Před pár lety mi kamarádka vyprávěla, co zažila v nemocnici, odkud se právě vrátila. Doktor, její známý, byl prý úplně zdrcený, když ho potkala. Tak se ho zeptala, co se stalo. Vyprávěl jí, že právě amputoval nohu krásný patnáctiletý holce. Kamarádka si myslela, že amputace teď nejsou až tak strašné, vždyť Lou Fanánek Hagen, Ďábel s jednou nohou, dokonce řádí na rockových koncertech. Doktor jí vyvedl z omylu, týhle holce museli vzít až kyčelní kloub, protože tam měla nádor, takže nebude moci mít žádnou protézu.
Tu holku potkávám už několik let. Nevím, jestli ten příběh z nemocnice je o ní, pokud ne, tak někde chodí o holích ještě jedna půvabná dívka a kdo ví, kolik jich takto chodí po celé Zemi. Když jdu ráno do práce, občas se sejdeme na semaforu a společně čekáme, až naskočí zelená. Může jí být tak kolem dvaceti. Je drobná, dlouhé blond vlasy má často spuštěné tak, aby jí nebylo vidět do smutné tváře, přesto jsem si za ty roky všiml, jak velké a krásné oči má. Obvykle jde pomalu, svým tempem a se zrakem jakoby zamyšleně upřeným do země a já jí rychle předběhnu. Asi míří do školy, na zádech má velký batoh, v rukou dvě francouzské hole a nemá pravou nohu.
Často mě to láká se s ní dát do řeči, ale ještě jsem nesebral odvahu. Tak aspoň občas, když se naše pohledy náhodně setkají, se na ní usměju. Mívá takový odhodlaný výraz, ale nevím, jestli si mě vůbec kdy všimla, jestli vnímá lidi na ulici, jestli se někdy usmívá. Jsem příliš nesmělý, než abych se jí na to zeptal a stydlivě uhýbám pohledem, když se na mě podívá. Nevím, jestli stojí o to se bavit s někým neznámým a já nechci rušit její klid. A taky se jí nevydržím dívat do očí dýl jak desetinu vteřiny, vidím tam tolik bolesti, nepochopení a žalu, že si s nimi nevím rady.
V duchu jí říkám Kráska s jednou nohou. Když jsem jí potkal poprvé, zabolelo mě srdce. To nepochopení, bolest a žal, které vidím v jejich očích, vlastně nejsou její, ale moje. Bože, proč? Ta holka mi ukazuje realitu světa, se kterou se zatím učím srovnávat a ještě jí neumím úplně přijmout. Ale podobných lidí potkávám čím dál víc. I když jich kolem mě možná bylo spoustu i před tím, já je neviděl.
Jako v zimě, když jsme byli na horách. Toho, že jedna nová známá skoro nemá levou ruku, jsem si všiml, až když jsme se loučili. Celý týden to dovedně maskovala. Až na závěr, když jsme se obejmuli a já jí chtěl držet za ruce, jsem si s hrůzou a překvapením uvědomil, že místo dlaně má jen pahýl. Zrovna jsme se dívali do očí a mě nenapadlo nic chytřejšího, než jí tu ruku políbit. Zkoprněla úžasem. Po čase nám vyprávěla, že tohle nikdy nikdo neudělal, dlouze jsme si tehdy o její ruce vyprávěli a my byli první, komu kdy v životě dovolila tu ránu na těle i na duši pohladit. Třeba něco podobného chybí i Krásce s jednou nohou.
Je opravdu půvabná a já pláču lítostí nad tou pokaženou krásou. Připadá mi jak mořská panna, kterou poranil žralok. Kdyby měla obě nohy zdravé, místo riflí s jednou nohavicí by nosila svůdné minisukně a kluci by kvůli ní šíleli, ale takhle? Občas jí vidím s kamarádkou a modlím se, že aspoň tam, kam nedohlédnu, nějaký ty lidičky má. Tak jí to přeju. Když jí kamarádka razí cestu davem nevrlých cestujících v autobuse, jsou jako dvě spiklenkyně a já si všimám, jak je šťastná, že někdo místo plané lítosti pro ní něco skutečného udělá. Tehdy si uvědomuju, že ona o ničí lítost nestojí, že stojí pevně na zemi, i když jen na jediné noze, že jako každý člověk chce být přijímána právě taková, jaká zrovna je.
Často si říkám, co by udělala Beruška, má víla, kdyby tady byla místo mě. Obdivuju její andělskou sílu, odvahu a bezprostřednost, to, s jakou otevřeností přijímá lidi kolem sebe takové jací zrovna jsou. Možná by si začala s tou Kráskou povídat a vykašlala se na veškeré konvence, jestli jó nebo né, jestli se to hodí, což pořád řeším já. Škoda, že je Beruška tak daleko. Cítím, že ty dvě by si rozuměly v tu ránu, že všechny masky ze smutku by padly. Mám takový sen, vidím Krásku jak kráčí bez holí a se zavřenýma očima uličkou láskyplných lidí a andělský déšť doteků odplavuje všechen náš žal a bolest duše. Držíme jí a podpíráme a ona jde v bezpečí a s důvěrou, přijímaná prostě taková. A chtěl bych se jí taky dlouze dívat do očí, minuty a minuty, jen tak, jako to děláme třeba s Beruškou. A co by si tak asi přála ona?
I včera jsem jí potkal, už jsem stál na semaforu, když se tiše zezadu přiblížila. Tentokrát měla vlasy stažené do culíku a tak se zdála radostnější než obvykle, možná se i trošičku usmála, nevím, neodvážil jsem se jí podívat do očí. Stála metr ode mě a já uklidňoval svou mysl, v její přítomnosti můžu být jen hluboko ve svém srdci a s čistou myslí bez myšlenek. Vlastně mi dává to, co dávají duchovní mistři svým žákům, proto jí také považuju za svou mistrii. Jen pouhou svou mlčenlivou přítomností ve mně spouští duchovní proces a možná o tom ani neví. Přesto jí hluboce děkuji. Za to, že je, i za to, co mi tak nezištně dává. Už mě nerozptylují otázky, na které stejně neznám odpověď, třeba jak se jí to stalo, jak se s tím vyrovnává, jak na ní reagují lidé kolem, rodiče, spolužáci, jak to má s klukama nebo co umí, co jí baví, co jí dělá radost, kde byla na výletě, jestli umí plavat nebo řídit auto. Včera jsem jen stál vedle ní a oběma nohama vnímal své spojení se Zemi a posílal ten pocit jí a v duchu jí říkal: „jsem tu s tebou, miluju tě.“ Nic víc a nic míň.
iDnes 2007