Která kočka je rezatá?

Podařilo se mi urazit Míšu. Byli jsme na večeři a ona si objednala lazagne s brokolicí. Podotkl jsem, že je to asi oblíbené jídlo rezatých koček, a rychle dodal, že myslím Garfielda a jejího Bruna. „Ale Bruno není vůbec rezatej,“ naježila své rezaté vlasy. „Ééé, né?“ Byl jsem zmatený, dodnes jsem byl skálopevně přesvědčenej, že Bruno je rezatej, má totiž přesně stejný odstín jako Míša, aspoň jsem si to myslel. „Rezatá je přeci úplně jiná. Víš jak vypadá rezatá?“
Do první rusovlásky jsem se zamiloval asi ve třinácti, takže o té barvě možná něco vím a svou představu o ní jsem měl přímo před očima… něco mi vířilo hlavou, ale docvakávalo mi to pomalu … vzpoměl jsem si na tu reklamu v televizi: holčička stojí před zrcadlem, rve si se slzami v očích vlasy a konejšivý hlas, který prodává to chemické řešení, říká: „má problém, má rezavé vlasy“…Vlastně jsme se o barvě jejích vlasů nikdy nebavili. Proč vlastně? Má snad komplex z toho, že je zrzka? Nebo to neví? Možná jí to ještě nikdy nikdo neřekl. Mám být první?

„Víš jak vypadá rezatá?“ opakovala rozhodně svou otázku. „Ne,“ zaváhal jsem, možná jsem barvoslepý a ještě o tom nevím. „Bruno vůbec není rezatej,“ byla naprosto přesvědčivá a nekompromisní, „Bruno je zlatej, jako lev. Viděls někdy rezatýho lva?“ Že mám v komunikaci se ženami problém jsem pochopil tehdy, když Marta jednou posílala mail a tvrdila, že ho napsala fuchsiovou barvou. „Víš, chlapi rozeznávají jen šestnáct barev,“ snažil jsem se zachránit situaci, „a broskvová je vodka.“ „Je zlatej,“ propíchla mě pohledem. „Ano,“ nezbylo mě než souhlasit a horečně si srovnával, jaký že je rozdíl mezi zlatou a rezatou a jaký je rozdíl mezi ženským a mužským světem. Zřejmě dost podstatný.

Míša očividně žádný problém neměla, malý holčičky pláčou a chtějí si vlasy vyškubat, kdežto ona je zlatá, jako lvice. A já byl teď její kořist, neopatrná hyena, která chtěla sežrat jejího domácího mazlíčka. Vždycky, když se muchlovala s tím pětikilovým dárečkem, který jí během prvních čtrnácti dnů sežral všechny kytky, jsem si říkal, jak se k sobě báječně hodí, že si jsou tak říkajíc podobní. Ale teď jsem pochopil i hlubiny jejich vztahu. Míša, jako správná kočičí máma, se snaží z kocoura Bruna vychovat sebevědomého a asertivního lva, který nebude trpět komplexem z toho, že je rezatej. Což se jí daří. Bruno je naprosto přirozený, jakmile si sednu na gauč, hned mě očuchá, pak lítá po obýváku jak neřízená střela a pravidelně má ráno vyhrabanou z květináče nějakou kytku. To Míša nelení, vezme příručku „Psychologie koček“ a už zjišťuje, co jí chce Bruno říct.

Maminka chová Macička, takže si s Míšou báječně rozuměly a můžou si o těch svých kocourech dlouho vyprávět. Maciček má jen čtyři a půl kila, protože ho kdysi přejelo auto. A vůbec není rezatej, ale mourovatej, přesto má s rezáčema hodně zkušeností. Dlouhé roky se pravidelně s jedním takovým zakomplexovaným pral, když mu vyžíral misku nebo zabrousil do jeho rajonu. Maciček a Bruno se nikdy nepotkali a to je dobře, protože by rezatý a šedivý chlupy lítaly.

Když jsme z restaurace odcházeli, Míša jen tak mimochodem a blahoslonně podotkla, že není přírodní blondýna, jak si spousta lidí myslí, ale že ráda ostatní v tomhle příjemném omylu nechává. Můj svět se zhroutil. Vyhlížím, kdy konečně do módy přijde barva vlasů, kterou bez nebezpečí úrazu rozeznám, třeba modrá

iDnes 2007