Probuzení

03.12.2007 00:00

 

Jeho staré kosti ho tak bolely, už si ani nepamatoval, kdy naposledy ohýbal klouby. Zkusil pohnout kolenem, pak loktem, vrzalo to jak dveře od skříně, jak panty od jeho rakve. S námahou zvedl dubové víko a to se s rachotem odvalilo ke straně. Zvedl se oblak zatuchlého prachu, už hodně dlouho nebyl venku. Ale dnes, dnes jedenáctého května ho něco pohánělo, aby vylezl a po staletích se podíval na hvězdné nebe. Postavil se na kamennou podlahu, nohy ho už ani nezábly, nervy byly dávno zpuchřelé. Popotáhl si kalhoty ožrané od molů a narovnal špinavou košili, s úsilím vzpomínal, proč se vlastně probudil. Otevřel dveře a sedl si na lavičku před starou rodinnou hrobkou, když tu seděl naposled, byly lípy kolem mladé, teď se zde tyčily mohutné stromy s dlouhými větvemi, sahajícími až k zemi. Cítil opojnou vůni jara, ne už nic necítil, byla to jenom vzpomínka na tu vůni, jeho svraščelé prsty se dotkly obnažené kosti v místech, kde míval nos. Ach, proč je vesmír tak krutý, už je to dlouho, co zemřel a věřil, že je to navěky, ale jakousi hrou osudu se občas probouzí z věčného spánku, aby naplnil své poslání. Ta vzpomínka byla jako střepina v mozku, bolelo to tam uvnitř a věděl, že nepřestane, dokud nebude konec. Zažil to už mnohokrát.

Starý hřbitov už zahalila tma, ale on znal cestu přesně a navíc svítily hvězdy, Měsíc výjde až nad ránem a to už bude zpátky ve svém věčném příbytku. Nevěděl, že přesně před týdnem by zahlédl Měsíc zalitý krví. Otevřel rezavou bránu v kamenné zdi a vyšel na ulici, všude bylo pusto a prázdno nebo snad on byl neviděn. Nevzpomínal si, že by věděl, kam má jít, ale jakási intuice ho vedla dál a dál do hloubi města, tu zabočil vpravo, tu vlevo. Rád vzpomínal na doby kdy žil, kdy chodil podobným městem s podobnými krámky, po podobné dlažbě. Rád vzpomínal na doby, kdy tam chodil s ní. Téměř slyšel hlas krčmářky v šenku na náměstí, klapot kopyt pod městskou branou, údery kovářských kladiv. Tohle město bylo jiné, už ho to nepřekvapovalo jako poprvé, zase se proměnilo od jeho poslední návštěvy. Měl radost z toho, že město žije a byl smutný z toho, že on ne, matně chápal, že je to jeho úděl. Něco se změnilo, ale něco zůstalo pořád stejné, cítil to kolem sebe a tohle byl opravdový pocit, protože to nemělo nic společného s nervy, cítil to srdcem. Cítil lásku. To byla ta síla, která ho zvedla z hrobu, která ho teď vedla ulicemi, která mu umožňovala žít. Někde v tomto městě je dívka, která ho miluje a on jí musí najít.

