Jsem netrpělivý

V poslední době mě nebaví číst spirituální literaturu, prostě mám pořád dojem, že už jsem to všechno četl, že ty informace jsou už ve mně a dost často i v jasnější formě, než v dotyčné knize. A mám chuť psát, ale zase je toho tolik, co bych chtěl napsat, že mě to ochromuje. Nevím odkud začít.

Čtu noviny, koukám na televizi, poslouchám hovory lidí, všude samé problémy, všichni se v nich plácají, nevědí si s nimi rady a přitom mě téměř online přicházejí odpovědi, mám vhledy do jejich situace, vidím i jasná a elegantní řešení. Všechno je tak jednoduché. A pak marně hledám slova nebo jiný způsob, jak to vyjádřit, jak to vědomí předat.

Zároveň vím, že je to něco nepřenosného, že je nefunkční k někomu přijít a říkat mu, že musí dělat to nebo ono. Vím, že nedokážu vyřešit problémy žádného jiného člověka, jen své vlastní. Cítím, že tahle moje „neschopnost“ uchopit tu zkušenost slovy, má nějaký hluboký účel, snad to, že jí lze předat jedině beze slov.

Jsem netrpělivý. To, o čem píše Neale Walsch, je na světě už deset let, a mě se zdá, že se pořád nic moc neděje, že svět je pořád dost úděsné místo k životu, politický systém je pořád stejný, ekonomika, zdrovotnictví nebo celá společnost jakbysmet. Ten druhý hlas v hlavě mi ale ukazuje, co všechno se změnilo, protože prý hlavně já jsem se změnil. Už nesedím sám doma, ale mám kolem sebe lidičky z Humanity´s Teamu, které zajímají podobné věci jako mě, pořádáme akce, kde žijeme jinak než okolní svět, už víme, že politika, ekonomika nebo zdravotnictví jsou až výsledkem systému našich přesvědčení a my je už měníme. Ten hlas mě nabádá k trpělivosti.

Doufám, věřím. Nic jiného mě ani nezbylo než věřit. Věřím v lidskou lásku a soucit, věřím v moudrost, která je v každém v nás, věřím, že všichni jsme jeden, propojeni do jednoho celku, věřím, že z hloubi srdce chceme všichni to samé – milovat a být milováni.

Nevím, jestli má vůbec smysl psát dál, ale teď stejně nedělám nic jiného, tak to prostě budu dělat na 100%.