Vybral jsem dvě pasáže z rozhovoru, který Jarda poskytl serveru novinky.cz a které mě oslovily. Celý rozhovor zde.

Nemyslím si, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Myslím, že pravda a láska pořád vítězí nad lží a nenávistí, aniž s nimi musí bojovat.

To mi vysvětlete! Vítězí pravda, když jeden korupční skandál stíhá druhý?

  No a co? To je pravda a láska, která se projevuje a ukazuje nám všechny svoje podoby. Ukazuje i stinné stránky. Svoje rozmanitosti. Láska není nic sentimentálního, co je jen hezké.

Takže úplatek je třeba láska k penězům?

  Myslím, že láska nemůže být „k něčemu“. Skutečná, nepodmíněná láska nezná předmět a účel v běžném slova smyslu. Je hlubinnou, skrytou energií, která nás vytváří, udržuje nás naživu, proudí a vane si, kam chce. V této podobě ji příliš často nevidíme. Do centra naší pozornosti často naskakují jednotlivé události, atrakce. A pak nám unikají souvislosti. Ano, i úplatek patří k lidství. Učíme se. Dozráváme. Lidstvo je jedna bytost a jednotlivé události jsou aspekty té bytosti. Náš sklon distancovat se od negativních částí a adorovat ty pozitivní nás plete.

  A pak nerozumíme tomu, co je láska a pravda. A nemůžeme se změnit, protože chceme pořád měnit někoho jiného než sebe. Protože si myslíme, že pravda může být to, co někdo někde řekl, nějaké slovní tvrzení. A pak chceme nějakou pravdu zastávat a vytvoříme skupinu, sektu, spolek, církev a chceme pravdu šířit. Jenže pravda netkví ve slovech, je to ten proud, který vytváří život. Stejně jako láska. To jsou základní energie, díky kterým může nějaká lež a nenávist vůbec existovat. Bez toho základního proudu by tu vůbec nebyly. Proto říkám, že pravda a láska pořád vítězí a nemůže prohrát.

   Jeden ze silných rozhovorů proběhl před několika lety na Sicílii. Tam je ve městě Erice Venušin chrám a v něm krásný kámen ve veřejích. Dal jsem na něj ucho, protože se mi líbil. A ten kámen řekl: „Hra končí. Tajemství bude odhaleno.“ To mě zaujalo, a tak jsem se zeptal: „proč bylo potřeba mít tajemství?“ „Taková byla pravidla, tak se hrála hra,“ odpověděl. „Kdo stanovuje pravidla?“ ptal jsem se dál. A pak nastal zajímavý moment. Měl jsem ucho na kameni a slyšel, jak kámen přemýšlí, jak v něm jakoby tiká, jako když pracuje compjútr.

   A pak řekl: „Nikdo. Žádné pravidlo nebylo stanoveno předem, všechna vznikají během hry. Ale hra končí a tajemství bude odhaleno.“ Když to řekl už podruhé, osmělil jsem se zeptat: „ jak tedy zní to tajemství?“ A on řekl: „Nepřátelé neexistují.“

   A to je tak silné tajemství, že ho dodneška spousta lidí nechápe. Možná to souvisí s předpokládaným koncem mayského kalendáře v roce 2012. Možná že tehdy skončí hra na dualitu a nepřátelství. Hra, při které jsme napjali popis skutečnosti mezi protipóly. Sladký-slaný, rychlý-pomalý, horký-studený. A mezi tím už toho moc nevnímáme. Kulturní antropologové toto vnímání vymezují jako začátek civilizace. Boj dobra a zla. Něčeho, co neexistuje. To je pro nás realitou. A v čem jsme ve jménu boje za dobro povraždili ty, kteří z našeho pohledu zastávali to zlo. Tento boj probíhal i mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, učiteli a žáky. Teď začínáme chápat, že to jsou dvě strany téže mince. Protipól je tvořen z jednoho společného bodu.