Labyrint duše a ráj světa

Občas se cítím hodně "roztažený" mezi nebem a zemí, a tak chci být s lidmi, kteří dokážou být v realitě, protože s nimi mám šanci dostat do života to, co vnímám v jiných rovinách a u čehož je často obtížný byť jen překlad do lidských slov natož skutečná realizace. Jsem rád, že kolem sebe takové lidi mám.

Když jsem hluboko v sobě a naladěn na to, kdo jsem a co skutečně chci, je se mnou dost obtížné komunikovat. Často mlčím, protože nenacházím slova nebo to, co přichází, je tak jemné a neuchopitelné, že se to snadno přehluší proudem řečí. To, co dostávám, jsou dary, o kterých jsem často nikdy neslyšel a které neumím popsat, proto potřebuji mnoho pozornosti a energie druhých lidí, které mi pomáhají se soustředit a převádět obrazy do slov a zvuků, potřebuji být v bezpečném a svobodném prostoru, kde mohu být tím, kým skutečně jsem bez soudů a odsudků a kde mohu ten vnitřní svět zkoumat. Ta má vnitřní realita není ve slovech a těžko jí do slov převádím, někdy si protiřečím, někdy střílím od boku, někdy se zdá, že jsem v rozporu nebo v opozici. Často si připadám jak dítě a zřetelně si uvědomuju, že v dětském věku jsem neměl možnost ten svět prozkoumat, takže to dělám teď. A je to úžasný vesmír.

Používám schopnost, které se říká Emoční navigátor, je to hlas Inteligence srdce, který mě navádí tam, kde to se mnou ladí, ukazuje mi, co se mnou neladí a vede mě k cíli. Nevím, co je ten cíl. Často je to bloudění ve tmě s malou baterkou, připadám si jak v nějakém labyrintu, kam jsem se dostal tak dávno, že už jsem téměř zapomněl, že existuje i něco jiného. Jdu a mé kroky tvoří cestu, ale nevím, kam vede. Bezcílné bloudění je ovšem deprimující, tak si dávám aspoň malé cíle, dojít tam, kam dopadá světlo, které vyzařuju. A sním o tom neznámém cíli. Ten Emoční navigátor mi totiž říká, že má cesta má smysl, že ten labyrint byl vytvořen s určitým záměrem a tím, jak se jím proplétám, tak ten smysl a záměr naplňuju. Každým krokem něco tvořím a tomu něčemu neznámému jsem dokonce dal i jméno, Nová Země. Tuším, že Nová Země je místo v labyrintu mé duše, ale netuším, jak se k ní dostat, kudy tam vede cesta nebo co skutečně tou Novou Zemí je. A tak jdu, kam mě srdce táhne, s těmi, které potkám.

Je to Hra a jejím smyslem je najít nebo objevit nebo vytvořit nebo aktivovat Novou Zemi. Ta je nějak „ukryta“ v systému lidského druhu a můžeme se k ní dostat pomocí Emočního navigátoru. A každý z nás je hráč. I já, a tak hraju, aktivně hledám to, co se mnou ladí a hledám svou optimální pozici v systému. Už se tím labyrintem proplétám docela dlouho a pochopil jsem pár jeho zákonitostí. 1. labyrint je nekonečný, nemá žádný střed ani žádný okraj. 2. labyrint je to, co nás spojuje, všichni jsme v jednom. 3. každý z nás má v labyrintu své místo. 4. A když se každý z nás dostane na své místo, v labyrintu se objeví něco nového, jako když jsme různobarevné tečky a ty, když jsou tam, kde mají být, vytvoří obraz.

Místo v labyrintu duše nebo v systému lidstva, kde se každý z nás právě nachází, se promítá do jeho aktuálního života. Naše pocity, přesvědčení, myšlenky, vztahy i činy manifestují naší pozici a my tím, že zkoumáme, jak se cítíme, můžeme poznat, jestli už jsme na tom pravém místě. Děláme od rána do večera jen to, co milujeme a co nám činí radost? Pokud ano, jsme tam, pokud ne, Emoční navigátor nás tam může dovést. 99,99% lidí prozatím na svém místě není a tak hledáme a pátráme. Takže se sami sebe ptáme: jaká je moje pozice v systému? Jak se cítím tam, kde jsem?

