Koncept Kontinua - Hledání ztraceného štěstí pro nás i pro naše děti

 koncept Kontinua od Jean Liedloffové


Jean Liedloffová je Američanka, která pobývala dva roky u indiánů, žijících jako v době kamenné, což ji přivedlo k poznání, že my,
západní lidé, tragicky nerozumíme své přirozenosti a ztratili
jsme velkou část schopnosti být šťastní.



Str. 40

Výraz „správně“ zde označuje to, co odpovídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž je to přizpůsobeno sklonům a očekáváním, z nichž
jsme se vyvinuli.

Očekávání v tomto smyslu je v člověku zakotveno tak hluboko, že tvoří součást jeho vlastního uspořádání. Jeho plíce nejenomže vzduch
očekávají, můžeme říct, že samy tím očekáváním jsou, oči
jsou očekáváním světelných paprsků specifické vlnové délky
odrážených tím, co je pro něj užitečné vidět, uši jsou
očekáváním zvukových vln způsobených událostmi, které se
člověka týkají, jako třeba hlasů ostatních lidí, hlas je
očekáváním fungujícího sluchu. Tento seznam lze donekonečna
doplňovat: vodě odolná kůže a vlasy: očekávání deště,
ochlupení v nose: očekávání prachu, pigmentace kůže:
očekávání slunce, systém potních žláz: očekávání horka,
srážlivost krve: očekávání zranění na povrchu těla, jedno
pohlaví: očekávání druhého pohlaví atd. Jak vědí síly
tvořící člověka předem, co bude potřebovat? Toto tajemství
spočívá ve zkušenostech.



Str. 50

Od těch dob, co člověk chodí vzpřímeně a používá ruce, je blízko i ochranná náruč. To je přesně místo, které novorozenec očekává. Cítí, že
přesně tam patří. To, co prožívá, když je v náručí,
je přijatelné pro jeho kontinuum, naplňuje to jeho současné
potřeby a správně to přispívá k jeho vývoji. Kojenec
v náručí neustále zažívá, že je „správně,“ dobrý
a vítaný. Všechna miminka jsou dobrá. Uvědomit si to však mohou
jen dorazem, podle toho, jak s nimi zacházíme. Žádný jiný
druh cítění nelze použít pro základ blaha. Mateřskou roli,
jediný vhodný vztah k novorozenci, instinktivně přebírají
otcové, ostatní děti a každý, kdo se o novorozence třeba jen
krátce stará. Miminko nerozlišuje mezi pohlavím či věkovými
kategoriemi.



Str. 52

Miminka se stala jakýmsi druhem nepřítele, kterého musí matka zdolat. Pláč se musí ignorovat, aby se miminku ukázalo, kdo je tu pánem. Panuje názor,
že uspokojováním potřeb miminka ho rozmazlíme a pokud jeho
potřeby potlačíme, pomůžeme miminku socializovat se. Ve
skutečnosti dosáhneme v obou případech opačného efektu.
Miminko má niternou potřebu být v náručí.



Str. 66

Fáze v náručí trvá od porodu do doby, kdy miminko začne dobrovolně lézt. Prvním zážitkem je především tělo zaměstnané matky. Díky těmto
pohybům se miminko blíže seznamuje s tempem aktivního
života. Rytmus se mu stává charakteristickým pro živý svět a
je vždy spojován s pocitem naprosté „správnosti“ sebe
sama a s pocitem příjemné náruče.

