Jsem normální

Mám šílenou radost, blééé, blééé, hihihi, protože jsem se dozvěděl, že jsem normální. Řekla mi to naše nová osobní váha.

Možná že už máte doma v koupelně podobný výkřik techniky, umělecky vyvedený kus skla na stříbrných nožkách, jaký jsme si včera pořídili my. Jsem uchvácen, ohromen, šťasten. Dnešní osobní váhy mají se starými měřiči hmotnosti společného tolik jako krabičky cvočků s psychiatrickými léčebnami, jsou moderní, krásné a inteligentní a od dnešního rána jim naprosto věřím. Ta naše byla totiž první, která kdy o mě prohlásila, že jsem normální.

Od svých osmi let jsem žil v přesvědčení, že jsem obézní, tlustý a rozežraný. Sice jsem před pár lety shodil asi 25 kilo, ale v posledním roce má váha opět deko po deku stoupala. Vážit jsem se přestal asi před měsícem, co se ta stará obyčejná digitální váha porouchala a od té doby jsem dlabal dle chuti. Někde v hloubi duše mi ale hnízdil strach, jakáže to cifra se objeví, až se opět zvážím. Ten kritický okamžik nastal dnes ráno.

Žádnou dietu jsem včera rozhodně nedržel, měli jsme rodinou oslavu a tak se jedlo a pilo co hrdlo ráčí a k snídani jsme ještě dojídali zbytky. A po tomhle všem debužírování jsem rozbalil tu novou váhu a zkusmo se na ní postavil. Proces vážení dnes není jen tak, sice už se nemusí pokládat závaží jak na decimálce, vše obstará elektronika, ale váha zjistí mnohem víc. Zjistí pohlaví, věk a výšku, elektrickými impulsy do chodidel proměří kdoví co a pak příjemným hlasem vyřkne ortel. Samozřejmě někde mezi tím zjistí i vaši hmotnost.

Ortel dnešního dne zněl: NORMÁLNÍ VÁHA. Nevím jestli 106 kg při 186 cm je optimum, ale vždycky jsem tvrdil, že mám těžký kosti a dnes mi to ta miloučká chytroučká hypermoderní váha potvrdila, podíl tuku, svalové hmoty a vody je prostě normální.

Po mě nastupovali na váhu další členové rodiny, všichni tzv.“hubenější“ a jejich výsledky byly nemilosrdné: obézní – silně obézní – obézní. Chudáci se tvářili tak trošku provinile a nejraději by tu blbou a ošklivou váhu rovnou vyhodili z okna, kdežto já křepčil radostí: jsem normální, jsem normální.

Ach ta technika, to je ten pokrok, kam jen to spěje, a některé vinohradské rodiny už mají dvě nebo tři. Jen aby to jednou nedopadlo tak, že po vážení váha začne křičet NEŽER, NEŽER a bezdrátově se domluví s ledničkou, že dnes je zavřeno 

 22.8.2009