To, že jsme na svém místě, poznáme tak, že role, kterou v té hře máme, s námi maximálně ladí a děláme, co nás baví. A může to být cokoliv, ale jakmile se nám v životě objevují chvíle a činnosti, které nás nebaví, které děláme, že musíme nebo že nás k tomu něco či někdo nutí, ještě jsme nenašli tu optimální roli, v systému je pro nás prostě připraveno ještě něco lepšího a zábavnějšího. Je potřeba pátrat pomocí otázek dál: Jaká je moje role v té hře? Jakou práci chci dělat?

Našel jsem už spoustu částečných odpovědí a zkusil jsem už spoustu rolí, duchovních i neduchovních, a zjistil jsem, že mě lákají takové role, kde mohu uplatnit svůj talent vnímat a pracovat se spirituální energií, kde mohu pracovat se strukturami vícedimenzionální reality, kde mohu tvořit vize a modely a s tím vším seznamovat další lidi.

Nejdříve jsem objevil, že jsem nabitý energií jako léčitelé. Neznal jsem žádné jiné role a to, kam mě Emoční navigátor táhnul, se léčení podobalo, a tak jsem si kladl otázku:mám být snad léčitel? Zjistil jsem to tak, že jsem skutečně léčil a uzdravoval. Jo, kus léčitele ve mně je, funguje mě to, ale neuspokojuje. Spíš mě baví zkoumat obecné příčiny nemocí, nefunkčností v životech a hlavně jak být zdravý, než pracovat s konkrétními lidmi na těch jejich aktuálních nemocech.

Dalšími oblíbenými spirituálními rolemi jsou učitelé a mistři. Když jsem hluboko v srdci, tak moudrost ze mě tryská, jsem Bůh, jsem, který jsem. Mám být snad učitel nebo duchovní mistr? Do obou rolí jsem tedy skutečně vstoupil, a poznal, že něco z toho mistrovství se mnou ladí, ale opět to nebylo ono. Důležitou prací mistrů a učitelů je totiž být v přítomnosti žáků, kdežto já chci být mezi mistry.

Cítím, že to, co chci dělat, je poměrně „pozemská“ práce, s lidmi, ve skupinách, jejím výsledkem jsou události v čase a prostoru. Teď se pořádá hodně duchovně zaměřených seminářů, byla by snad má role někde tam? Prostě jsem si to zkusil jako účastník, pořadatel, organizátor a dokonce i lektor, všechny akce byly úžasné, ALE vnitřně to nebylo ono. Nechci tvořit nemocnici ani školu ani firmu, ale zahradu či domov.

Tehdy jsem pochopil, že to, co hledám, možná ještě nikdo nedělá, ale zároveň cítím, že v tom, co chci skutečně dělat je kus z toho všeho, kousek léčitele, kousek učitele, kousek organizátora atd. Po dlouhém několikaletém hledání jsem poznal, že to, co mě baví, je tvořit a stavět Novou Zemi, společenství lidí vytvářejících svobodný prostor pro vyjádření toho, kým jsme. A ve chvíli uvědomění jsem uviděl mnoho lidí, kteří na tvoření Nové Země také pracují, a zapojil se do společného tvořivého procesu. Svou roli v něm jsem pak nazval spirituální architekt.

Architekt, spirituální i obyčejný, je člověk, který dostává vizi stavby a obkresluje jí na papír. Ta stavba už existuje ve spirituálním světě, vlastně není její tvůrce, jen obkreslovač a obtahovač inspirací.
Nevím, co obvykle dělají spirituální architekti, nevím, co jejich práce obnáší, žádného osobně neznám a tak si vymýšlím tu práci a vytvářím její náplň. Nejsou na to žádné příručky, žádné školy, žádné semináře, neznám nikoho, kdo by to dělal a nemám se koho zeptat. Takže je to metoda pokus omyl a jedinou navigací je hlas srdce a pocit radosti. Ale ačkoliv neznám náplň práce spirituálního architekta, dělám tu práci, dělám jí, jak nejlépe dovedu, v prostředí, které právě kolem je, s lidmi, kteří jsou se mnou a s prostředky, které mám k dispozici. Teď je TAKOVÁ, dělám jí při zaměstnání, a mám vizi, že jí dělám na 100% své kapacity, pak samozřejmě bude jiná. Ale nevím jaká, nikdy jsem jí tak nedělal a neznám nikoho, kdo ano, takže nevím, co se z toho vyvine. Ale chci do toho jít, protože mě tam srdce táhne.

