Jak změnit politiku?

Opět, již po tisící, se vynořil nějaký politický skandál. Politici místo práce zase řeší hovadiny a lidi dole na ně nadávají a chtějí změnu politiků nebo politiky. Ale všichni víme, jak to dopadne – bude to na chlup stejné, jaké je to dnes (nebo ještě horší). Už nám dochází, že tudy cesta nevede? Už jsme u konce s dechem a konečně dáme na rady moudrých?

Celá staletí se ví, že nelze změnit druhé lidi (např.politiky), aniž by tomu předcházela naše vnitřní proměna. Až se změníme my, změní se i naši politici, jsme spojené nádoby. A to, co musíme v prvé řadě změnit, jsou naše přesvědčení o světě a životě v něm.

Všechny civilizace, kultury, společnosti, ekonomiky i politické systémy nejsou výsledkem činnosti nějakých objektivních zákonitostí, ale vyrůstají ze subjektivních lidských představ o fungování světa. Podle toho, jak lidé chápou děje kolem sebe, tvoří svůj svět, tu hůře tu lépe. Neexistuje dokonce ani žádné na lidech nezávislé měřítko, které by exaktně stanovilo, které představy vedou k těm lepším koncům a které k horším, jediné co můžeme rozpoznat, je to, které představy jsou funkční a podporují náš život, a které nejsou. Tohle poznání je klíčové, protože vesmír, ve kterém žijeme, funguje tak, že čemu věříme, toho se nám také dostane, to vytvoříme a to se nám zpětně potvrdí jako zjevná pravda. Ale se znalostí, co je funkční a podporující život a co ne, můžeme udělat krok dál a vědomě najít a přijmout takové představy, které budou v souladu s celým životem na Zemi.

Současný stav lidské společnosti (utěšený či neutěšený, podle toho, jak ho kdo soudí) je výsledkem pozitivních zpětných vazeb, které dostáváme tím, že naše apriorní představy o fungování společnosti jsou potvrzovány pozorováním. Problémem je, že už všichni dávno zapomněli na ty prvotní představy, které jsme do tohoto tvoření sami před staletími či tisíciletími vložili. Teď žijeme ve světě, který se nám nelíbí, a hledáme viníky, kteří za to můžou. Ale to, co prožíváme, není výsledek žádného komplotu, není to ani důsledek neschopnosti či zlé vůle, ale je to průběžné naplňování skrytých či nevědomých představ a očekávání, které o světě máme. Naše úspěchy jsou výsledkem našich funkčních představ o světě a naše problémy jsou důsledkem těch nefunkčních, když věříme něčemu, co nás v konečném důsledku zraňuje či rozčiluje. Jenže problémů se nezbavíme nadáváním na svět či na politiky, ale jedině změnou naší víry.

Naše politika či hlavy politiků jsou plné nefunkčních představ a ty pomalu začínají mít navrch nad těmi funkčními. Těmto představám ovšem věří nejen politici, ale i většina obyvatelstva, a všichni se podle toho chováme. Většině lidí se současný stav světa či politiky vůbec nelíbí a obviňují z tohoto stavu politiky. Lidé chtějí, aby politici byli lepšími lidmi, než jsou sami, ale nejsou. Jsou úplně stejní, čili to, co se nám nelíbí na politicích, někde v skrytu a mimo dosah TV kamer máme taky. A současný tristní stav politiky nám ukazuje, že takto to dál nejde, že nastal čas změny. Ovšem ne změny politiky, protože ta je až sekundární, ale systému našich přesvědčení o fungování světa.

Většina lidí ani netuší, jaká skrytá nefunkční přesvědčení o světě či životě v hlavě nosí, zdědili jsme je po předcích, podprahově nám je servírují v rodinách, ve škole či v médiích a my jim věříme jako svatým pravdám, protože nikdy nám nikdo neřekl, že jsou vymyšlená. Jejich spojujícím motivem je strach o život či z druhých lidí a tahle strach pak deformuje náš pohled na svět. Že jsou nefunkční, zjišťujeme postupně tím, že náš život je nefunkční, tristní a bolestný, plný strachu. Dříve snad některá přesvědčení byla alespoň prospěšná pro přežití v divočině, ale v současnosti jsou hlavním zdrojem konfliktů a bojů. Těch kratičkých větiček je spoustu a tak jsem vybral pět z nich, které nejvíc ovlivňují politiku a ekonomiku. Dají se formulovat třeba takto:

