Proč druzí často neslyší, co jim říkáme?

Je to proto, že jim neříkáme to nejdůležitější a podstatné. A co je tedy to nejdůležitější a podstatné?

Funkčně komunikovat je umění a obdiv a podporu si zaslouží každý, kdo se to chce učit a učí, není to vůbec jednoduché a triviální. Jak funkčně druhým říct, co chceme či potřebujeme a jak to vypadá, když to nefunguje?

Často říkáme druhým nějaká slova a ona jakoby padají do prázdna, jakoby nás nevnímali a byli duchem jinde, jako když s nimi ztrácíme nebo nedokážeme navázat kontakt. Je to vyčerpávající a neefektivní, takže proč se unavovat říkáním NĚJAKÝCH slov a otupovat pozornost druhých, kteří za chvíli ztrácí přehled o tom, co je podstatné a co je vata. To podstatné, na co lidi reagují, jsou informace o tom, co právě TADY a TEĎ prožíváme a čeho chceme dosáhnout tím, co právě děláme nebo dělat budeme.

Ale komunikace s druhými lidmi je náš věčný úkol, bez kterého se neobejdeme. Pozorování či pokusy ukazují, že nejlepší výsledky máme, když druhým říkáme, co cítíme a co chceme a nasloucháme tomu co cítí a chtějí oni. Jedině tohle druzí lidé skutečně slyší a co od druhých také skutečně vnímáme my. Ale chvíli nám dá, než se nám takový způsob komunikace dostane pod kůži a než se ho naučíme používat. Chce to trénink a vytrvalost, ale výsledky jsou ohromující. Dramaticky se nám zlepší veškeré vztahy. 

Jak na to? Jak s tím začít? Pozorujte se a pozorně vnímejte, co druhým lidem skutečně říkáte.

Vyprávíte příběhy? Sáhodlouze vysvětlujete, proč jste to či ono udělali či neudělali? Obviňujete sebe i druhé z toho, co se vám v životě děje? Vynášíte soudy a tresty? Obhajujete se před domnělými obviněními od druhých? Říkáte druhým, co by měli či neměli dělat nebo co byste od nich chtěli? Dáváte jim rady, i když vás o to nepožádali? Pokud ano, tak vězte, že druzí vás neslyší, neslyší to, co jim říkáte, ale poslouchají nějakého svého vnitřního překladatele, který vaše slova překrucuje a dezinterpretuje a tak vytváří nedorozumění

Málo lidí je ochotno řídit se nevyžádanými radami od kohokoliv, je potom funkční někomu radit nebo je lepší jemně ho směrovat, aby si odpověděl sám? Co když druzí nepotřebují slyšet naše rady, ale to, jak se cítíme a co skutečně chceme?