O původu duality

I já mám přístup k vědomí, kde se uchovávají vzpomínky na dobu minulou. Pohled z tohoto vědomí je naplněn laskavostí, respektem a soucitem a směřuje k jednotě, proto v něm není dělení na my a oni, na bytosti světla a bytosti temnoty, na dobré a zlé. Je to příběh duší spojených se Zemí, které sem přišly vykonat obrovské dílo stvoření a proměnit planetu na nejlepší místo pro Život. Tuhle práci zde děláme již miliardy let a nedávno nastala chvíle, kdy jsme vstoupili do světa, který jsme stvořili, kdy jsme vklouzli do lidských těl se záměrem BÝT PŘÍTOMNÍ tady a teď a tvořit skrze ně zázraky.

Tento průnik je velmi náročný a jdeme cestou neprošlapanou a tak vstup duchovní energie, které jsme nositeli, do hmoty provází mnoho vedlejších efektů, se kterými se musíme vypořádat. Prvním z efektů je ztráta vědomého spojení se spirituálním světem a s tím související zapomnění na to, kým skutečně jsme, co je smyslem našeho života a co sem přinášíme. Druhým efektem je rozložení vědomí jednoty v čase a prostoru, v důsledku tohoto rozkladu vzniká na jedné straně karma a na druhé vědomí duality, to co dříve bylo jednotné, se najednou jeví jako složené ze dvou protikladných principů.

Teď jsme zde na Zemi, v lidských tělech, zapomněli jsme na původní jednotu a jsme obklopeni světem duality. Tohle není práce žádných zlovolných bytostí, temných andělů nebo potměšilých mimozemšťanů, je to prostě naše cesta. Není to zločin, není to chyba, není to problém, je to šance a příležitost, naším záměrem je totiž obnovit to vědomí jednoty, které zažíváme ve spirituálním světě, i když jsme v lidských tělech. Není to snadné a trvá to tisíciletí, protože pracujeme s lidským vědomím jako celkem na úrovni celého druhu.

Zlo a dobro. Dva neslučitelné principy, jak se zrodily? Když jsme začali vstupovat do lidských těl, tak neexistovaly, tehdy jsme byli čistě spirituální bytosti, které se řídily jen hlasem svého srdce, a které žily v souladu ducha a mysli. Ale postupem času, jak se z generace na generaci předávaly prostřednictvím mysli zkušenosti ze života na Zemi, některé vzorce chování se začaly opakovat a upevňovat a ve chvíli, kdy lidé dali přednost zděděným zkušenostem před hlasem svého srdce, se odpojili od své spirituality. A pak přišla chvíle, kdy to spojení se svou podstatou ztratili úplně a zůstaly jim v mysli jen vzpomínky na spiritualitu předků. Držet se jich bylo dobré, odklonit se bylo zlé, tak vznikl morální soud i náboženství. Tak se manifestoval svět duality. Je to svět odpojení od podstaty a od hlasu srdce a je postavený na děděných vzorcích chování a na soudech mysli.

Když se narodíme, jsme čistí jako první lidé na Zemi, ale od prvního dne nám rodiče, příbuzní, učitelé či společnost začnou programovat mysl, říkají nám, co máme dělat, co smíme, co nesmíme, co musíme a tím, jak nepoužíváme hlas srdce, tak se odpojujeme od své podstaty, zapomeneme, kdo jsme a co je smyslem našeho života a přijmeme jejich pohled a to, kým bychom měli být a co bychom měli dělat. Tehdy, již v dětství, vzniká první rozpor a rodí se dobro a zlo, prý nejsme dost dobří takoví jací jsme a prý se musíme změnit a stát se někým jiným, ale to my neumíme, nemůžeme být někým jiným a tak se cítíme být špatní. A začneme se soudit, a pak ty soudy přeneseme, podle vzoru svých rodičů, i do světa kolem sebe. To, co na počátku bylo jednotné a naplněné láskou, je najednou dobré či zlé, je to rozdělené ve světě duality.

Tohle jsme prožili všichni a zopakovali jsme tak v krátkosti vývoj, kterým prošlo i lidstvo. Není na tom nic špatného, ale není zde ani nic dobrého, prostě to JE a je to TAKOVÉ. Žijeme v dualitě a mou zvěstí je, že to není ani prvotní ani konečný stav a že naším záměrem je návrat k jednotě.

Mnozí si myslí, že dualitu potřebujeme k růstu a rozvoji, že ty rozpory nás učí a když se vrátíme k jednotě, že ta inspirace zmizí a my ustrneme. Ale jednota není amorfní a nudný stav, naopak. Dualita a boj protikladů jsou mnohem méně záživné než to, co dokážeme prožívat ve vědomí jednoty. Místo boje protikladů je zde totiž napětí polarit, které je zdrojem tvořivého proudu o mnoho řádů silnějšího.

