Osud
otázky a odpovědi
Mám stálé dilema a tím je, zda lze či nelze ovlivnit, nebo dokonce změnit svůj osud? Existují dvě skupiny lidí, jedni co tvrdí, že osud změnit nelze a druzí co tvrdí, že si ho umí měnit jak potřebují, ale jak poznají, že svůj osud změnili, když právě ta změna může být umožněna právě díky něčemu předem předurčenému a osudem danému?
Vesmír je stroj na záměry, čili není to generátor náhod ani determinátor osudu. Vesmír funguje tak, že my do něho vysíláme své záměry a on nám vrací výsledky. Pokud to děláme nevědomě a nevíme, co vysíláme, často se nám výsledky nelíbí. Čím vědomější záměry máme, tím jasnější je jejich realizace. Ale vesmír neplni úplně všechno, co si přejeme, protože bychom se z toho zbláznili, takže je tam taková ochrana, například splnění záměrů trvá nějaký čas, abychom si mohli rozmyslet, že to opravdu chceme realizovat. Pak také těžší je realizace takových záměrů, které jdou proti smyslu našeho života nebo proti záměrům jiných lidí nebo jsou v rozporu se záměry celého lidstva či vesmíru, tím se nás vesmír snaží popostrčit směrem, kde jsme v souladu s tím vším a kde je tvoření snadnější a radostnější.
Takže celkově vzato, zabývat se osudem k ničemu nevede, klíčové je si ale uvědomit kdo jsme, co právě teď prožíváme a čeho chceme dosáhnout, to je směr naší cesty a když děláme to, co nás baví, co milujeme a co přináší radost nám i ostatním, žijeme nejkrásnější život podle svých nejúžasnějších představ. Proto jsme tady.
Takže celkově vzato....zabývat se osudem jako takovým možná k ničemu vedeve, pokud se zabýváme tím, co se již stalo, ale na druhou stranu, po tom co jsi napsal, tak vlastně člověk svůj osud opravdu ovlivňuje a to právě tím, co si přeje, a pokud bych se nezabývala svými byť třeba zrovna v tu chvíli ne zrovna vědomými přáními, tak si s odstupem času zažádám o něco, co bych si třeba vůbec nepřála.
To o čem tady píšu, je první krok na Cestě, ono dojít k tomu, co si člověk vlastně přeje, jaký je smysl jeho života a co je tou nejkrásnější představou je pěkná makačka. Ale nejsme na to sami, máme na to ty druhé, lidi kolem sebe, kteří nám dávají zpětnou vazbu na naše příní. Na poprvé něco vyšleme a lidi kolem nás nám to vrátí v podobě v jaké to pochopili, často se nám to velmi nelíbí, obzvlášť když ten náš záměr je v protikladu s jejich záměry. Ale oni nám dávají šanci ten náš záměr změnit a třeba ho jen přeformulovat tak, aby mu druzí lépe porozuměli a třeba poznali, jak jejich záměry s tím naším pasují. Když provedeme změnu, pošleme to podruhé a kolotoč se opakuje. Pak po třetí, podesáté, posté. Když to děláme nevědomě a nevíme, čeho chceme dosáhnout je to mazec.
Píšu o tom proto, že tohle všechno můžeme dělat vědomě s cílem vypilovat ty naše záměry tak, že jsou v absolutním souladu s lidmi kolem nás, s Bohem s vesmírem a takové záměry nám dávají křídla a my letíme na tvořivé vlně. A další krok je, že můžeš být ve skupině lidí, kde všichni takhle na sobě chtějí pracovat a tu zpětnou vazbu si dávají rychle nazpět, tam může za jediný den proběhnout to, co v normálním životě za rok. Já osobně jsem už strávil několik desítek dní v takovýchto skupinách a po dvou letech téhle práce se cítím, jako bych prožil 100 normálních let nevědomých pokusů a omylů. Je to neskutečný frčák. Je to jako brousit diamant...
Tohle, o čem píšu, v Tajemství (The Secret) není zdůrazněný, opravdu jsem to tam postrádal. Skvěle o tom ale píše Valerij Sinelnikov s Síle záměru.