Zpětně si uvědomuju, že tu práci dělám už roky, všechny zkušenosti mě na ní připravovaly už v době, kdy jsem ani neznal jméno té role. Spirituálním architektem jsem jí nazval teprve před rokem. Není to lektor, není to organizátor, není to učitel, léčitel ani manažer. Je to prostě architekt a tvoří architektonické plány, rýsuje a modeluje. A tomu, co konkrétně spolutvořím já, se říká Nová Země. Cítím, že těch architektů je spoustu, protože na Nové Zemi je obrovské množství práce a tak jsme tým. Pracuju v týmu architektů a pak jsou zde týmy stavitelů a týmy zedníků a instalatérů a sochařů.

Jak ta má práce vypadá v reálu? Například nedávno jsme měli setkání, které jsme nazvali Duch Humanity´s Teamu. Zpětně si uvědomuju, že se ta akce roky připravovala, a já s její přípravou začal ještě před tím, než jsem vůbec objevil nějaký Humanity´s Team, Novou Zemi nebo roli spirituálního architekta. Už v roce 2005 jsem měl vizi, že jsem ve skupině lidí, kteří podobné akce pořádají, že si mezi sebe zvou lektory a pracují jako skupina. V té době jsem žádnou takovou skupinu neznal, neznal jsem žádného lektora, nevěděl jsem, co by se vlastně taková skupina měla učit, semináře, kterých jsem se zúčastnil, obvykle probíhaly tak, že lidé se sjížděli za lektorem z celé republiky. A tak jsem si vymýšlel a snil. Teď zpětně vidím, že všechno, co jsem od té doby dělal, přesně pasovalo do toho, aby se Duch HT mohl uskutečnit, objevil jsem tu skupinu (HT), na úplně jiné akci s úplně jinými lidmi, jsem objevil místo, kde jsme byli (A-centrum), objevil jsem lektora (Robert Sattler) a navázal s ním kontakt, poznal jsem schopnou organizátorku (Iveta Karvaiová), a metodou pokusů a omylů jsme zjišťovali, jak to můžeme zorganizovat. A kolem probíhalo obrovské množství provázaných aktivit, které přilákaly do HT další lidi, a ti se začali aktivně zapojovat. Pak jsme vymýšleli program toho setkání a nakonec se to všechno složilo do úžasné mozaiky Ducha HT. Byla to neskutečná makačka, hledání cesty, tápání ve tmě, pokusy a omyly, nezdary, slepé uličky, mnoho přípravných prací, hodiny rozhovorů, stovky textů. Ale výsledek stál za to.

Chtěli jsme utužit náš tým, více se propojit, seznámit a nastartovat naší spolupráci. Zkoumali jsme, čím je pro každého z nás HT, co v něm chceme dělat a jak chceme hátéčko prezentovat dalším lidem. Kouč Robert se nás ptal, jestli skutečně víme, co chceme a taky co potřebujeme, jestli víme, jakou prací či činností chceme Ducha HT zhmotnit. Máme jednotlivě spoustu vizí a plánů a projektů, ale často nevíme, jak ladí mezi sebou. Ty dva dny byly náročné, ale když děláte to, co milujete, s lidmi, které milujete, tak to je prostě Radost. Výsledkem je semknutý tým, kde každý si je vědomý toho, co je Humanity´s Team. Duch HT, kterého jsme vyvolali, do nás vstoupil a my se stali jeho tělem.

A celá událost byla Chrámem. Ta akce proběhla podle určitého plánu, měla vnitřní strukturu a rozmanitou hierarchii. Vnímal jsem je, ale nic z toho nebylo mým dílem, nebylo to dílem žádného člověka. Oživili jsme ten Chrám tím, že jsme do něho vstoupili a jednali podle hlasu svých srdcí. Přesně takovéhle akce jsou tím, co nazývám spirituální architekturou a prací architekta je spoluvytvářet je.

Byl jsem spirituálním architektem setkání Ducha HT, ne jediným a rozhodně ne takovým, který by dokonale tušil, co vznikne a co vytvoříme. Byla to spíš pro mě škola spirituální architektury, kde jsem zjišťoval, co se po mě vlastně žádá, neznal jsem předem plán, podle kterého se to všechno složilo. Bylo to, jako když mě postavili na staveniště a řekli: něco postav, a já „něco“ stavěl a nakonec z toho vzniklo NĚCO úplně jiného a úchvatného, hlavně proto, že se do stavby spontánně zapojili další lidi. Vědomě nevím, jak to udělat, že takováhle akce nebo Chrám vznikne v přesně v tomhle tvaru, v jakém proběhl a který hluboce ladí s tím, co skutečně chci. Akorát vím, že tam skrze mě i ostatní účastníky tvořilo něco mocnějšího, než jsme my – Bůh? Vědomí? Život? Už třeba jen to, jaký vztah každý z nás k té akci měl, mělo obrovský vliv na to, co tam vzniklo. Někde v hloubi srdce jsem tušil, jaký by ten vztah měl být, ale nikdo by nás nedokázal zmanipulovat, abychom tam prožili to, co se tam stalo.

