Petřín

Byla jsi někdy v máji na rozkvetlém Petříně? Snil jsem, že dnes jsme tam byli spolu. Sešli jsme se samozřejmě u Máchy. Víš, kde to je? Od spodní stanice lanovky se vydáš vlevo vzhůru za Tyršův dům, cestou šikmo do svahu a pak po starých schůdkách s rozviklaným zábradlím přímo do kopce. A tam,  na malém náměstíčku, ukrytý v kruhu vzrostlých dubů, sní svůj věčný máj Karel Hynek Mácha. Na zemi u jeho nohou leželo spoustu povadlých květin a jedny čerstvé, ty naše. Šli jsme dál vzhůru alejí lip až k Nebozízku. Dáme si kafe, ne? Z terasy byl nádherný rozhled na Prahu. Pod našima nohama kvetly řady jabloní a pokrývaly celý svah. Za nimi se zvedaly červené štíty malostranských domů s malými domečky vikýřů mezi komíny, věže gotických kostelů a zelené koruny stromů na Kampě. Tam už začínala Vltava, stříbrná řeka dělící Prahu na půl, daleko byl ruch na Karlově mostě i hustý provoz tramvají na mostě Legií před Národním divadlem, tam v dáli na Starém městě. Obzor vyplňovaly mlhavé siluety vinohradských a žižkovských činžáků, z jejich bezútěšnosti vyčníval jen kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad a zelený Vítkov se cválajícím Žižkou.

Ke stolečku vedle nás si sedli mladí manželé. „Slečno, dejte si pozor na rozkvetlý Petřín,“ povídá ti ona, „loni jsme tu chodili a dopadlo to takhle.“ Pohladila si rostoucí bříško a shrnula z čela krátké blond vlasy.

Pokračovali jsme dál po silničce vinoucí se svahem, dole moře květů, nad námi les, který korunuje Petřínský vrh. Tam vysoko nad našima hlavama ční k nebesům secesní rozhledna. Na kraji lesa za malým skalním převisem je jeskyně. Napadlo by tě někdy, že ještě ve dvacátém století zde bydlel poustevník? Jmenoval se Lothar, sedával před jeskyní a pokuřoval z dlouhé dýmky. Když pršelo, zalezl si dovnitř a říkal, že se dívá na nejlepší televizi na světě – za nocí se před ním rozprostřelo moře světel nekonečné Prahy. Do stěny vyryl nápis: „Jsme šťastní, protože víme, že smrt neexistuje a my spolu budeme navěky. Má lásko.“

Cesta pokračuje dál kolem sochy Vrchlického; je to zkrátka vrh básníků, dole na Úvoze je ještě Neruda; a zas jsme vyšli do zahrad. Mniši nad námi postavili  Strahovský klášter a generace mocných vládců do daleka natáhly siluetu Pražského hradu. A tam, kde ze svahů stéká Strahovský potok, jsme si sedli do trávy. Své dlouhé hnědé vlasy sis rozpustila, až ti sahaly do půli zad, jen jeden pramen sis sepnula nad uchem dvěma rudýma sponkama, a oči, oči jsi měla jak hnědé kopretiny. Pohlédla jsi na mě stejně jako tehdy, když jsem ti poprvé řekl, že tě miluju. Toužil jsem do nich na věky hledět.  Utrhl jsem rozkvetlou větévku jabloně a vpletl ti jí to vlasů, růžová byla tvou barvou. Mácha by zapěl něco o hrdliččině hlasu, ale já zkusil nějakou vlastní píseň, složenou jen pro tebe.

