O nohu kratší láska
5.5.2009
Prožívám teď online zvláštní příběh. Potkával jsem tu holku několik let a v listopadu 2007 jsem o ní napsal do svého blogu příběh Kráska na ulici. Nevěděl jsem o ní tehdy vůbec nic, jen to, co jsem viděl na vlastní oči.
Kráska na ulici
Před pár lety mi kamarádka vyprávěla, co zažila v nemocnici, odkud se právě vrátila. Doktor, její známý, byl prý úplně zdrcený, když ho potkala. Tak se ho zeptala, co se stalo. Vyprávěl jí, že právě amputoval nohu krásný patnáctiletý holce. Kamarádka si myslela, že amputace teď nejsou až tak strašné, vždyť Lou Fanánek Hagen, Ďábel s jednou nohou, dokonce řádí na rockových koncertech. Doktor jí vyvedl z omylu, týhle holce museli vzít až kyčelní kloub, protože tam měla nádor, takže nebude moci mít žádnou protézu.
Tu holku potkávám už několik let. Nevím, jestli ten příběh z nemocnice je o ní, pokud ne, tak někde chodí o holích ještě jedna půvabná dívka a kdo ví, kolik jich takto chodí po celé Zemi. Když jdu ráno do práce, občas se sejdeme na semaforu a společně čekáme, až naskočí zelená. Může jí být tak kolem dvaceti. Je drobná, dlouhé blond vlasy má často spuštěné tak, aby jí nebylo vidět do smutné tváře, přesto jsem si za ty roky všiml, jak velké a krásné oči má. Obvykle jde pomalu, svým tempem a se zrakem jakoby zamyšleně upřeným do země a já jí rychle předběhnu. Asi míří do školy, na zádech má velký batoh, v rukou dvě francouzské hole a nemá pravou nohu.
Často mě to láká se s ní dát do řeči, ale ještě jsem nesebral odvahu. Tak aspoň občas, když se naše pohledy náhodně setkají, se na ní usměju. Mívá takový odhodlaný výraz, ale nevím, jestli si mě vůbec kdy všimla, jestli vnímá lidi na ulici, jestli se někdy usmívá. Jsem příliš nesmělý, než abych se jí na to zeptal a stydlivě uhýbám pohledem, když se na mě podívá. Nevím, jestli stojí o to se bavit s někým neznámým a já nechci rušit její klid. A taky se jí nevydržím dívat do očí dýl jak desetinu vteřiny, vidím tam tolik bolesti, nepochopení a žalu, že si s nimi nevím rady.
V duchu jí říkám Kráska s jednou nohou. Když jsem jí potkal poprvé, zabolelo mě srdce. To nepochopení, bolest a žal, které vidím v jejich očích, vlastně nejsou její, ale moje. Bože, proč? Ta holka mi ukazuje realitu světa, se kterou se zatím učím srovnávat a ještě jí neumím úplně přijmout. Ale podobných lidí potkávám čím dál víc. I když jich kolem mě možná bylo spoustu i před tím, já je neviděl.
Jako v zimě, když jsme byli na horách. Toho, že jedna nová známá skoro nemá levou ruku, jsem si všiml, až když jsme se loučili. Celý týden to dovedně maskovala. Až na závěr, když jsme se obejmuli a já jí chtěl držet za ruce, jsem si s hrůzou a překvapením uvědomil, že místo dlaně má jen pahýl. Zrovna jsme se dívali do očí a mě nenapadlo nic chytřejšího, než jí tu ruku políbit. Zkoprněla úžasem. Po čase nám vyprávěla, že tohle nikdy nikdo neudělal, dlouze jsme si tehdy o její ruce vyprávěli a my byli první, komu kdy v životě dovolila tu ránu na těle i na duši pohladit. Třeba něco podobného chybí i Krásce s jednou nohou.
Je opravdu půvabná a já pláču lítostí nad tou pokaženou krásou. Připadá mi jak mořská panna, kterou poranil žralok. Kdyby měla obě nohy zdravé, místo riflí s jednou nohavicí by nosila svůdné minisukně a kluci by kvůli ní šíleli, ale takhle? Občas jí vidím s kamarádkou a modlím se, že aspoň tam, kam nedohlédnu, nějaký ty lidičky má. Tak jí to přeju. Když jí kamarádka razí cestu davem nevrlých cestujících v autobuse, jsou jako dvě spiklenkyně a já si všimám, jak je šťastná, že někdo místo plané lítosti pro ní něco skutečného udělá. Tehdy si uvědomuju, že ona o ničí lítost nestojí, že stojí pevně na zemi, i když jen na jediné noze, že jako každý člověk chce být přijímána právě taková, jaká zrovna je.
