Pozor, zpoždění se může změnit

 Včera jsem jel vlakem do Prahy a zase jsem byl nadmíru spokojený. Vlak přijel přesně na čas a dokonce mnohem hezčí než jsem předpokládal. Čekal jsem obyčejný zaplivaný rychlík a místo něho přijel luxusní expres s pohodlnými koženými sedadly. Bylo v něm čisto a nebyl ani moc zaplněný, takže jsem si v klidu sedl. Cestující byli příjemní a usměvaví. Když přišla průvodčí usmála se a rychle rozptýlila mé obavy, jestli jsem si náhodou nezapoměl koupit nějaký příplatek za luxus: „dnes je to gratis,“ řekla velkoryse. Byl jsem šťastný. Do Prahy jsme přijeli přesně na čas. Takhle si představuju dráhy 21.století. ALE jen když pominu několik zásadních detailů.

Vlak, do kterého jsem nastoupil, bylo tři hodiny zpožděné ícéčko, a to, že přijelo ve stejnou chvíli jako vlak, kterým jsem měl v úmyslu jet, byla čistá náhoda. Ten měl ty tři hodiny zpoždění taky. Vlak nebyl narvaný proto, že většina cestujících už vzdala čekání na něj a ti, co byli uvnitř, čekali na ten samý vlak co já a šťastní byli, že ten příplatek taky neplatili. Úsměv průvodčí byl značně rozpačitý a celá její věta zněla: „dnes je to grátis, máme takový zpoždění, že příplatek neúčtujeme.“ Příjezd do Prahy na čas byla náhoda jakbysmet. Ale proč bych se měl trápit kvůli takovým prkotinám? Vesmír a České dráhy zařídily to, co jsem chtěl, být v Praze na čas.

Jezdím vlakem už nějakej ten pátek, takže včerejší zážitky pro mě byly rutinní. Už nevnímám stresované cestující pobíhající vystrašeně po nástupišti, neslyším klení a spílání, že České dráhy jsou banda nemyslících pitomců, kteří půjdou první ke zdi, až nastane revoluce, bezdomovce a smradlavé záchodky s nápisem „v rekonstrukci“ už beru jako samozřejmost. Prostě jsem si zvykl.

Koupil jsem si zmrzlinu, jediné, co je na nádraží skvělého, a trpělivě čekal na vlak. Nádražní rozhlas nás už asi po sedmé během deseti minut upozorňoval: „Vlak je opožděn z důvodů provozních. Pozor, zpoždění se může změnit.“ Chlapík v amplionu nesklapnul ani na vteřinu, až pán vedle mě zakroutil hlavou a děl: „že ho ta huba nebolí.“ Myslel jsem si o tom své, v dlouhých chvílích, kdy jsme stávali s rychlíkem v polích, jsem vymyslel zákon zachování zpoždění: „zpoždění se může změnit, ale vždy se zvýší.“

Můj klid je způsoben změnou strategie cestování, už mě nezáleží jakým vlakem pojedu, ale přesně si definuju, kdy se chci dostat do cíle. Ony už to České dráhy nějak zařídí, například zpožděním ícéčka. Další trik, který používám je o tom, jak se dostat jako první do vagonu, když je nástupiště narvaný. Postavím se někam, kde je volno a usmyslím si: tady chci nastoupit do vlaku a dveře se vždycky zastaví přesně přede mnou. Je to úplně jednoduchý. Ten samý trik používám, když chci, aby naproti mně seděla nějaká hezká spolucestující v krátké sukni. Vyhlídnu si jí už na nástupišti a v duchu si řeknu: tak holka, chci sedět proti tobě a ona si přisedne sama, kupodivu. Občas mě z těch hlubokých dekoltů omývají. Abych to zkrátil, prostě používám magii, ono se to jinak se zdravýma nervama nedá přežít.

Vlak je výborné místo k meditování a filozofování, třeba o relativitě času. Možná že všechny vlaky, co tady jezdí, mají zpoždění, akorát, že už to není poznat. Když má vlak 24 hodinové zpoždění, jak poznáte, jestli to je ten dnešní nebo ještě včerejší? Nebo jestli třeba nemá zpoždění 30 let? Nebo jaké je kumulované zpoždění celých Českých drah? Sto let? Kdo ví? „Pozor, zpoždění se může změnit,“ zní hlas zhůry. Bože, ještě zvýšit?