Tím, jak jsem v roli spirituálního architekta spoluvytvářel Ducha HT, bylo to, že jsem snil a dělal jen to, co miluju a co mě baví, nic víc a nic míň. Držel jsem v srdci touhu to prožít a přitahoval jsem si to do života. A mé sny se zhmotnily a vesmír mi dopřál prožít něco, co bylo nejdřív jen v mých snech.

Chci dál pracovat na tvoření Nové Země v roli spirituálního architekta a tak mé zkoumání toho světa uvnitř mě pokračuje. Mám v srdci spoustu dalších tužeb a hlavou se mi honí další vize a nadšením a nadějí mě naplňují další představy. Sním o hojnosti pro každého, o Nové Zemi lásky míru a harmonie, o týmu lidstva spolupracujícím na rozkvětu. Sním a nevím, jak dojít z realizaci těch snů, jak to proběhne a to zhmotnění nechávám na vesmíru. Věřím, že mi pošle do života ty správné lidi, kteří tím, co oni dělají s láskou a nadšení, realizují to, co miluju já. Mou prací spirituálního architekta je pak to, že v sobě držím tuhle vizi, pracuju s ní a činím jí stále krásnější, naslouchám vizím druhých lidí a hledám, co máme společného a propojuju to do rozsáhlejší vize, hladím hrany a tvořím energetická spojení mezi jednotlivými částmi a lidmi.

Co vidím? Vidím Lidstvo. Jsme to my lidé propojení do spolupracujícího společenství. Jsou to naše vazby, které vytvářejí struktury a hierarchie, a tvoříme živoucí organismus. To společenství je postaveno na hierarchii vazeb a struktur, nikoliv na hierarchii lidí (mocenské vertikále), a je řízeno pomocí principů, nikoliv lidskými rozkazy či zákony.

Základní jednotkou toho společenství je skupina pěti až osmi lidí, přátel, kteří chtějí být spolu, podporovat se a společně zkoumat, co chtějí dělat, jak jejich individuální plány pasují s ostatními a kteří chtějí vytvořit plán společný a kteří jsou propojení například v Kruhu srdce, což je konkrétní způsob, jak právě v takové skupině být. Několik takovýchto skupin pak tvoří komunitu, kde dochází k prolínání a slaďování záměrů na vyšší rovině a v rámci komunity pak probíhá obrovské množství aktivit, které lidi baví a ty jsou připravovány buď jednotlivci nebo týmy nebo jednotlivými skupinami a bublinkami. A mnoho takových komunit pak tvoří celé společenství, které je naplněno životem a je tak rozsáhlé, že je zde spousta místa a hojnosti pro práci mnoha lidí čistě pro tohle společenství. Zde vidím i své místo spirituálního architekta. Tak vzniká Tým Lidstva.

Současná lidská společnost zatím funguje podle modelu vertikální organizace s nadřízenými a podřízenými složkami, s vydáváním zákonů, s kontrolou jejich dodržování a s trestáním jejich porušování. Spousta lidí si dosud myslí, že je to dobrý nápad, který umožňuje efektivní práci a zabraňuje chaosu, ale neuvědomují si, že výsledkem jeho používání je současný stav světa s ekonomickou krizí, střetem civilizací a klimatickou změnou. Vnitřně cítím, že pokud chceme tvořit Novou Zemi, musí být už teď s ní v souladu organizační struktura Týmu Lidstva, že není cestou upravovat, vylepšovat a zlidšťovat model vertikální organizace, ale musíme v sobě najít model pro Novou Zemi.

Nová Země funguje odlišně, ale není to žádná chiméra. Spousta věcí z ní v naší realitě funguje už teď a miliony lidí hledají a pracují na tom, jak to udělat jinak než dosud. Příkladem je internet nebo sdružení VISA, které nemají žádnou centrálu a jsou řízeny pomocí principů a procedur a ne pomocí vertikální mocenské struktury. Řízení pomocí principů je mnohem přirozenější nebo lépe řečeno, na tomhle principu funguje život, který taky nemá žádnou centrálu, nejsou v něm žádní manažeři, přesto jsou v něm struktury a hierarchie a v nich probíhají procesy. Tohle je model, který chci aplikovat v Týmu Lidstva tvořícího Novou Zemi.