„Lásko, kde jsi?“ zařval svým chraplavým hlasem až tabulky v oknech okolních domu zadrnčely a v dálce se rozštěkal pes. Zrychlil krok, protože jeho touha rostla. Zase se rozvzpomínal, proč tu vlastně je. Stoupal ulicemi do kopce, prošel kolem kostela a několika hospod, až nakonec stál před řadovými domky, které se táhly do dáli. Zde bydlí jeho láska. Celá ulice spala, bylo ticho, jen rozbitá lampa vrčela a občas zhasla. Přiblížil se k domku od zahrady, přelezl plot, nedbal, že ničí záhony rozkvetlých tulipánů, že šlape do právě zaseté mrkve. Přiblížil se ke stěně, v prvním patře bylo pootevřené okno, celým svým tělem věděl, že tam spí ona. Vzpoměl si, jak seděla u jeho lůžka, když umíral, měla vráščitou tvář a klidné hluboké oči, vzpoměl si, jak se poprvé potkali na jarmarku, kde prodávala marcipán s copem dlouhým až do půl zad. Vzpoměl si na každou vzácnou chvíli, kdy jí za ta staletí směl vidět. Ona neumírala, byla stále mladá a krásná. Věděl, že ho miluje a on miloval jí. Ta myšlenka mu dodala sílu a rychle se vyšplhal po okapu až k oknu. Potichu otevřel okenici a vstoupil do pokoje.
Spala zachumlaná v peřinách, dlouho stál u okna a nemohl se vynadívat na její krásu. Dlouhé hnědé vlasy měla rozpuštěné na polštáři a tvář měla úplně klidnou, jen oči pod zavřenými víčky se pohybovaly, něco se jí zdálo. Trochu se zavrtěla a z pod peřiny vyklouzla alabastrová nožka. Neodvážil se jí dotknout, ale přiblížil se k posteli a sedl si na židli, která stála vedle ní. Nechtěl jí budit, chtěl být jen chvíli s ní. Věděl, že kdyby ho uviděla, bylo by to strašné, už dávno nebyl krasavec. Tehdy na jarmarku to bylo jiné, viděl jí do očí už z druhé strany náměstí a ona viděla do těch jeho, proplétal se davy kupujících, ale její pohled neuhnul, dokud jí neoslovil. Už nikdy se nerozešli, dokud nepřišla smrt. Až ta je rozdělila, ona se stále vracela na tento svět a on zůstával v hrobě, staletí a staletí sám a sám. Pokoušel se ovládnout vztek na ten nespravedlivý osud, proč ona může žít a on ne? Tak toužil jí zase obejmout v náručí a milovat se s ní, ale v tomhle strašném těle už to nešlo. Zaúpěl bolestí a ona se pohnula, zmlkl a v tom jeho ruka narazila na rukověť nože, který se mu houpal u pasu, vůbec si nevzpomínal, že by ho tam před tím měl. Vytáhl dlouhou rezavou čepel z pouzdra a přemýšlel, co s ní udělal minule. Slyšel vzdálené výkřiky a pláč a srdce mu zaplavil děs, teď si vzpoměl na to, proč se občas probouzí. Přichází umlčet svou lásku. Zas před očima viděl tu dávnou scénu, když stál nad jejím mrtvým tělem s nožem v ruce. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se ho nechápavým hlasem. „Tahle inkarnace se nepovedla, byli jsme příliš rozdílní než abys mě mohla milovat. Nemělo to smysl.“ „Ale já tě přece milovala.“ „Bože, to jsem nevěděl, já to nevěděl.“ Nůž mu vypadl z ruky, tehdy i dnes. Kovový zvuk prolétl ložnicí. Zarazil se a pohlédl na svou spící lásku. Nechtěl to udělat znovu, nechtěl udělat znovu tu strašnou chybu, že by nevěřil, že ho miluje. Chtěl sebrat nůž a rychle utéct, aby se nestalo něco strašného.
„Kdo je to,“ ozval se za ním rozespalý hlas. Odvážil se otočit: „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl svým chraplavým hlasem. Byla vzhůru v ten moment a vyděšeně se na něho dívala, ve vteřině se jí nahrnula krev do hlavy a lapala po dechu, aby mohla vykřiknout hrůzou. Pokusil se pousmát, ale asi to nepomohlo. Její děs byl ale tak strašný, že nemohla ani křičet. Zdálo se mu, že se dusí, tak přistoupil o krok blíž. Nevěděl, co má dělat. „Všechno nejlepší a hodně štěstí a lásky,“ opakoval a podal jí ruku. „Dě-děkuju,“ špitla a konečně začala dýchat a nevěděla, jestli spí nebo bdí. Před ní stál stařec v dlouhém rouchu, s lysou hlavou, se svraščelým obličejem a suchými rty a podával jí kostnatou ruku. Neochotně mu podala svoji, moc se snažila, aby to byla leklá ryba, ale studené ruce měl on, ona je měla horké.
