Oblast Šoa
Navštívil jsem oblast Šoa, je to místo a čas ve spirituální krajině lidstva podobně jako Nová Země, ovšem od Nové Země natolik odlišná, jak jen to je možné. Je to prostor v lidské historii naplněný neuvěřitelnou brutalitou, násilím, smrtelným strachem. Je to místo v našich srdcích, kde jsme odděleni od Boha, jeden od druhého i sami od sebe nejvíc, jak jen to jde. Za oblastí Šoa už následuje jen oblast konce lidství. Je to hraniční pásmo lidskosti.
Vyslechl jsem filmové svědectví několika poutníků, kteří oblastí Šoa prošli a přežili. Já to jejich vyprávění vydržel jen s tím, že jsem si celou dobu říkal mantru „odpouštím, miluju.“
Šoa je opravdu historický zlom. Pokud se na historii díváme jako na krajinu, pak je to trhlina, propast, která rozděluje tu plohu vedví a sahá hluboko až k samé naší podstatě. Touto trhlinou byly přetnuty mnohé cesty historie, které vedly až za Šoa, do míst, kde končí lidský druh. Tyto cesty jsou teď neprůchodné a je velice nesnadné oblast Šoa obejít. Její existence zabránila koncem dvacátého století jaderné válce a vyhlazení lidstva, protože všichni politici, kteří se vydali na cestu k ní, byly právě se skutečností Šoa konfrontováni a změnili směr. Díky Šoa jsme ještě tady, v naději, že nalezneme Novou Zemi.
Šoa byla dlouho jen potenciální možností, ale nenaplněný potenciál vždy svádí ke svému překročení. Byly doby, kdy v oblasti Šoa bývala zelená louka, zahrada světa plná lásky. Pak se něco stalo a její potenciál se začal naplňovat a uskutečňovat, trvalo to tisíce let. K protržení plátna ovšem došlo až ve chvíli realizace, zhmotnění ve fyzikální realitě. Energie milionů duší se koncentrovala v omezeném prostoru a čase (snad v plynových komorách Osvětimi), v pravém slova smyslu vybičována k maximálnímu výkonu a dohnána do krajnosti, která nakonec byla překročena. To, co se stalo, prolomilo realitu, prolomilo hranice lidskosti. Teď už VÍME, kde ta hranice leží, už jsme byli na druhé straně. V pekle.
Ten zlom je individuální. Tak jako každý v sobě máme Novou Zemi, máme tam i oblast Šoa. Včera jsem pronikl do té své ve chvíli, kdy jeden z přeživších vězňů vyprávěl, čeho byl svědkem. Pracoval v Osvětimi, v šatně před plynovou komorou, kde se židé svlékali před smrtí, a která vypadala jako vstup do umývárny. Nikdo z nich nevěděl, co je čeká a ti, co tam pracovali, měli zakázáno jim to říct. Jednou se stalo, že jeden vězeň tam potkal svou známou a řekl jí, že za několik minut zemře a za tři hodiny vyletí komínem. Ona mu uvěřila a začala to říkat lidem kolem sebe, někteří ji věřili, jiní ne, nakonec tam začala šílet. Němci nahnali lidi do plynové komory, ale tu ženu nechali venku, příšerně jí mučili, dokud neprozradila toho, kdo jí řekl, co je čeká. Pak toho muže vzali a zaživa hodili do pece. Ano, tohle je má osobní Šoa, zlom historie, kde došlo k překročení mezí.
Většina lidí slyšela o holokaustu, ale většina chce na TO raději zapomenout, nepřipomínat si to, vnímají to jako něco cizího a vnějšího. Ale ono to cizí není, je to součást lidského archetypu, je to v našem kolektivním vědomí, ale s takovýmto kolektivním traumatem se to má stejně jako s individuálním. Tím, že se o něm nemluví, nezmizí.
Mám vizi světa z doby Tvůrců křídel (cca za 2000 let) a v té době je v oblasti Šoa opět zelená louka a zahrada lásky, ta jizva byla zacelena a propast zmizela, již nebyla potřeba, žádná potenciální cesta lidstva již nevedla do oblasti konce lidství. Šoa se stala součástí Nové Země.
10.11.2008