Často si říkám, co by udělala Beruška, má víla, kdyby tady byla místo mě. Obdivuju její andělskou sílu, odvahu a bezprostřednost, to, s jakou otevřeností přijímá lidi kolem sebe takové jací zrovna jsou. Možná by si začala s tou Kráskou povídat a vykašlala se na veškeré konvence, jestli jó nebo né, jestli se to hodí, což pořád řeším já. Škoda, že je Beruška tak daleko. Cítím, že ty dvě by si rozuměly v tu ránu, že všechny masky ze smutku by padly. Mám takový sen, vidím Krásku jak kráčí bez holí a se zavřenýma očima uličkou láskyplných lidí a andělský déšť doteků odplavuje všechen náš žal a bolest duše. Držíme jí a podpíráme a ona jde v bezpečí a s důvěrou, přijímaná prostě taková. A chtěl bych se jí taky dlouze dívat do očí, minuty a minuty, jen tak, jako to děláme třeba s Beruškou. A co by si tak asi přála ona?
I včera jsem jí potkal, už jsem stál na semaforu, když se tiše zezadu přiblížila. Tentokrát měla vlasy stažené do culíku a tak se zdála radostnější než obvykle, možná se i trošičku usmála, nevím, neodvážil jsem se jí podívat do očí. Stála metr ode mě a já uklidňoval svou mysl, v její přítomnosti můžu být jen hluboko ve svém srdci a s čistou myslí bez myšlenek. Vlastně mi dává to, co dávají duchovní mistři svým žákům, proto jí také považuju za svou mistrii. Jen pouhou svou mlčenlivou přítomností ve mně spouští duchovní proces a možná o tom ani neví. Přesto jí hluboce děkuji. Za to, že je, i za to, co mi tak nezištně dává. Už mě nerozptylují otázky, na které stejně neznám odpověď, třeba jak se jí to stalo, jak se s tím vyrovnává, jak na ní reagují lidé kolem, rodiče, spolužáci, jak to má s klukama nebo co umí, co jí baví, co jí dělá radost, kde byla na výletě, jestli umí plavat nebo řídit auto. Včera jsem jen stál vedle ní a oběma nohama vnímal své spojení se Zemi a posílal ten pocit jí a v duchu jí říkal: „jsem tu s tebou, miluju tě.“ Nic víc a nic míň.
-------------
A včera (4.5.2009) s ní byl rozhovor v magazínu Ona Dnes Paralympijská plavkyně: Když jsem o nohu přišla, ulevilo se mi. Vyjeveně jsem ho četl a najednou si uvědomil, že tam jsou odpovědi na otázky, které jsem si kdysi kladl.
----------------
Znáte ji z reklamy, kde tancuje, hraje fotbal a plave. Dělá věci jako ostatní vrstevníci. Dvacetiletá Tereza Diepoldová se od nich však liší. V deseti letech přišla při nehodě o nohu. Dnes patří mezi naše nejlepší postižené plavkyně.
Tereze bylo deset let, když ji a o sedm let staršího bratra vzali prarodiče na dovolenou do Španělska. Jeli tam už podruhé. Řidiče autobusu cestou přemohl mikrospánek, narazil do pilíře a autobus se skutálel ze svahu. Všichni z rodiny byli zraněni. Relativně nejlépe z nehody vyvázl bratr, který nemá žádné následky. Dědeček má dodnes problémy s nohou, babičce museli amputovat ruku, Tereza přišla o nohu. Řidič autobusu zemřel.
Pamatujete si na tu nehodu?
Jen ohromnou ránu a křik, pak už nic. To nejhorší asi zažil brácha, který všechno viděl a ještě se o nás staral. Pak jsem se probrala v nemocnici ve Francii. Ležela jsem tam nějakou dobu, ale moc si z toho nepamatuju. Vždycky jsem se probudila, doktoři mi píchli něco na uklidnění a zase jsem spala. Když mě pak převezli na ARO v Praze, bylo to podobné. Vlastně jsem skoro měsíc prospala a nepamatuju si na to. Byla jsem malá, moc jsem to neprožívala.
I pro desetileté dítě přeci musí být hrozný šok, když přijde o nohu.
O nohu jsem nepřišla hned po nehodě, ale asi o tři týdny později, 16. července, den před desátými narozeninami. Nejdřív to vypadalo, že noha půjde zachránit tím, že mi vezmou štěp z té zdravé. Jenomže jsem dostala otravu krve a situace se tak zkomplikovala, že mi hrozila operace srdce. Má prognóza byla padesát na padesát, že přežiju, nebo ne. Rodiče tenkrát lékařům řekli, ať mi raději nohu amputují, než abych zemřela. I mně se hrozně ulevilo, když jsem o nohu přišla.
Měla jste bolesti?
Strašné. Lékaři zkoušeli všechno možné, ale nic nezabíralo. Že jsem přišla o nohu, to pro mě bylo vysvobození.
Jaké to bylo, když jste se probudila po narkóze?