Jak můžeme překročit dualitu a vrátit se do jednoty? Prvním krokem je utišení a vyčištění mysli, kde sídlí ten užvaněný soudce, který vše hodnotí a dělí na dobré a zlé, na pravdivé a lživé, na světlé a tmavé. Druhým krokem je navrácení našeho vědomí z minulosti či budoucnosti do přítomného okamžiku, je to navrácení naší pozornosti rozptýlené po celém světě do prostoru našeho těla, k sobě samým. Třetím krokem je nový laskavý a přijímající pohled na sebe sama i na druhé, je to přijetí naší Takovosti a našich aktuálních pocitů. A čtvrtým krokem je vyslovení naší touhy srdce, toho největšího přání, které máme v sobě, protože to je ten dar, který jsme sem přinesli.

Touha srdce. Jsou to jen dvě slova, jsou jen nádobou, tím jediným, co Vám můžu předat. Obsah do ní každý musí dát sám. Nemůžu za nikoho druhého říct, co si má přát, co je smyslem jeho života, co ho učiní šťastným, protože to nevím. A neví to ani žádný mistry nebo vůdce, nikdo nám nemůže říct, co si máme přát a na co se máme soustředit, nikdo za nás neodžije náš život, neučiní za nás naše rozhodnutí a neponese následky našich činů. Proto to jediné, co nám Mistři dávají, jsou otázky, nikoliv odpovědi: kdo jsi? co právě teď prožíváš a co cítíš? co je smyslem tvého života a co chceš skutečně prožít? Tyhle otázky jsou nádoby a naše odpovědi jsou obsahem.

Spousta lidí se bojí, jestli to, co si kde přečetli, co jim kdo řekl a čemu uvěřili, nejsou lži, které je svedou na scestí a cestu zla a toužebně vyhlížejí pravdu a dobro. Dokud žijeme v dualitě a po pravdě pátráme ve vnějším světě, v cizích slovech či ve starých textech, tento strach a nejistota zůstanou. Proto je návrat do jednoty návratem k sobě, je to uvědomění, že Pravda je Život a Život je Pravda a že ani Život ani Pravda se nedají vyjádřit slovy, dají se jedině prožít. Proto, když používáme slova, píšme o sobě, o svém pohledu a ten sdílejme s druhými. V takovém případě víme, co v té nádobě je, jestli elixír života nebo jed.

Ve světě duality, se kterým buď souhlasí nebo mu odporují, dnes žije asi 99% lidí, těch v jednotě, čili lidí, kteří žijí podle hlasu svého srdce, je dramatická menšina. Ovšem transformace vědomí, která teď a tady probíhá, nemá nic společného s demokracií, je to evoluce a ta má jiná pravidla. Proto není třeba s dualitou bojovat a zabývat se hledáním kompromisů mezi jejími protiklady. To, co se po nás v rámci evoluce chce, je soustředit se na tvoření vědomí jednoty, dávat mu prostor, čas a podporu. Prostor, čtvrtou dimenzi, jsme už otevřeli, je to internet, kde můžeme sdílet to, kým jsme a co skutečně chceme. Tak vzniká paralelní systém podporující jednotu bez toho, abychom se museli zabývat starým systémem využívajícím dualitu. Ten prostě obejdeme a překročíme. Zdrojem podpory, energie, nadšení a nápadů jsme my, a nevadí, že je nás výrazná menšina, protože ve chvíli našeho propojení se otevírají nové zdroje, které jsou o mnoho řádů silnější než jakými disponuje atomizovaná většina ve světě duality. K fázovému skoku ve vědomí celého lidstva dojde tehdy, když nás takto propojených ve vědomí jednoty bude 2 až 3 %, tohle je kritická hodnota, která spustí lavinu.

Čili dnes je důležité naše soustředění se na sebe, na svou podstatu, na svou vizi, na svůj dar, prostě na to, co každý z nás miluje. Když se na tohle koncentrujeme a přestaneme dávat energii světu duality a systému, který nás rozptyluje a straší, dojde ke změně. Než dosáhneme těch tří procent penetrace, bude to náročné, pak už to půjde samospádem.

Když tyhle kroky uděláme, začnou se dít nevídané věci, vědomí jednoty se obnoví, dualita zaniká a z nás propojeného lidstva, jehož jméno je Jediné, vytryskne nová reality, které říkáme Nová Země.

Cesty duší 2010