Organizace řízené principy fungují tehdy, když se lidé těch principů drží a když se jich nedrží, tak nefungují. Ale není tam nikdo, kdo by je nutil ty principy dodržovat, je to prostě jejich svobodné a dobrovolné rozhodnutí. Řízení organizace pomocí principů má tu výhodu, že nemusí mít centrálu a může se šířit opravdu explosivně, což u organizací s mocenskou vertikálou nefunguje, tam se musí budovat všechny ty regionální, národní a nadnárodní struktury, dosazovat do nich řídící pracovníky a řídit podřízené složky. A tohle na Nové Zemi naprosto nefunguje, občas nějaký vizionář by to chtěl zavést, ale pravidelně se mu nedaří sehnat nikoho, kdo by podle hlasu srdce chtěl takhle něco budovat, těch vertikálních struktur máme plné zuby z běžného života a ještě jednu takovou tvořit ve volném čase? Děkujeme, nechceme.

Pomocí vertikální mocenské struktury lze budovat státy, církve nebo firmy, ale ne Novou Zemi. Ta je společenstvím lidí vytvářejícím svobodný prostor k vyjádření toho, kým jsme. Teď hledáme principy, jakými se musí takové společenství řídit, aby fungovalo, hledáme způsoby, jak s těmihle principy lidi seznámit a jak jím umožnit podle nich skutečně fungovat a žít. Není to o tom, že by zde byl nějaký člověk, který ty principy vymýšlí a druhé je učí, to nefunguje. Principy nelze z principu vymyslet, protože jsou zakódovány v systému života, jehož jsme součástí. Takže to, co děláme, je, že tyhle principy objevujeme, zkoušíme jejich platnost a limity, zapisujeme je a seznamujeme s nimi další lidi. Příkladem takových principů jsou Čtyři dohody, ty nevymyslel Miguel Ruiz, ale zachytil je a dal na papír. Ty čtyři slogany popisují jakousi podstatu v nás, principy jak fungujeme. Když jednáme s vědomím, že tyhle principy tady jsou, snáze dosahujeme toho, co chceme, protože jsme v souladu s vesmírem a ten nás podporuje. A jsou i další principy a tuhle práci dnes dělá na planetě milion lidí,

Například Kruhy srdce. To není léčebná nebo psychoterapeutická technika, ale způsob jak být v souladu s těmi principy ve skupině lidí a ty principy jsou v nich zakomponovány. Kruhy fungují tehdy, když se lidé v nich řídí principy, které je ustavují a mají tu magickou schopnost, že se lidé prostřednictvím Kruhů učí ty principy používat v běžném životě a přenášejí jejich znalost dál, do svých rodin, na spolupracovníky, na přátele. A pak se stane ta zvláštnost, těmi principy se začne řídit celé společenství nebo celá společnost, nemusí tam být žádný guru, žádný mocenský aparát, který vydává zákony a kontroluje jejich dodržování a trestá jejich porušování.

Celá Nová Země je postavená na řízení pomocí principů a existuje, když se jimi řídíme. Mizí, když je ignorujeme. Principy, podle kterých se staví Nová Země a Kruhy srdce jsou ty samé, proto tvořením Kruhů srdce vzniká Nová Země a když na nich bude postaven Tým Lidstva, tak vším, co ten tým dělá tvoří Novou Zemi.

Sním o Nové Zemi, tady a teď. A v roli spirituálního architekta jí vytvářím, píšu o ní a vy jí čtete. Pořád si říkám, že když je tahle společnost schopná a ochotná finančně podporovat mou současnou práci na katastru, určitě je schopná mě nejméně stejnou částkou podporovat v práci spirituálního architekta. Ty peníze jsou v současnosti vynaložené tak neefektivně za práci, která přispívá k rozvoji společnosti naprosto minimálně, která mě nebaví a kterou dělám tak na 20% své pozornosti a kapacity. Beru je jako podporu Vesmíru pro to, co dělám opravdu s láskou a nadšením. A když si uvědomím, jakou hodnotu má pro tuhle společnost mých 20% kapacity, tak hodnota 100% může být minimálně pětinásobná.

Před 350 lety udělal Jan Amos Komenský mystickou operaci, z Labyrintu světa vstoupil do ráje srdce, my jsme dnes na cestě zpět, z labyrintu duše vstupujeme do ráje světa.

Cesty duší 2009