a antibiotik. Ježíše položili na kamennou lavici před výklenky a zahalili ho kompresním zábalem, plátnem nasáklým léčivými bylinami. Ježíšova zranění byla vážná, ale žádné z nich naštěstí nebylo smrtelné, dokonce neměl jedinou zlomenou kost, ale ztratil dost krve a celou noc měl vysokou horečku. V sobotu se probral z bezvědomí, ale opustit hrob mu dovolili až v noci na neděli.

Že se stalo něco neobvyklého se začalo šířit v neděli ráno, několik Ježíšových žaček šlo k hrobu, aby jeho tělo připravili na definitivní pohřeb, ale vchodový kámen byl odvalený a seděl u něho jeden z Čistých, ten si neuvědomil, že ženy nemají vůbec žádné tušení o záchranné operaci, která právě skončila a řekl jim: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?" Ježíše právě odváděli v přestojení na bezpečnější místo a protože byl dost zřízený, ženy ho nepoznaly. Vypukl povyk, nikdo z apoštolů naprosto nepochyboval, že viděli Ježíše zemřít, neznali žádné čisté nebo nazarény, nevěděli nic o nějaké tajné organizaci nebo záchranné operaci, a tak když opět Ježíše potkali, už je žádné argumenty nepřesvědčili, že k žádnému z mrtvých vstání nedošlo. Snad jen Tomáš uviděl a uvěřil.

Ježíš musel prchat, s jeho žáky nebyla naprosto rozumná řeč a nebylo ani bezpečné zůstávat v dosahu kněží jeruzalemského chrámu nebo římských vojáků, příští poprava by mohla být důkladnější.

Z Ježíšova odkazu mnoho nezbylo, pár nepochopených podobenství, pár "zázraků" které udivily davy a jinak nic. Učedníci zůstali učedníky, naprosto nepronikli k jádru Ježíšova učení, každý si pamatoval kousek a ještě ne moc dobře, nechápali, o čem to je v celkovém obrazu a pak ještě narazil na Ježíše Pavel, ten už nevěděl naprosto nic. Už jeho jméno nechápal, 5ekl: „Jsem Ježíš, Narazén.“ Ale Pavel slyšel „Jsem Ježíš z Nazarethu.“ Když se mu Ježíš snažil vysvětlit, že podstatou jeho učení je nalezení božské moudrosti v každém člověku, pochopil to tak, že to, co se mu honí hlavou je božská moudrost, kterou musí rozšířit do celého světa. A tak Ježíšovým jménem šířil své vlastní náboženství.


III.

V Bibli je zachycen jen zlomek Ježíšova života, o mnoha a mnoha klíčových událostech se tam nedočteme. Poté, co přežil ukřížování a byl prakticky považován za obživlou mrtvolu, nebylo pro něho nikde místo. Učedníci ho vzývali jako oživlého ducha, boha chodícího mezi nimi, pronásledovatelé ho považovali za podvodníka nebo za přízrak. Jen úzká skupina Čistých-Nazarénů znala pravdu.

Po asi ročním pobytu v Sýrii se rozhodl vrátit do Indie, nejdříve tam chtěl poslat svého bratra Tomáše, ale ten nechtěl a tak ho "prodal" jako otroka jednomu obchodníkovi a ten Tomáše do Indie dopravil. Pak do Indie přijel i Ježíš, desítky let se pak toulal se svými věrnými po té zaslíbené zemi, navštěvoval různé panovníky, jejichž byl váženým hostem. Když šel bos po měkké půdě, každý poznal, že tam prošel Ježíš. Ukřížování zanechalo na jeho chodidlech veliké jizvy, ty byly jako jeho podpis. A tak, když zemřel, jeho stopy vytesali na jeho náhrobní kámen. Nad hrobem postavili malý chrámek, který stojí dodnes v zemi zaslíbené, ve Šrínagaru, v údolí pěti řek. Došel tam, kam měli dojít všichni židé.

