Matrix-mýtus naší doby

Knížka Matrix-mýtus naší doby je jednoduše řečeno o tom, jak udělat z Matrixu zcela seriózní cyberpunkové náboženství. Teda, autor to náboženství vytváří. Matrix jako nové evangélium. Chvílema nevím, jestli si dělá srandu nebo je blázen, ale to s takovýma knížkama bývá pravidelně. Nakonec se ukáže, že je to pravda. Pěkně popisuje ten náš matrix, který si vytváříme ve svých hlavách a odpojit se od něho dá pěknou fušku, ale člověk se nakonec může stát "vyvoleným".

Samozřejmě, neříká nic nového, ale říká to nově a o to jde. Bibli dnes už cyberpunková generace číst nebude, ale tohle si přečtou a ta jiskra pravdy tam je. Tak 90% textu je popis známé cesty (taky po ní jdu), ale napsaný pomocí citátů z Matrixu a funkového slovníku. Fuck svělý trip.

Akorát důvod "proč existuje matrix?" popsaný v té knížce se mi nelíbí. Matrix je svět, který máme před očima, abychom neviděli pravdu. Na tom se schodneme. Rozejdeme se ve chvíli, kdy máme říct, co je to ta "pravda". Wachovští a i autor knížky tvrdí: pravdou je, že jsme otroci matrixu, jsme pouhá potrava strojů. Ono je rozdíl vědět, kudy vede cesta a jít po ní. Wachovští ani autor po ní nejdou, nebo z různých důvodů něco vymýšlejí (Wachovští potřebují udělat zajimavější film, autor chce mít zajímavou knihu a vyvolat strach). Pravda je totiž ještě zajímavější. Jsme Bohové a matrix je tu proto, abychom z té skvělé zprávy snad nezešíleli.

Film je film, ale realita filmu a našeho světa jsou si podobné. Hlavně mechanismy uváznutí v matrixu a v naší realitě jsou stejné. Cesta ven je taky stejná. Lišíme se v motivech, ale možná je to ze strany autorů taková hra na druhou. Rozhodně není pravda, že jsme otroci nějaké druhé reality. Druhá realita není strašná jako ve filmu. My nemusíme být připojeni k matrixu, abychom neviděli své zotročení: to, že spíme v nějaké kádi, připojeni hadičkami k nějakému stroji. Druhá realita je naopak dobrá a radostná, to ví každý, kdo do ní pronikl.

Matrix v naší hlavě se takové reality samozřejmě bojí a proto nám tuto realitu představuje v nejčernějších barvách, říká nám, že jsme oběti nějakého spiknutí, otroci, potrava – raději o této druhé realitě nevědět. Kdo si přečte Matrix-mýtus naší doby a neví o tom nic předem, upřímně zděšen knížku odhodí, prohlásí autora i ty, co tomu věří, za blázny a víckrát s tím nebude chtít mít nic společného. To je realita Matrixu, kterou se sice knížka snaží rozbít, ale zároveň (paradoxně) jí vytváří. Proč nám to autor vlastně píše? Nějaké obecné dobro nechce, k čemuž se samozřejmě přiznává, říká nám pravdu, ale jen částečnou, zbytek doplní lží. Tato lež vytváří strach a pomocí tohoto strachu nás chce ovládnout, nahradí jeden strach (z odpojení, ze změny) druhým (z reality, z matrixu). Jednoduše řečeno přepojí nás z jednoho matrixu do druhého, to přece není řešení.

Strachu se zbavíme jen poznáním celé pravdy. Pravda je takováto: žijeme ve světě, který se podobá matrixu, ale žijeme v něm dobrovolně. Žijeme ve světe, ale nepocházíme z něho, naším domovem je ta druhá realita naplněná modrostí, absolutní láskou a silou (vůlí, odvahou) konat. V této druhé realitě jsme všichni jedna duše, jsme bozi, jsme jednotni s celým vesmírem, v této druhé realitě neexistuje žádné zlo. Proč tedy existuje něco jako je matrix naší první reality? To vychází z toho, proč vlastně existuje vesmír. Bůh je vesmír, vesmír je bůh. Bůh je vším, bůh chce být vším. Ale co je to vlastně všechno? Bůh je i tím čím není, je i tím, čím být nechce. Jen spojením těchto dvou vět lze pochopit, co je to bůh a co je to vesmír. Vesmír je to, čím nechce být bůh, ačkoliv chce být vším, vesmír je to, co není bůh, ačkoliv ten je vším. Jedině takto se bůh může stát vším.

