Karma je děj v čase...
Karma je děj v čase. Je to rozložení následků činů z minulosti do budoucnosti. Je to pomůcka pro ty, kteří si nejsou schopní uvědomovat následky toho, co dělají, v reálném čase, proto se s nimi setkávají postupně, pak je to uvědomění snadnější.
Není to žádný trest, žádný zákon odplaty, není to žádné ospravedlnění pro utrpení. Karma je svázána s časem a tak ve chvíli, kdy si uvědomíme, že čas je iluze, karma mizí. To znamená, že nic z toho, co jsme udělali v minulosti, nemá žádný vliv na naše rozhodnutí, co uděláme v budoucnosti. Pokud jsme si vědomí okamžiku Tady a Teď, můžeme se v něm také svobodně rozhodnout, co budeme prožívat.
Karma je naopak situace, kdy žijeme s vědomím, že musíme v budoucnosti odčinit něco, co jsme udělali v minulosti, nebo že současnou situací jsme za něco trestáni nebo odměňováni. Všechno tohle je ovšem vnitřní proces v nás, není zde žádný vnější činitel, který by rozhodoval za nás. Za karmu se člověk dostává ve chvíli, když si uvědomí, že nic, co udělal, nelze změnit, čin se udál a je absolutní a neodvolatelný, nic ho nenapraví, nic ho nevymaže, poslední soud o něm už proběhl. Definitivně.
Při vědomí tohoto si také člověk uvědomuje, že může se svým životem udělat cokoliv, co tryská z touhy jeho srdce a když tohle činí, pohybuje se vesmírem s maximální lehkostí a v souladu se všemi bytostmi a jeho karma dále zůstává čistá. Není nic, čeho by musel litovat, není nic po čem by musel toužit, má totiž vše již v přítomném okamžiku. Karma je božský systém, který nám pomáhá na cestě do tohohle stavu. Uvědomujeme si, kudy cesta nevede a kudy naopak vede. Naší cestou je harmonie mezi lidmi, mír mezi národy, spolupráce na rozkvětu, sdílení lásky, radosti a bohatství. Když jdeme za tímhle, jsme maximálně propojení sami se sebou i mezi sebou navzájem.
K pochopení karmy je také nutné chápat povahu času. Píšu, že čas je iluze, ovšem není „pouhou“ iluzí, ale je důsledkem děje, který je za ním, podobně jako je pohyb na filmovém plátně následkem promítání jednotlivých snímků filmu. Je to následek, nikoliv samostatný jev. Čas, podobně jako prostor a život, je svázán se světlem, které se pohybuje vesmírným kontinuem. Vesmírné kontinuum je struktura či hierarchie, ve které jsou zachyceny všechny děje i se všemi svými prostorovými či časovými alternativami, se všemi myslitelnými i nemyslitelnými možnostmi, existují zde dějová vlákna ke každému našemu rozhodnutí či volbě, těm, které se uskutečnily i těm nerealizovaným.
Tímto vesmírným kontinuem prochází vlna vědomí a na každé křižovatce volí alternativu, která se uskuteční. Volba probíhá tak, že vědomí do připravené struktury vteče a tím jí materializuje. Ostatní volby zůstávají nezjevené. Tuto vlnu vědomí, která se přelévá z reality do reality, vnímáme jako světlo. Není to ovšem jen světlo ve formě fotonů ze zářících zdrojů (Slunce, oheň), ale jsou to i fotony v atomech či světlo jako princip. Tahle vlna prochází i nitrem hmoty a její průchod vnímáme jako čas. Z alternativ, které byly k dispozici, vnímáme ale jen ty, kde se nachází světelná vlna, ostatní jsou neviditelné. Vlna se nám pak zdá spojitá a tvoří iluzi prostoru.
Tak světlo tvoří fyzikální vesmír, který vnímáme kolem sebe. Ve chvíli, kdy si uvědomíme tohle světlo, čas a prostor mizí do věčného okamžiku Tady a Teď a my se můžeme začít pohybovat v souladu s tou vlnou vědomí, místo toho, abychom s ní zápasili a snažili se jí vyhnout, což je nemožné. Naše vědomí je totiž součástí té vlny a my rozhodujeme, kudy se v příštím okamžiku vlna vydá, kterou alternativu naplní a co se zhmotní v našem vesmíru. Máme svobodnou volbu zvolit si naprosto cokoliv, ale často sami sebe omezujeme tím, že si myslíme, že musíme napravit něco z minulosti nebo k něčemu směřovat do budoucnosti. Právě tahle domněnka je karmou.
Ve vesmírném kontinuu existuje dráha, po které vlna vědomí prochází s minimálním úsilím a maximální snadností, na ní na sebe děje harmonicky navazují, jeden druhý podporuje a tvoří soulad všech částí vesmíru. Vlna právě po takové dráze prochází, pokud se v systému nevyskytují další zdroje vědomí, které se snaží jít jinudy. Podobnými zdroji jsme také my lidé a naše svoboda způsobuje, že můžeme jít jinudy než po optimální cestě, tak se ovšem dostáváme do oblastí „problémů“ a „nefunkčnosti“ a v konečném důsledku do sféry bolesti a utrpení. Systém je ovšem postavený tak, že jít jinudy než po ideální dráze je náročné a ať se vydáme kamkoliv, jsme stále směřováni nazpět k optimu a to tím dramatičtěji, čím razantněji se od něho odchýlíme.
Náš život se jeví těžkým, pokud s ním bojujeme a chceme si vydobít něco jiného než to, co je pro nás nejlepší. Postupně ale zjišťujeme, že můžeme plout na vlně, nechat se jí unášet nejlepší cestou, kde náš život je snadný a radostný, naplněný vším, po čem naše srdce touží. Na tuhle vlnu můžeme nasednout třeba hned teď tím, že děláme to, co milujeme a co nám srdce velí. Když naše jednání a konání vychází z lásky, soucitu a porozumění druhým i sobě, jsme součástí vlny božského vědomí a tvoříme svět podle svých nejkrásnějších představ.
Cesty duší 2008