Jak svými pocity tvoříme svoji realitu

Tento článek v sobě spojuje psychologický pohled na problém s léčitelstvím. Začneme klasickou psychologii. Říká; cca 15% komunikace mezi lidmi je komunikace verbální, pomocí slov. A zbytek cca 85% komunikace je neverbální. Klasická psychologie říká, neverbální komunikace je schopnost člověka odečíst pocity svého protějšku z držení těla, mimiky obličeje, intonace hlasu. Naše léčitelská zkušenost je, že pocit je energie a že těla umí tuto energii vnímat a komunikují také na této rovině.

Většina pejskařů mi dá zapravdu. Pokud se děje s pánem něco nedobrého, jeho pes to vycítí a reaguje. Vzdálenost při tom nehraje roli. Není to speciální vlastnost psů. Všichni jsme savci a fungujeme více méně stejně. Pes je jen v této otázce citlivější, anebo lépe, vědomější. Ale pro naše přemýšlení o pocitech to až tak důležité není. Jen je dobré vědět, že i tento aspekt komunikace je ve hře.

Jak tedy používáme pocity v komunikaci? A jak se toho všeho vlastně účastní rozum? Zde jsme došli k velmi překvapivým odpovědím. Vysvětlíme vám to na příkladu.

Vejde do místnosti, neznámý člověk. Vy jej vidíte poprvé. Podíváte se na něj a víte, jak přibližně s ním máte jednat, aniž by promluvil. To známe všichni. Co se stalo? Jak to, že to víme? Proběhla neverbální komunikace. A ten co vstoupil a uviděl vás, pocitově ví, kdo jste a stejně tak vy víte, kdo je on.

Pak když začnete s tímto člověkem jednat a on s vámi, jednáte na základě této pocitové komunikace. A dál svůj pocit z vašeho protějšku zpřesňujete. Všimli jste si toho? Svoje racionální jednání stavíte na pocitu, který jsme z dotyčného měli neverbální komunikací.

Jak to tedy je? Závěr je překvapivý. My lidé si umíme odečíst své vnitřní pocity ze sebe sama jeden druhému, nonverbální komunikací. Rozumem o tom, co jsme touto komunikací vlastně zjistili, nic moc nevíme, ale na svých pocitech, na výsledcích nonverbální komunikace stavíme svoje rozumové chování.

Když se vás zeptám, proč máte pocit, že člověk, který vešel do místnosti je právě takový, jak si vy myslíte, nic rozumného mi neřeknete. Jen řeknete, mám z něho takový a takový pocit.

Z tohoto zjištění lze udělat dalekosáhlé závěry. Ty už jsou z naší léčitelské praxe. My lidé vlastně jeden před druhým svoje pocity skutečně skrýt nemůžeme. Umíme si je odečíst, rozumem nic o tom, co jsme zjistili, nevíme, ale svoje rozumové chování na nonverbální komunikaci stavíme.

Abyste pochopili, dám vám příklad. Jsou lidé, kteří se velmi nízko hodnotí. Všichni, s kým přijdou do styku, si umí jejich pocit načíst. A pak na základě toho, co načetli, s nízko hodnotícími se lidmi jednají. Jak? To je jednoduché odhadnout. Hodnotí je nízko a nemají potřebu pro ně nic moc udělat.

Každý, kdo se nízko hodnotí, se s tímto faktem musí nějak vyrovnat. Někteří lidé požívají následující taktiku. Jejich pocit nízkého hodnocení je dovede k přesvědčení, že aby si jich jejich blízcí cenili, musí pro ně něco udělat. Tak se takoví lidé snaží být vstřícní. Hodně se rozdávají, mají potřebu pro své blízké něco dělat, aby oni si jich cenili.

A tady najednou vyvstane velký problém. Jejich blízcí musí respektovat pocit, z dotyčného, který si neverbálně načetli. Jejich blízcí pak vůbec nemohou ocenit to, co pro ně nízko hodnotící se člověk dělá. Musí respektovat jeho pocit nízkého hodnocení a jen tak je a jejich skutky mohou hodnotit.