Je rozdíl chtít být vším a skutečně se tím stát. Vesmír tedy dovoluje prožívat bohu jeho realitu v celku, i v tom, co nechce být nebo být nemůže. Ve vesmíru se bůh stane vším. To VŠECHNO to jsou galaxie, hvězdy a planety, elektrony, neutrony i protony, gravitace, elektřina i magnetismus, skály, rostliny i zvířata, víra, láska i naděje, strach, bolest i nenávist, lidé, jejich city, sny i myšlenky. Bůh chce ovšem nejen být vším, ale také se poznat prostřednictví všeho ostatního, jedině tak bude boží prožitek kompletní. Proto jsme my, lidé, odděleni. Poznáváme části boha ve věcech, lidech kolem sebe i v sobě. Přišli jsme z toho druhého světa dobrovolně, dobrovolně jsme se oddělili od boha, od ostatních i sami od sebe, abychom to vše znova mohli najít. Hledání to je ta cesta. To, co nalezneme, je láska.

Matrix je realita, kterou jsme si dobrovolně zvolili, abychom nalezli vůli, odvahu a sílu jí změnit. K tomu nám pomůže rozum, který nalezne pravdu a pravda se stane moudrostí. A naše city se stanou láskou a ta se stane absolutní a bezpodmínečnou láskou.

Žijeme v matrixu, jsme jím obklopeni a pohlcení, manipuluje s náma, ale my nejsme matrix. Nastal čas probuzení, hledání cesty a nalezení. Wake up, Neo…

Ta knížka je neseriozní. Míchá pravdu s vymyšlenostna autora a čtenář musím informace hodně prosívat, aby si něco užitečného odnesl. Ale posloupnost humatom-bojovník-čaroděj-vyvolený se mi libí. I když jak je popisuje, tak to možná platí ve filmu, ale v naší realitě to tak jednoduché není.

Co je tím skutečně existujícím matrixem? Skutečný počítačový program to rozhodně není. Co je tedy tím snovým světem, ve kterém se pohybujeme? Žijeme v nějakém reálném světě, který nás obklopuje: to jsou stromy, zvířata, věci, krajina, vesmír. Oni nejsou součástí matrixu, v matrixu jsou ale jejich obrazy. Fyzická těla lidí také nejsou v matrixu, jsou tam jejich obrazy, ale co je pod kontrolou matrixu, to je mysl člověka. Matrix bych definoval jako kolektivní konstrukt lidské rasy, to, jak lidé vnímají svět kolem sebe. Už od dětství nám ostatní říkají, co máme vidět, co si máme myslet, jak máme jednat.

Pak si spoustu šablon vytvoříme sami. Např.: máma nám řekne, to žluté na obloze je Slunce, pak ho nakreslí na papír – velký žlutý kotouč. Existuje tedy nějaké reálné slunce a velký žlutý kotouč to je jeho obraz v matrixu, většina lidí si ho přesně takto představuje. Ovšem když se podíváme pozorněji (opustíme tento matrix) zjistíme, že slunce je koule, vůbec není žluté a je na něm spousta podrobností (protuberance, skvrny).

Obrazy všech objektů, se kterými se v životě setkáme okamžitě vstupují do matrixu. A matrix (ostatní lidé, společnost, stát) nám řekne, co si o tom máme myslet. Tato barva se jmenuje červená, tento útvar je krychle, dělat tohle je dobré, dělat tamto je špatné, toto je realita a toto neexistuje. Jako malé dítě jsem cítil velkou energii v oblasti třetího oka, dokázal jsem pomocí něho vnímat předměty i se zavřenýma očima, když jsem to řekl dospělému, jeho reakcí bylo: to není možné, to neexistuje, to si něco namlouváš. Matrix mě vysvětlil, že tento jev je nemožný. Ten dospělý, který byl zcela připojený na matrix, byl přesvědčen, že žádné takové nenormální jevy nemůžou nastat a mě jako dítěti tuto informaci předal. Začal jsem o svých schopnostech pochybovat a raději na ně zapoměl, protože nebyly v souladu s přesvědčením ostatních.

A takto to funguje neustále a je velice těžké z toho uniknout. Nakonec je takto řízen celý náš život, děláme to, co od nás ostatní očekávají, máme přání, která mají všichni, vnímáne realitu kolem sebe tak, jak nám někdo řekne. Takto se vytváří matrix. Matrix funguje na rozumových principech, tehdy je nejefektivnější, rozumovou argumentací nás dokáže přesvědčit o čemkoliv rozumném, cokoliv nerozumné, může být ignorováno. Vidění aury se nedá rozumem vysvětlit, proto to pro matrix neexistuje. Kdokoliv něco takového vidí, je v matrixu považován za blázna nebo přinejlepším za fantastu. Někdo, kdo neviděl auru, může věřit, že něco takového je možné, ale jistotu o své víře nebude mít do té chvíle, než jí taky uvidí. Matrix mu nikdy takovou jistotu nedá, protože pro něj to neexistuje. To je důvod, proč musíme matrix opustit, abychom poznali svět, jaký je opravdu.