Byla jsem "sjetá" po lécích a pořád opakovala, že mám narozeniny a nemám nohu. Rodiče se u mě v nemocnici střídali, protože někdo musel být doma s bráchou. Tenkrát byl u mě zrovna táta a vím, že i on z toho byl vyřízený. Ale po pár dnech se mi strašně ulevilo.
Přestala ta bolest úplně, nebo to je opravdu tak, jak lidé popisují, že nohu cítí, i když ji nemají?
Ta bolest přestala, ale fantomové pocity, což je právě to, že nohu pořád cítíte, mám.
Bála jste se prvního milování?
Ne, když jsem s klukem sama doma, tak jsem v pohodě. Doma se chovám úplně normálně, jsem v teplákách, mikině, zná mě takovou, jaká jsem.
Měli vaši kluci také nějaký handicap?
Ne, nikdy. Nechci kluka s handicapem, protože si myslím, že až budu stará, sama budu potřebovat pomoc. A tu mi člověk s postižením nebude moct dát. Já potřebuju pořádného chlapa, o kterého se budu moct opřít.
--------------------------
Když jsem si opět přečetl ten blog a srovnával to s Terezinými odpověďmi (v papírových novinách jich je víc), mrazilo mě.
A pak jsem si vzpomněl na minulý život v Zatopené zemi, kde Lidé moře často plavali v moři a mladým plavkyním se říkalo „mořské víly“. A kde se mi jeden příběh propojil s příběhem Terezy, možná jsme se tam potkali a možná se ta mořská víla v ní právě vrátila.
--------------------------
O plavcích
Lidé moře milovali oceán, u kterého žili a kterému vděčili za vše. Bydleli nejen na jeho břehu, plavili se nejen po jeho hladině, ale doslova žili v jeho vlnách. Byli výtečnými plavci, dováděli s delfíny, potápěli se do překvapivých hloubek, znali podmořský život. V severních oblastech to byla sezónní záležitost, ale blízko rovníku se plavalo po celý rok.
Ačkoliv vody byly studené, vždy plavali nazí. Jejich plavání bylo založeno na hluboké meditaci, kdy využívali naplno svůj vnitřní oheň, který jim dodával energii, a díky němu také dokázali vydržet dlouhé minuty bez nádechu.
K rychlejšímu pohybu používali speciální obounožní ploutev a plavali stylem motýlek, ovšem bez zapojení rukou. Ta ploutev měla tvar delfíního ocasu a navlékala se na nohy a sahala až nad kolena. Vyráběla se ze syntetické hmoty s vlastnostmi gumy nebo neoprenu, kterou získávali z mnoha darů moře, byla tam šťáva z chaluh, něco z měkkýšů atd. Ploutve se odlévaly tak, aby přesně pasovaly konkrétnímu plavci, proto byly různé velikosti, pro děti, pro ženy, i pro muže.
Plavali téměř všichni, děti začínaly tak od tří čtyř let, v době dospívání to pak bývala nejmilejší zábava zejména dívek a i dospělí plavali až do vysokého věku. Nedílnou součástí plavání bylo i milování ve vodě, kterého si užívali plnými doušky.
Mořské víly nebo mořské panny se říkalo dívkám ve věku od dvanácti do osmnácti let, které cítily, že ještě nejsou zralé na partnerství s mužem a které rády trávily čas spolu a plaváním. Rozvíjely své plavecké dovednosti, což byl hluboký vnitřní proces směřující k sebepoznání a k rozdmýchání vnitřního ohně. K tomu jim pomáhaly učitelky. Nebyla to nějaká uzavřená skupina, dívky stále žily ve svých rodinách, ale čas učení a radostného dovádění prožívaly ve své komunitě. Nedílnou součástí tohoto života pak byla i lesbická láska.
Po dovádění s delfíny pak často sedávaly na skalách a vyhřívaly se na sluníčku, ani si nesundávaly ploutve. Byly velice senzitivní a stále se navzájem dotýkaly a hladily a projevovaly si lásku všemi příjemnými způsoby.
------------------------------
Patřil jsem k plavcům. Jednou nás takhle plavala celá skupina mužů i žen daleko od břehu, byli s námi i naši delfíni, kteří nám pomáhali, ale také nás chránili před žraloky. Jeden ale pronikl tou ochranou a napadl jednu dívku a ukousl jí pravou nohu. Delfíni ho sice okamžitě zvalchovali (nezabili), ale mořské víle šlo o život. Byli jsme na širém moři, nazí a bez velkých prostředků, ale tu dívku se nám podařilo zachránit. Z pramenů vlasů jsme upletli provaz, kterým jsme zastavili krvácení, k tomu jsme také použili své léčitelské schopnosti. Delfíni dívku drželi nad hladinou. Nejrychlejší plavci pak spolu s delfíny plavali pro pomoc, takže záchranná loď přijela velmi rychle. A poté, co se uzdravila, zase s námi plavala, i když měla jednu nohu. A taky zažila moře lásky a tak se možná dnes pro ní vrátila.