Ježíš byl naprosto originální myslitel, vycházel sice z židovských a indických náboženských tradic, ale naprosto je překonal a přetvořil jako ten, jehož ústy mluví bůh. Indové neznají pojetí boha rozšířené na západě, pro ně je božské vše, pro židy se vše božské koncentruje do jediné postavy. Ježíš tahle dvě pojetí spojil, když učil, že vše božské je v každém z nás. Proto mohl vyhlásit: "Jsem bůh." A vyzval své žáky, aby to řekli s ním. "Jsem bůh," pak prohlásil mnohý z nich. Někteří tuhle výzvu ovšem nepochopili a řekli: "Jsi bůh" a za Krista začali považovat jen jediného člověka, Ježíše.

Ježíš učil o naprostém přijetí boha jak v jeho duchovní, tak tělesné podobě: "Boha pochopíte jen tak, že budete Bohem, tady a teď, na Zemi. To je Království nebezské." A k vysvětlení používal podobenství o vínu a o chlebu, jíme chléb a pijeme víno a z toho se stává naše tělo a krev, to tělo je tělem božím a ta krev je božská. "Tohle lidské tělo," a předvedl své vlastní, "je nejsvětější nádoba na světě." Tohle je pravá eucharistie, přijetí těla a krve boží, pochopení, že každé lidské tělo je tělem boha. Někteří učedníci tohle učení nepochopili, mysleli si, že snad mluví jen o svém (Ježíšově) těle nebo že nějakým kouzlem proměňuje víno a chleba v boží tělo a krev a že ten pohár San Greal opravdu obsahuje královskou krev (sang real). Od té doby všichni hledají Svatý Grál a nechápou, že už ho mají.

Tohle Ježíšovo učení mělo samozřejmě hluboký dopad na všechny oblasti jeho života, překročil asketickou cestu, dal nový význam slovu "čistota" a naprosto přijal všechny lidi a jejich duchovní cesty jako vyjádření boha. Nic z toho, co uděláme není nečisté, nic z toho, co se nám stane nás neznečistí, žádný člověk není nečistý. Znečišťují nás jen naše myšlenky o činech, věcech nebo lidech. Proto se stýkal s hříšníky a odpouštěl jim jejich hříchy, proto se nechal polévat olejem, dotýkal se nemocných nebo mrtvých, proto léčil v sobotu. Žádný čin, dotek nebo věc ho nemohla znečistit ve chvíli, kdy měl čisté srdce a myšlenky, když jeho jedinou emocí byla láska.

Nic ho nemohlo znečistit, ani sex ani vztah se ženou a protože přijímal boha ve všech podobách, přijal ho i v podobě Marie z Magdaly. Marie byla čarodějka, duchovní bytost stejně mocná jako Ježíš, byla jeho nejpřednější žákyní, i když nepatřila ani do okruhu apoštolů ani Nazarénů, což byly výhradně mužské společnosti, ale Ježíš vyučoval ženy i muže bez rozdílu a neúčast žen mezi apoštoly a Nazarény byla spíš vnitřní záležitost těch společenství, převzatá z tradice, než Ježíšova. Ženy proto učil zvlášť. Marie byla pro Ježíše druhou polovinou božské bytosti a jen harmonické soužití těchto dvou polovin (jing a jang), tvoří bytost celou. Bez pochopení Ježíšova vztahu k Marii není možno pochopit Ježíšovo učení ani jeho život a poslání, které chtěl projevit na Zemi. I sex je bůh. Celibát nebo vyloučení žen z chodu společnosti je pravý opak Ježíšova učení.

Marie dorostla do své velikosti až po Ježíšově ukřížování. V době Velkopátečních událostí vlastně ještě nebyla v okruhu těch, kteří chápou pravdu o Ježíšovi, ačkoliv už byla jeho manželkou nebo družkou. Ale na rozdíl od většiny apoštolů, kteří zůstali zablokováni "zmrtvýchvstáním", dokázala pokročit dál a došla k božské proměně, k osvícení. Ale její kult se spojil nebo spíš byl převálcován a nahrazen, kultem její tchýně.