„Jak víte, že mám narozeniny?“ zeptala se užasle, vlastně se měla zeptat, co sakra dělá v její ložnici, kdo kruci je, nebo měla křičet, protože vypadal jako smrt.
„Vždycky máš narozeniny jedenáctého května.“
„Ano, už od narození, letos jednatřicáté.“
„Myslel jsem to trochu jinak. Tenkrát jsi je měla taky jedenáctého.“
„Kdy tenkrát? My jsme se někdy viděli? Kdo kruci jste a co sakra děláte v mé ložnici,“ konečně se začala vzpamatovávat ze šoku.
„Neboj, hned zas půjdu, chtěl jsem tě jen vidět, jsi krásná jako vždy a oči máš pořád stejné.“
„Kdo jsi?“ křikla příkře. „Chceš mi tady vyznávat lásku? Dědku, vždyť jsi skoro mrtvý.“
„Máš pravdu má drahá, až na to slůvko skoro. Rád bych ti lásku vyznával, ale vím, že jsem mrtvý.“ Viděla ty jeho hluboké oči a ostře řezanou tvář, zdála se jí povědomá, ale nemohla si vzpomenout, kde toho člověka jen potkala. Ano, byla to neomalenost, že sem vlezl a koukal se na ní, když spí. Ano, měla by ho co nejrychleji vyhodit nebo zavolat policii. Ale vše bylo tak neskutečné, jako když mluví s duchem, jako když stále spí.
„Kdo jsi,“ řekla už mnohem měkčeji, jestli je to duch, tak přeci nemá smysl se s ním hádat, „odkud tě znám?“
„Známe se už strašně dlouho, škoda, že si na to nepamatuješ, já mám v srdci každou vteřinu, kdy jsme byli spolu. Přišel jsem, protože mě probudila tvá láska.“
„Ale tebe já přece nemiluju. Jsi odporný a jak bych tě mohla znát příšerně dlouho, když tě vidím poprvý v životě?“
„Zdám se ti odporný? Už je to moc dlouho, co jsme se viděli naposled, tehdy jsi byla blondýna.“
„Nikdy jsem nebyla blondýna.“
„Probouzím se jen tehdy, když mě miluješ. Možná to bylo ve snu, vzpomeň si.“
„O tobě se mi nikdy nezdálo, až teď. Proč mám tak strašný sen.“
„Třeba to není sen. Co se ti zdálo minulou noc?“
„Nevím, byl to takový zvláštní sen, byl jak živý. Prodávala jsem na nějakém trhu, kolem mě bylo spoustu babek v takových legračních šátcích, každá měla košík se živou husou. Přišlo mě to směšný.“
„To byl konec toho snu?“
„Ne, pak se v nějaké bráně objevil jezdec na koni. Proč bych ti měla cokoliv říkat o svých snech?“
„Co to bylo za jezdce.“ Začalo ho to bavit, znovu si sedl na židli a pozorně naslouchal té mladé ženě. Potěšilo ho, že už se ani neošklíbá nad jeho sešlým zjevem. Jestli to byl sen, tak bylo možné všechno.
„Nevím, mladý, černovlasý, černooký, měl modrý plášť se zlatými srdci. Pak se mi podíval do očí přes celé náměstí a já jak zkoprnělá se dívala do těch jeho. Prodíral se přes ty davy, až dojel k mému stánku. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Pak to asi skončilo.“ Zmlkla a zadívala se do prázdna.
„Co jsi cítila, když ten jezdec přijížděl. Strach?“
„Ne, strach to nebyl, spíš…Já ho milovala,“ řekla překvapeně a s údivem se podívala na starce, „ty jsi byl ten jezdec?“
„Trochu jsem zestárnul od té doby a koně už taky nemám, ani ty už neprodáváš perník.“
„Jak víš, že jsem prodávala perník, neřekla jsem ti to přece.“
„Koupil jsem si od tebe jedno srdce, chutnalo opravdu sladce.“
„Ano, tak pokračoval ten sen. Jak to víš?“
„Protože se to skutečně stalo a já to prožil s tebou.“
„Pak jistě víš, jak to pokračovalo dál. Ještě se mi něco zdálo.“
„Dal jsem ti modré srdíčko na zlatém řetízku. To, co máš kolem krku.“
Překvapeně si sáhla rukou na hruď a opravdu něco nahmátla, nakonec ze záňadří vytáhla srdce z modrého kamene.
„Ano, to je ono. To jsi mi pověšil na krk, když jsem spala?“
„Možná stále spíš.“
„Ne nespím, nebo ano?“ mlčky o tom přemýšlela a nevědomky si hrála s přívěškem, s úsměvem si uvědomil, že si s ním hraje stejně jako tehdy, když jí ho dal. „Myslíš, že sny mají nějaký význam?“ zeptala se ho, „že nám říkají něco o budoucnosti, že se můžou naplnit?“
„Nevím, už dlouho jsem žádné sny neměl, zůstaly jen vzpomínky na naší lásku.“