1/ na Zemi je nedostatek zdrojů potřebných k životu

2/ kdo se nehrne ke korytu, ten zemře hlady, protože na něj nezbude

3/ život je boj s nepřáteli a my musíme bojovat o přežití

4/ lze získat moc (peníze, majetek) na úkor ostatních a pak se na ně vykašlat

5/ základem bohatství jsou peníze a zisk

Většina lidí (i politiků) by přísahala, že je to pravda a tak se podle toho chovají, vždyť život jim ukazuje, že se svět skutečně podle bodů 1 až 5 řídí, viz dennodenní zpravodajství. A svět vzniklý na základě těch přesvědčení jede dál, i když se lidem výsledky nelíbí. A jede dál, i když křičíme hnusem. A jede dál, i když se politici střídají jak na běžícím pásu. A pojede prostě tak dlouho, dokud nezměníme svá přesvědčení a nenajdeme si jiné postuláty.

Nová přesvědčení, kterými lze těch pět starých nahradit, jsou známá dlouhá tisíciletí a mnoho lidí už je přijalo za své, ale stále nás je jen zlomek. Snad právě teď nastal čas naše řady rozšířit. Základem nových přesvědčení je láska k životu a důvěra v lidi. Čemu tedy můžeme uvěřit?

1/ že na Zemi je dostatek všeho potřebného k životu

2/ že každý vždy dostane to, co skutečně potřebuje

3/ že život je spolupráce na rozkvětu

4/ že všichni jsme součástí jednoho celku

5/ že základem bohatství je práce (rukama, hlavou i srdcem)

Hodně lidí, když si těchto pět nových přesvědčení přečte, si řekne, že je to sice hezké a že by bylo fajn, kdyby takto svět fungoval, ale že je to idealistická představa, protože přeci svět funguje podle těch starých pěti pravidel. Smutným příkladem je právě politika nasáklá těmi starými a nefunkčními přesvědčeními plnými strachu a to takovým způsobem, že už i výsledky funkčních politických přesvědčení (např. že všichni jsme si rovni, každý má právo na život, svobodu a dosahování štěstí atd.) začínají blednout. Ale stále více lidem dochází, že tak funguje právě a jen proto, že věříme těm starým pravdám, a když budeme věřit těm novým, svět se změní a bude fungovat jinak.

Máme odvahu a sílu změnit svá přesvědčení? Lidé mají v povaze nechávat změny až na poslední chvíli, kdy už jím hoří u zadku. Opravdu to musí zajít tak daleko i tentokrát? Protože když se nezměníme dobrovolně, budeme k tomu donuceni okolnostmi, ve vesmíru totiž platí i další zákonitosti. Jednou z nich je i to, že vše směřuje k optimálním výsledkům, kdy děje probíhají s co nejmenším úsilím a tak, aby všichni z nich měli maximální prospěch při minimálních nákladech. Této zákonitosti se ovšem vymykají lidé, kteří se snaží maximalizovat svůj vlastní prospěch bez ohledu na druhé lidi, bytosti či planetu. Je otázka, jak dlouho nám to vesmír bude trpět. Už teď dostáváme jasné signály, že je to špatně (znečištění, nemoci, špatné mezilidské vztahy), že je čas přehodit výhybku historie. Poznáváme, že v ekonomice, kde maximalizace zisku je cílem ekonomické aktivity, jsou veškeré zisky firem vyváženy ztrátami na druhé straně systému (veřejný dluh, zničené životní prostředí, nemocní lidé).

Jsme postupně dokopáváni ke změně, štve nás současná situace a nevidíme žádné řešení v rámci současného systému. A tak se pomalu tvoří systém nový, kde je například jinak definovaný cíl ekonomiky či prostředky, jak ho dosáhnout. Místo maximalizace zisku chceme maximalizaci bohatství, místo boje o přežití spolupracujeme na rozkvětu, místo hrabání si majetku pro sebe ho dokážeme sdílet. A z této naší vnitřní proměny se zrodí i nová generace politiků.