Nízko hodnotící člověk se pak ocitá v pasti. Tolik se snaží, a jeho snaha není nijak oceněna. Je nešťastný, nebo obviňuje sebe, anebo ty druhé, a nejčastěji toto vše nějak zkombinuje.

Teď uděláme ještě jeden velmi překvapivý závěr. Má jeden člověk nižší hodnotu, než ten druhý? Myslím, že tady je odpověď jasná. Nemá. A přesto, všichni máme jen takovou hodnotu, jak se sami dokážeme ocenit. Ostatní náš pocit neverbálně vnímají a na základě něj s námi jednají.

Všimli jste si? To, čemu mi říkáme realita, to jak se umíme do světa sami zasadit, to je jen naše představa o nás, naše představa o realitě. Máme-li představu, že cenu nemáme, všichni nám to svým chováním směrem k nám potvrzují. A o to víc jsme přesvědčeni, že to tak je, že taková realita je. A přitom vše vychází jen z naší představy o nás samotných.

Jaký závěr lze tedy učinit? Chceme-li změnit chování lidí směrem k nám, musíme změnit svoje představy o sobě. Nějaké dokazování ostatním, že jsme takoví, jací jsme, anebo zavděčování se nikdy nikam nevede. Vždy narazíme, prohrajeme. Narazíme na co? Narazíme na svoje vlastní přesvědčení o sobě samém, které neverbálně ostatní lidé odečetli a na základě kterého s námi jednají.

Ale máme další otázku. Lze jít stále dál. Kde jsme to přesvědčení o sobě, že jsme takoví, jací jsme vlastně vzali? Ti co četli článek „Podobenství o kočičce“ to vědí. V dětství. Po zbytek života jsme schopni se pocitově hodnotit jen tak, jak nás hodnotili naši rodiče, anebo ti, které jsme za rodiče považovali.

Chceme-li tedy změnit svoje představy o sobě samém, musíme pracovat s dětstvím. Potřebujeme pochopit, co jsme to tam vlastně s rodiči prožili. Dítě do 7 let věku nemůže žádný postoj rodičů skutečně odmítnout. Může se i vztekat, že je rodiče hodnotí negativně, v dospělosti se ale bude jen tak schopen ohodnotit, se všemi důsledky.

To, jakou právě mi budeme žít představu sami o sobě, o tom rozhodnou rodiče. A často ve své praxi vidíme, že lidé, které rodiče nízko hodnotili, se hodnotí stále nízko, přesto, že ve svém životě dosáhli velmi mnoho. Ta jejich představa je silnější. Nevidí to, co dosáhli, neumí to ocenit, ohodnotit, umí se ocenit jen tak, jak je v dětství cenili rodiče. Zkrátka žijí svoji představu o realitě a ostatní jim ji potvrzují. Respektují jejich sebehodnocení a podle něj se k nim chovají.

Vlastně většina partnerských problémů, problémů s dětmi, rodiči, v manželství jde z velké části vyřešit tímto způsobem. Vždy se ptáme, jak vás váš protějšek hodnotí a proč vás hodnotí tak jak hodnotí. Vždy objevíme problémy se sebehodnocením. Pokud si dotyčný pod naším vedením svoje sebehodnocení změní, okamžitě to vede ke změně chování jeho okolí k němu. A to je také jediné kritérium úspěšnosti práce u nás. Změny ve vztazích, ať už v chování klienta, když se jinak hodnotí, pak se i jinak chová, tak i v jednání okolí ke klientovi je jediné kritérium úspěšnosti práce na problému.

Léčitelství nemusí být jen práce s energií, může to být mnohem víc.



13. 10. 2010

https://www.leceni-zivota.wz.cz/index.php?id=11

Nová Země 2010