„Proč se mi zdá, že mě navštívila mrtvola mého dávného milence. Dá mi nějaký přívěšek a povídá si se mnou.“
„Máš zajímavé sny. Je ten dnešní sen stejně realistický jako ten včerejší?“
„Je až moc realistický, děsí mě, ale nevím, jak se z něho probudit.“
„Zatím se neprobouzej, prosím.“
„Včerejší sen byl lepší, byla bych raději, kdyby se mi zdál ten.“
„Proč byl lepší?“
„Protože tam byl on, ten kterého jsem milovala.“
„Ale vždyť já jsem tu i dnes, budu v každém tvém snu.“
„Možná jsem večer pila, proto se mi zdáš tak strašný…“
„Jakého si mě přeješ mít, takový jsem.“
„Myšlíš, že si přeju, aby se mi zdálo o mrtvole? Brrr.“ Zmlkla a zavřela oči. Pak je otevřela: „Jsi tu stále, chtěla jsem, aby se mi zdálo o něm a ne o tobě.“
Vstal a pomalu došel k poličce, všiml si, že tam stojí velká modrá svíčka, vzal jí i se zápalkami, které ležely vedle. Svíčku postavil na noční stolek mezi sebe a jí a zapálil. Nechápavě na něho hleděla, ale ani se v posteli nehnula. „Dívej se do plamene a uvolni se,“ jeho hlas byl teď mnohem hladší. Chvíli se na něho zamyšleně dívala: „Proč se mi chce zdát zrovna tohle…“, pak otočila hlavu a její oči se vpily do světla plamene. Oba mlčeli a oba hleděli do toho ohně. Plamínek klidně hořel a ona cítila, že odplouvá někam pryč. Najednou se jí zdálo, že nekouká na svíčku, ale do obřího oka se zářivou štěrbinou. Nakonec oheň zmizel a světlo proudilo skrz otvor v časoprostoru z nějakého jiného světa do její ložnice a dopadalo na její tvář.
Vylekaně odtrhla oči od svíčky a podívala se na svého podivného společníka, i on vzhlédl a podíval se na ní. Nevěděla jestli nemá před očima nějakou vlčí mlhu, párkrát zamžikala, protože on se začal proměňovat. Staré svraščelé tělo stále sedělo na židli, ale jeho hlava zmizela, místo ní byla jen růžová mlha. Najednou z mlhy vykoukly oči, byly jiné, černé. Objevila se jakási strašná hlava spletená z hadích těl, přivřela oči a hlava zmizela, zas byla jenom mlha. Objevily se další oči v jakési chlupaté zvířecí tváři, ta se proměnila v popraskanou helmu s krvavýma zubama, ani se nestačila leknout a byla zde ošklivá stařena s oteklým nosem, pak ohyzdná ženština s prasečí tváří, pak popálená dívka se sežehlými vlasy. Už chtěla s výkřikem uhnout pohledem, když zahlédla jakoby zdálky krásnou mužskou tvář, měla pěstěný černý plnovous a dlouhé vlnité vlasy.
Chvíli se koukala mimo, ale pak jí zvědavost nedala a pohlédla tam znovu. Teď ta tvář byla mnohem zřetelnější, ty oči jí uhranuly, dívala se do nich a cítila, že toho muže miluje. Věděla, že je to on, její věčná láska, ten, kterého milovala vždycky. Zdálo se jí, že pohybuje rty, až za dlouho uslyšela jeho hlas: „Lásko, tohle není sen. Už brzy se zase potkáme, těším se na naše shledání, vždyť jsme byli tak dlouho odděleni.“ „Kdo jsi,“ zeptala se ho. „Jsem ten, kdo tě miluje, jsem ten, kterého miluješ ty. My dva jsme jedna duše. Zeptej se svého srdce.“ „Ano. Miluju tě. Proč tu nejsi se mnou, má lásko,“ do očí jí hrkly slzy. Muž jejího srdce byl nadosah a přitom tak vzdálený. „Lásko, lásko, lásko,“ šeptali oba, dokud přelud nezmizel.
Stařec na židli byl zcela vyčerpaný, chvíli nechápala, koho to vlastně viděla, komu to říkala ta zamilovaná slůvka, protože v místech, kde byl muž jejího srdce, seděl on. Stařec se pokusil vstát, ale zhroutil se na podlahu, věděl, že dnes už do svého věčného domova nedojde a byl šťastný. Slyšel jí, jak mu říká, že ho miluje, slůvka která nezaslechl už tisíc let. Poznala ho, tahle dívka ho poznala, v tom strašném přestrojení poznala, že je to on, kdo k ní přišel. Ležel na podlaze a cítil, že konečně může odejít, že kosti, které tak dlouho držely pohromadě se můžou rozpadnout, byla to úleva. Kůže z jeho rukou rychle mizela a měnila se v prach, stejně tak nohy a tělo a hlava. Už nezaslechl ten srdcervoucí výkřik, s kterým se dívka probudila.

Cesty duší 2007

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode

TOPlist