Těším se na tvou kůži
Těším se na tvůj dotek
Dál na rtech spím

Těším se na tvou vůni
Těším se na tvou hebkost
Polibkem probudím

Těším se na tvou vláhu
Těším se na tvé chmýří
V dlaních se vytrácím

Těším se na tvé vzdechy
Těším se na tvou lásku
Kterou oplácím

Vyšli jsme na Pohořelci, tou brankou pod švédským velvyslanectvím, pak jsme zahnuli doprava na Loretánské náměstí s mohutnou budovou ministerstva zahraničí. V podloubí vedle slepecké školy byl malý krámek s krasohledy, dívali jsme se na obrázky staré Prahy, na čas, který už zmizel. Vítr pohupoval obří měděnou botou, ale nás spíš zaujaly něžné tóny zvonkohry, co se linuly z Lorety. Byla jsi někdy v Celestýnské zahradě? Kousek za Loretou, v šedivé zdi někdo udělal malou branku, stačí pár kroků a jsi hned v jiném světě. Je to malá zahrádka a jen uprostřed je jezírko, ale rostou tu zvláštní stromy. V každém ročním období mají jinou barvu, teď na jaře jsou žluté a růžové s modrými okraji mladých listů, až tu budeme na podzim, budou medově zlaté. Kdoví, proč tu ty stromy vysázeli. Možná kvůli nám.

Chtěl bych tě vzít na Nový svět, je to ta nejkouzelnější ulička v Praze a přitom tam nikdo nechodí. Od Lorety se jde doleva dolů, vysoko na kopci ční Černínský palác a pod ním se choulí malé domečky. Téměř slyším bujarý smích loupežníků z pohádky Honza málem králem, kteří tudy koulely sudy na nebohé vesničany, kteří dole na náměstíčku před jedinou roubenou chalupou v Praze pořádali trh. Ty baráčky jsou tak malé, že do ulice mají jenom jedno okno, a aby jim nepršelo do kuchyně, musejí být slepené tři dohromady. Tak tady se říká na Novém světě, tady je zase jiný svět, vesnička uprostřed velkoměsta. Ulička pokračuje dál a tam v přízemí jednoho domu je ateliér nějakého šíleného umělce. Maloval na veliká plátna modré a rudé sopky z jiných planet a vše bylo vidět z ulice. A já obdivoval ten neskutečný bordel kolem. Nikdy nemytá skla oken s vyschlýma mrtvolkama much, prasklá žárovka na parapetu pokrytá sítí pavučin, a v neskutečné kombinaci naskládaných milion věcí na různých policích. Tady si člověk uvědomí, že vytvořit takový dokonalý chaos, chce velkého ducha a mnoho let odříkání.

Vyšli jsme na Hradčanském náměstí a potichu proklouzli za zády TGM, nechtěli jsme velkého filozofa rušit v rozjímání. To už nás jak magnet přitahovaly věže Svatého Víta. Nad Prahou se nesl burácivý hrom zvonu Zikmund a jeho nové srdce tlouklo na znamení nového života a nového věku. Prošli jsme kolem stráží až na třetí nádvoří a s hlavou zakloněnou stoupali k nebesům. Z dálky zpíval Petr Muk známou písničku: „Stín katedrál, půl nebe s bůh ví čím…“ Vzpomínal jsem, jak jsme tuhle písničku slyšeli poprvé spolu, už tehdy nás vábila k sobě přes propasti času a prostoru. Nemuseli jsme se na sebe ani podívat a cítili jsme to spojení. „…přej si co chceš, zlatý důl nebo věž, sladkou sůl, smutný ráj, suchý déšť, ber tady máš…“ Přestal jsem vnímat slova, zůstala jen melodie a božský hlas. Cítil jsem jak světlo v našich srdcích roste a sílí, naplňuje nás láskou. Byli jsme spojeni stříbrným paprskem světla, který nic nezastaví, ať mezi námi stojí tisíc zdí nebo leží širý oceán. Svět kolem nás zmizel a zůstali jsme jen my dva, spojeni v harmonii. Věděli jsme i beze slov, že naše duše patří k sobě. „…můj ideál, půl nebe s bůh ví čím…“ Lidskou řečí nelze popsat ten stav blaženosti, ale my oba jsme to prožili, takže slova nepotřebujeme.

