Není tu žádná vnější moc či síla
Hlas srdce a smysl života
Není tu žádná vnější moc či síla, která by určovala, co máme nebo nemáme dělat. Všechny potřebné znalosti jsou v nás, máme je v sobě zakódovány a ukryty. K těm informacím v sobě se můžeme dostat cestou sebepoznání a sebepřijetí, kdy každý sám v sobě hledáme, pozorujeme se a nasloucháme si. Máme v sobě mechanismus, který se jmenuje "emoční navigátor". Jakási vyšší inteligence v nás ví mnohem víc, než si myslíme a dokáže nám dávat zprávy o našem probíhajícím životě a radit nám, jakou cestou se dát. Obecně řečeno - dobrý pocit ukazuje na dobrou cestu, špatný pocit na cestu, která není naše. Naslouchat tomuhle vnitřnímu hlasu je velká výzva, chce to trénink, odvahu a trpělivost.
Druhá otázka je, co je vlastně smyslem a cílem našeho života. To není nic, co si někde přečteme a nikdo druhý nám na tu otázku nezodpoví, odpověď je na každém z nás jednotlivě. Tím smyslem je něco, co máme v srdci a co milujeme a co bychom chtěli dělat celý den. Může to být cokoliv, ale není to cokoliv, je to pro každého z nás velice specifické a když to děláme, cítíme se naplnění a celiství. Podle toho se to také pozná. Ono nás chvíli baví spousta věcí, ale za čas nás začnou nudit, to je signál, že to není ten hluboký smysl života, ten nás nenudí nikdy. Cesta k němu bývá často nečekaná.
Každého z nás srdce někam táhne, ale často tápeme, kam dál. A naopak jsme nespokojeni tam, kde jsme a cítíme, že máme na víc. Ale ono to naše vyšší poslání může být skryto ve zdánlivých banalitách, všednosti či obyčejných činnostech. Slavným příkladem je příběh z astrofyziky o tom, jako byly objeveny kvasary. Vědci-muži zachytávali signály z vesmíru, ale nebavilo je vyhodnocování, a to dělaly studentky. Vědci bádali a toužili po slávě, studentky dělaly tu nudnou nezáživnou práci, makaly a jedna z nich objevila záhadné signály, které byly nazvány kvasary a stala se velice slavnou, na rozdíl od těch vědců. Když s láskou a nadšením děláme i tu nejobyčejnější věc, třeba žehlíme nebo okopáváme mrkev, můžeme být blíž svému vyššímu poslání než jako prezidenti zeměkoule, které to nebaví.
Rozšiřování vědomí
Tak jako zde není žádná vnější síla, která by nás ohrožovala, není zde ani žádná vnější síla, která by nás spasila. Když píšu o roce 2012, vždy je to o aktivitě, která k němu vede. Když by se všichni lidi na světě teď otočili a začali se chovat jako před deseti dvaceti lety, žádná změna prostě nenastane. Ale nic takového se nemůže stát, jsou věci, které jsou pouze jednosměrné a nelze je vrátit zpět a k nim patří i rozšiřování vědomí, které právě probíhá. Nikdy se už nebudeme chovat jako před lety.
Tahle jednosměrnost má několik důsledků, vědomí se prostě stále rozšiřuje a rozšiřuje, ať děláme cokoliv a pak přijde chvíle jistého fázového posunu, kdy se rozšíří skokově. A další pravidlo je, že se rozšiřuje, i když neděláme zdánlivě nic. To je důsledek toho, že se nerozšiřuje vědomí nás jako individualit, ale lidstva jako živočišného druhu. Takže ať děláme, co děláme, nemůžeme se tomu vyhnout a nejlepší strategií, co s tím, je skočit na vlnu a svést se, prostě naladit se na tu změnu a nechat jí námi projít. A to se dělá tím výše připomínaným procesem sebezkoumání a hledání odpovědí na otázky typu, kdo jsem? co jsem přišel na Zemi vykonat? co je smyslem mého života? co miluju? jak si představuju svůj život podle svých nejkrásnějších představ? - to stačí, nic víc a nic míň - a pak samozřejmě život podle těch odpovědí prožívat. Vedlejším produktem je mimo jiné i stvoření Nové Země.
Odpovědi na ty otázky jsou klíčové a velmi zajímavé. Ať každý z nás odpoví jakkoliv, je to pravda, takže už nepotřebujeme dál hledat pravdu v nějakých vnějších zdrojích či knihách, a všechny odpovědi všech lidí na světě jsou propojené a tvoří systém. Takže do roku 2012 ani dál v budoucnosti se rozhodně nudit nebudeme, čeká nás hledání spousty odpovědí...
Naše místo ve Božím plánu
Život není závod, kde by byl jasně pro všechny definovaný jeden cíl a kde vy bylo řečeno, že vítěz je ten, kdo doběhne první. Život má úplně jiná pravidla. Často se nám zdá, že druzí jsou dál, že nás předběhli, ovšem je otázkou, jestli oni běží tam, kam máme zamířeno my. Takže často makáme jak šrouby, abychom po čase zjistili, že jsme se dostali někam, kam vůbec nechceme. A druhý člověk jen tak sedí a čumí, nechá se nést proudem a přesně tak se dostane tam, kam chtěl, protože není důležité zvítězit, ale být na svém místě. V naplňování smyslu života prostě neplatí dosavadní pojetí spravedlnosti, odměn a trestů. Žít smysluplný život není odměna a pocit marnosti není trest, oboje je naše rozhodnutí, které lze ale změnit.
Nikde není napsáno, že čím širší vědomí či vyšší vibrační úroveň, tím lepší. Každý z nás má prostě nějakou úroveň vědomí, která je pro nás právě teď ta nejlepší. Velmi to závisí na našem životním poslání. Dokonce ani neplatí, že ti na vyšší úrovni mají odmakáno víc a že ti na nižší úrovni jsou nějací nechápaví lemplové a zpozdilci, každý prostě máme svůj úkol v tom procesu a je nás třeba na různých úrovních a na různých místech.
Všichni jsme na cestě. Všichni. I ti, kteří netuší, že nějaká cesta existuje, i ti kteří se jí zuby nehty brání a myslí si, že jí bojkotují či sabotují a jakoby schválně chtějí jít úplně jinudy, proti proudu atd. I oni jdou přesně tam, kam mají a dojdou tam v tu pravou chvíli. Nevím, jak to má vesmír zařízený, ale my nemůžeme udělat nic proti jeho vůli a v protikladu s jeho záměrem, i když si často myslíme, že tak jednáme, že naše činy jsou v naprostém rozporu s morálkou, lidskostí, soucitem či láskou a zdají se být tím nejhorším na světě, peklem na Zemi, ani tehdy nejsme mimo a i tehdy plníme nějaký vyšší záměr, protože to Jediné Vědomí tvoříme my všichni napříč časem a prostorem, všichni lidé na Zemi od počátku časů až do daleké budoucnosti.
Teď jsme se dostali do fáze, kdy si to uvědomujeme a už cítíme ten proud Života, který námi prochází a již mnoho z nás se nepotřebuje dostávat na vzdálená místa mimo proud, ale naše místo je poblíž té řeky lásky a tak nám stačí plynout, být ve svém středu, v naší loďce a doplujeme na své místo.
Cesty duší 2010