Kontinuální miminko berou rodiče od narození všude s sebou. Ještě než odpadne pupečník, je život miminka plný akce. Většinu času prospí,
ale i ve spánku se seznamuje s hlasy svých blízkých, se
zvuky jejich aktivit. Zažívá nárazy, mačkání a prudké
nečekané pohyby, náhlé zastavování, zvedání, tlak na
nejrůznější místa těla, podle toho, jak si ho osoba, u které
je, posunuje, aby mohla vykonávat svou práci nebo tak, jak je jí
to pohodlné. Zvyká si na rytmus dne a noci, na změny povrchu a
teploty na kůži a na bezpečný, správný pocit, že ho někdo
drží na živém těle. Své silné potřeby po tělesném kontaktu
by si ale všimlo až tehdy, když by se mu ho nedostávalo. Fakt, že
to zacházení očekává a že se mu ho dostává, přenáší
kontinuum jeho druhu dál. Cítí se správně, proto skoro nemá
potřebu signalizovat něco pláčem nebo dělat něco jiného než
jen pít – podle potřeby a chuti – a užívat si uspokojení
tohoto stimulu. Stejně tak se těší z vylučování a
z uspokojení tohoto stimulu. Náplní zbylého času je učit
se, jaké to je být.



Pokud je miminko v náručí někoho, kdo jenom klidně sedí, nepomůže mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pokud s ním
maminka bude zacházet jako se skleněnou váznou, nejspíš mu
vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází
jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je
silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších
situacích.



Str. 73

U civilizovaných národů se hovoří o fenoménu porodního traumatu…

Je jedno, jak se miminko narodí, vždycky je hned po narození v těšném tělesném kontaktu s matkou. Miminko odpočívá na mámě, která ho
hladí, aby se uklidnilo. Po skončení porodu totiž nastává
důležité období, kdy se matka a miminko poprvé setkávají jako
dva oddělení jedinci, v tuto chvíli dochází k závažné
události: procesu seznamování mláděte, vtisku. Je dobře
známo, že si spousta malých zvířat po porodu vtiskuje matku.
Housata si po vylíhnutí vštěpují do paměti nejbližší
pohybující se předmět. Zavisí na tom jejich životy. Matka
nemůže běhat za všemi housaty najednou, a ta bez ní nejsou
schopna postarat se o své potřeby.

U člověka je naopak nutné, aby si matka vštípila do mysli dítě, protože lidské mládě je natolik bezmocné, že nemůže nikoho následovat ani
jinak přispět k udržení kontaktu se svou matkou. Tento pud
vtisku je ze všeho nejdůležitější. Je tak silný, že má
přednost před všemi ostatními vjemy. Bez tohoto pudu bychom
nepřežili všechny ty stovky tisíců generací. Ke vtisku, ke
kterému dochází v důsledku celého řetězce hormonálně
spouštěných události při porodu, musí dojít hned, jinak bude
pozdě. Prehistorická matka si nemohla dovolit nevšímat si
novorozence byť jen na pár minut, tak je to naléhavé.

Pokud je vtisku zabráněno, pokud je dítě odneseno pryč v okamžiku, kdy matka cítí potřebu se s ním mazlit, přiložit ho k prsu,
obejmout a přitisknout na své srdce, co se stane? Dostaví se stav
smutku. Ve formativních miliardách lidských porodů bylo jediným
důvodem, proč matka nemůže prožít svou potřebu něžnosti,
narození mrtvého dítěte. Psychobiologickou reakcí byl smutek.
Pokud se tedy ten okamžik promarní, pokud podnět zůstane bez
odezvy, síly kontinua usoudí, že miminko prostě není a touhu po
vtisku je potřeba zrušit. Když potom moderní porodnice zavede
ještě i kojení podle harmonogramu, matka ve stavu smutku má pocit
viny, že není schopná cítit se jako matka, nebo že své dítě
dost nemuluje. Této rozšířené civilizované tragédii se
normálně říká poporodní deprese. A přichází paradoxne
v době, kdy je matka od přírody připravena na nejhlubší a
nejvíce ovlivňující emoční zážitek svého života.



Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Někdo ho srčí do vozíčku,
a ať pláče, jak pláče, je ponechán v tom očistci, který
se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl
dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé
doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních
obětí té samé nepopsatelné agonie. Ty zvuky pro něj nic
neznamenají. Pláče a pláče, jeho plíce nenavyklé na vzduch,
jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Miminko
důvěřuje ve „správnost“ života, už ze své podstaty v ni
důvěřovat musí a dělá to jediné, co může. Pláče dál.
Nakonec, po době, která je dlouhá jako celý život bez času,
vysílením usne. Teprve několik hodin dýchá vzduch a už dospělo
do stadia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že
je mimo záchranné síly mocného kontinua. Nachází se ve stavu
nesnesitelné prázdnoty bez pohybu, bez času, bez zvuku. Jediné,
co cítí, je touha.



