Puklé srdce

Matěj Kostelecký svou práci miloval a na jeho tváři jste často mohli zahlédnout úsměv spokojeného člověka. Tak jako dnes. Mířil dolů k Pražskému hradu. Auto, jako každý den, nechal zaparkované na Pohořelci a dál pokračoval pěšky. Teď ráno zde ještě nebyli žádní turisté a on šel sám prázdnou ulicí. Bylo nádherně, Praha byla ještě zahalena lehkým závojem mlhy, jen její věže čněly nad bílou krajkovou pěnou. Nad východem už vykukoval rudý kotouč slunce. Byla sobota 15. června 2002, svátek svatého Víta. Celá republika žila právě probíhajícími volbami, ale Matěj odvolil už včera a dnes nechtěl na politiku ani pomyslet. Na Hradčanském náměstí se potkal s Petrem a Markem, jejich parta se začala scházet. Hlavní vchod do hradu byl ještě uzavřený, jen dva nehybní strážní, připomínali šrumec, který se tu strhne už za hodinu, za dvě. Všichni tři zamířili vlevo k postranímu vchodu. Dveře paláce byly otevřeny, pozdravili vrátného a vyšli rovnou na druhé nádvoří. Jejich cíl byl ale až na třetím nádvoří. Nejmajestátnější stavba v Čechách, katedrála Svatého Víta. Pracoval tady, na katedrále. Obvykle sem v sobotu nechodil, katedrály si užil za celý týden dost a dost, opravoval co bylo potřeba, co se kde ulomilo, natíral, stavěl a uklízel. Jako každý údržbář na jakékoliv jiné budově. Ale starat se o katedrálu byl zážitek, skoro každý den objevil nějakou novou věc, nový detail, který ho uchvátil, nový průhled. Hlavně v místech, kam se žádný turista nikdy nedostane, když třeba lezl po vnějším ochozu čtyřicet padesát metrů nad dlažbou nádvoří. Dnes ale nešel nic opravovat, to počká do pondělí, dnes šel zvonit. Když vcházel na třetí nádvoří automaticky zdvihl pohled, který ho stále fascinoval, tři stometrové věže se mu tyčily nad hlavou.

U postraního vchodu do katedrály už stáli všichni ostatní. Bylo jich osm včele s páterem Franským. To byl energický pětatřicátník a když ho člověk potkal v tričku a texaskách, neřekl by, že je to kněz. Páter odemkl a vešli dovnitř. Okamžitě se vydali vzhůru točitým schodištěm, labyrint chodeb v katedrále byl neuvěřitelný, když člověk stojí v obrovské hlavní lodi neřekl by, co se skrývá kolem něj. Dlouho Matějovi trvalo, než se tam naučil orientovat, mnohokrát se mu stalo, že šel nějakou chodbou a netušil, kde vyjde. Dnes vystoupali mnoho desítek schodů a prošli několika chodbami, až se ocitli ve věži, kde byly zvony. Jejich cílem byl dnes Zikmund, největší z katedrálních zvonů, rozhodně nezvoní každý den, tak jednou dvakrát měsíčně. Dnes byl výjimečný den, svátek patrona katedrály, dnes Zikmund zazní. Zvoníci se pustili do práce, musí se zkontrolovat uchycení zvonu, odstranit zarážky a uvolnit srdce zvonu. To se musí pečlivě udělat, protože zvon váží několik tun a kdyby se při zvonění uvolnil, snad by mohl zbořit věž. Zvonění na Zikmunda bylo velmi obtížné, zvon byl upevněn na dřevěné konstrukci, která přečnívá několik metrů na obě strany. Tam stojí zvoníci, čtyři na každé straně a rozhoupávají zvon.

Rozmístili se, jak bylo potřeba a páter Franský se podíval na hodinky, do sedmé hodiny zbývalo několik sekund. Zvon se musí rázně rozhoupat, aby naplno zněl hned od prvního úderu. Zvon se zhoupl a vteřinu po sedmé zazněl první tón, krásný čistý tón majestátného zvonu. Druhý tón byl o půl oktávy výš, síla jakou zazněl rozechvěla všechny stěny. Zvoníci se na sebe zaraženě podívali. Třetí tón byl podobný druhému, Zikmund zpíval jako nikdy v životě, Matějovi přejel mráz po zádech z té krásy, bylo to jak zjevení. Čtvrtý ton zakolísal, bylo to jako otázka, na kterou rychle přišla odpověď. Pátý tón už byl mnohem hlubší, obrovská rána následovala hned v zápětí, praskot dřeva prořízl vzduch. Celá konstrukce se zachvěla, až se Matějovi podlomila kolena. Chytil se nejbližšího trámu. Zikmund se ještě houpal, ale už němý. Nikdo už nehoupal, ale v podlaze zela veliká díra. První se vzpamatoval Franský a vrhl se po schodech dolů, Matěj se pustil za ním. O patro níž bylo do podlahy zaryto srdce zvonu…