Vyšli jsme před Hrad a z terasy se dívali opět na Prahu, na kopec na kterém vždycky, i za komunistů, vlála americká vlajka, na siluety mrakodrapů na Pankráci a na malostranské střechy. Viděl jsem chodníčky kominíků od komínu ke komínu s různými lávkami a schodišťátky, viděl jsem otevřené okenice mansard, kudy se turisti dívají až do talíře v kuchyni, viděl jsem holuby posedávající vzrušeně na římsách. Šli jsme dolů Nerudovou ulicí a ty jsi ze zdi četla nápis:

Splynula naše těla
Splynuly naše orgasmy
Splynuly naše pocity
Splynuly naše myšlenky
Splynula naše láska
Splynula naše síla
Splynula naše moudrost
Splynuly naše životy

Ostruhová ulice, kde v domě U dvou slunců bydlí malý Jenda N., je velmi příkrá, ale vede tudy královská cesta a při korunovaci po této dlažbě pojede král. Nevím už, jestli se to stalo nebo se to stane, jestli před tisíci lety nebo za tisíc let, až se hvězdy úplně promění. Znáš Baráčnickou rychtu? To se z Ostruhové zahne takovým lomeným průjezdem doprava dolů a za rohem už trůní starobylá rychta. Proslavil jí už Jaroslav Hašek, stále vidím tu scénu, jak pan Vojta říká v kriminále svým hlubokým hlasem: „…zrovna jsme měli schůzi baráčníků, dva metráky řízků, bohatá tombola, a já jen řekl: Počkejte než dohrají Hej Slované.“ A Švejk dodal: „Tak z toho kouká tak deset let.“ Točej tam báječnou smíchovskou dvanáctku, nejlevnější na Malý Straně.

Sestupujem stále níž a níž uličkami, kudy kráčely dějiny. Německé velvyslanectví s hromadami rezavých trabantů, americké s velmi funkčními zátarasy a taky britské s bustou ironického Winstona Churchila. Prosmýkneme se pod zelenými kupolemi Mikulášského chrámu a přes Malostranské náměstí s neviditelnou sochou maršálka Radeckého se zastavíme v kině U Hradeb. Na co jít, dnes je opravdu bohatý program: 40 dní a 40 nocí? Fucking Amal? Nebo snad Amélie z Montmartru? Ale tu už jsme viděli, raději jdem dál až na Karlův most. Sledujem neznámého umělce, jak během minuty namaluje neuvěřitelný portrét krásné cizinky v tričku od skupiny Soul Love. U pouličního hokynáře jsem ti koupil srdce z modrého kamene, je indigové jako má barva života. Snad ti pomůže v tvém pátrání. A o kus dál slepý harmonikář hrál smutný šanson:

…napsal jsem dopis bez podpisu
Poslal jsem city bez adresy
Odpověď přišla v černým spisu
Tak hledám vesmír, kam odešla jsi

Každý den se potkáváme v ulicích Babylonu
Každý den hledíme na stejné panorama
Po každém slově stáhneme šedou clonu
Nikdo pak nevidí to skryté melodrama…

A uprostřed mostu, pod bičem Turka, seděla stará cikánka. Nastavil jsem jí dlaň, aby mi věštila: „Jsi osvícený nebo zamilovaný?“ zeptala se mě vědma a já věděl, že její moudré oči mě prokoukly až do morku kostí. „Přece obojí.“ „Jen nezapomeň, že láska není to, co dostáváš od druhých, ale to co máš v srdci.“ Poděkoval jsem jí a pak jsi jí dlaň nastavila ty. „Tenhle svět je stvořený jen pro tebe, bude se dít jen to, co budeš chtít. Přej si něco krásného a prožij to.“ Stál jsem uprostřed mostu a ty jsi odcházela na staroměstskou stranu, hleděl jsem ti do očí, dokud jsi nezmizela za mlhou času. Nebrečel jsem, téměř ne, věděl jsem, že máš v dlani mé srdce a naše duše budou spojené navždy.

Vše nejlepší k prvnímu máji a líbám tě pod rozkvetlou jabloní, má lásko…

1.5.2004

Google 2007