Doma to není jiné než v porodnici. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na „správnost“,
která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je
jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku,
chování a pohybu je ukojena. Pro matku je zpočátku těžké
odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně
pláče. Její srdce ji táhne k miminku. Ale musí odolat a jít
svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá,
že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat
až do vyčerpání.



Jak roste, miminko, ochuzené o náruč sbírá cáry zkušeností, jak to jen jde, vyvíjí si kompenzační chování, aby ulevilo svým mukám. Kope
nožičkami ze všech sil, aby zmírnilo dychtivost své kůže, mává
ručičkami, otáčí hlavičkou ze strany na stranu, aby zastřelo
své smysly, napíná tělíčko, propíná se do luku, aby tomu
pocitu uniklo. Jistou útěchu nalézá ve svém palečku, trochu to
mírní neustálou touhu v ústech – aby se zaplnila ta
nesnesitelná prázdnota, věčná samota, aby se přehlušil pocit,
že střed všeho je někde jinde.



Jeho zanedbanost a touha se staly základními rysy jeho života. Nikdy nepoznalo nic jiného. Pro něj JÁ znamená ten, který touží, a OSTATNÍ znamená ten,
který nereaguje, odmítá. Jiný druh vztahu mezi JÁ a OSTATNÍMI
si neumí představit.



V raném dětství bohužel nemáme žádný mechanismus, který by chránil před matkou s nefunkčním kontinuem. Před matkou, která na signály
dítěte neodpovídá, která jeho očekávání nenaplňuje, ale
reaguje proti nim. Růst nezávislosti a schopnosti emocionálně
dozrávat vychází do velké míry ze všech aspektů základního
vztahu v náručí. Proto se dítě nemůže od matky
osamostatnit. Jen skrze ni. Tím, že ona bude plnit svou roli
správně, že poskytne zážitky „v náručí“ a dovolí mu po
jejich naplnění postupovat dál. Ale od nekontinuální matky se
nedá osvobodit. Touha po ní neustane. Dětinské potřeby
přetrvávají neomezeně dlouho a mohou být proto uspokojeny
v kterémkoli věku. Str. 166



Str. 122

Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí, naší blaženosti. Byli jsme o ni ochuzeni, ale po štěstí či jeho náhražkách stále
toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou
života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem.
Všichni jsme ochuzená miminka, která mají jen jednu ruku na to,
aby se vypořádala s vnějším světem, druhá se neustále
zabývá vnitřním konfliktem. Snad nejrozšířenějším projevem
ochuzení je neustálý nejasný pocit nespokojenosti v Teď
a Tady. Cítíme se vykořenění, jako by nám něco chybělo, máme
nejasný pocit ztráty, touhy po něčem, co neumíme definovat. Je
to něco nebo někdo někde docela blízko… Potřeba zážitků
v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš
vývoj rozumový a tělesný. Velice často se tento deficit
projevuje jako jistý stupeň sebenenávisti a pochybností o sobě
samém. V mnoha případech tuto propast vyplňuje partner. Tak
se kolikrát stává svatba dvojitou smlouvou, jejíž druhá
klausule by mohla znít… „a budu ti matkou, pokud ty mi budeš
matkou“.



U Indiánů je přítomnost miminka při sexu samozřejmostí. Je docela možné, že v naší kultuře miminko přichází o důležité psychobiologické spojení
se svými rodiči, pokud mu přítomno není. Možná to v něm
zanechá touhu a se později projeví jako pocitem viny nabitý
komplex Oidipův či Elektřin, potlačená touha po sexuální lásce
k rodiči opačného pohlaví. Na začátku přitom bylo jen
obyčejné přání pasivní role…

Nová Země 2010