"Já je ta pravda, cesta i život," řekl Ježíš. Život je jedinou cestou, kterou můžeme jít. Když žijeme, nemůžeme lhát, každý náš čin je pravda; co krok, to jedna pravda o Bohu. Co krok, to Bůh. Když si tohle uvědomujeme, jsme osvícení a opravdu si stačí tuhle jednu jedinou věc uvědomit a osvícení je zde právě teď. Nemusíme si nic zasluhovat, před nikým se kát, přinášet jakékoliv oběti. Stačí jen tomuhle věřit a prostě to udělat. Osvícení je čin, moudrost je čin, láska je čin. Boží milost máme už v tuto chvíli.

Asketický a homosexuální sv.Pavel ovšem vytvořil církev na úplně jiné filozofii. Dědičný hřích přenášený sexem jako morová nákaza, celibát jako jediná záchrana před ďábelskými svody, ekonomie spásy, kdy jen bezmezná víra v Krista přinese hříšníkovi nezaslouženou milost a spásu a kdo nevěří, bude zatracen. Bezmeznou a absolutní Ježíšovu lásku nahradil Pavel svým strachem, Marii z Magdaly prohlásil za couru a veškeré Ježíšovy vztahy ignoroval, tak aby se mu to hodilo do krámu.

O Ježíšových a Mariiných dětech nic nevím, pokud nějaké byly, byly jistě stejně krásné a úctyhodné jako všechny ostatní děti světa.

Nejkomplexněji se Ježíšovo učení zachovalo u té části Nazarénů, která dokázala opustit staré esejské názory, mnoho z nich bylo ve stavu osvícení nebo bdělého vědomí přítomnosti, ale svět kolem nich byl naprosto brutální a po zničení kumránského kláštera v roce 70 se rychle rozpadli. Mnoho se jich pokusilo zaznamenat své nesdělitelné zkušenosti písemně, ale jejich evangelia byla prohlášena na apokryfní, čili pochybná. Tenhle soud vynášeli ovšem lidé, kteří Ježíšovo učení naprosto nepochopili, apoštolové a jejich následovníci. Apokryfní evangelia dokazují mnohem jemnější pochopení toho, o čem Ježíš mluvil a co dělal. Synoptická evangelia se naopak zaměřují na spektakulární zázraky a povrchní popis. Mezi nimi pak stoji Janovo evangelium, kde autor dokazuje, že ví mnohem víc než je ochoten říct. Ostatní části Nového zákona (Skutky, Dopisy a Apokalypsa) jsou pak pro pochopení Ježíše naprosto irelevantní, vypovídají spíš o Pavlovi a o tom, jak málo toho apoštolové pochopili.

Ihned po Ježíšově odchodu se tehdejší Nová spiritualita rozpadla na nepřeberné množství proudů, které se mezi sebou okamžitě začaly hádat a přetahovat o "Ježíšovo" dědictví. Nakonec vyhrál ten nejhlasitější křikloun s nejmenším pochopením , katolická církev. Ale všechny zbylé hlasy nebyly umlčeny a některé se zachovali ve skryté formě dosud, ale i ony jsou povětšinou jen ozvěnou dávné moudrosti, která se už vytratila. To je příklad mariánského kultu, legend o Svatém grálu a tajné linii Ježíšových potomků, tajemství kumránského archivu nebo spousty relikvií (Turínské plátno).

Tohle vše je historie. Nic z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety, nemusí být stále znova znova vykládáno, pokud je Zdroj stále otevřený. A to je, moudrost, která pryštila na Zemi tehdy, na ní pryští stále. Stačí se jen rozhlédnout, zaposlouchat se, otevřít srdce lásce a Bůh mezi námi chodí zas. Znova nám bude řečeno to, co potřebujeme slyšet, ale budou to naše ústa, která promluví.