Rozhovor o duchovní cestě, roku 2012 a Nové Zemi

 

Metafora Života jako Cesty je má oblíbená, rád si s ní hraju. To mé „přivádění se“ na duchovní cestu pak vidím na dvou úrovních. První je příběhem mého života, ve kterém se objevují nečekané příležitosti a náhodná setkání, kdy jsem četl různé knihy a prožíval zajímavé věci, procházel zkušenostmi a lekcemi a při tom všem se mi pod nohama objevovalo něco, co jsem dodatečně nazval svou duchovní cestou. Ale tady a teď, a to je ta druhá úroveň, si uvědomuju, že jsem na ní od chvíle narození, že jsem z ní nikdy neuhnul ani o krok ať se dělo, co se dělo (ani to nešlo), jen jsem si prostě šel tou svou spletitou a jedinečnou stezkou v nekonečné síti cest. Zpočátku jsem si často myslel, že na žádné cestě nejsem, protože stojím, nic se neděje, není žádný vývoj, vše se zdá být při starém. Ale ono je to o perspektivě, o úhlu pohledu. Největší změna totiž pro mě nastala, když jsem si UVĚDOMIL, že stojím na cestě a to dokonce na Duchovní Cestě s velkým D a C, že mě nic na ní nemusí přivádět, že stačí jen otevřít oči.

 

Takže odpověď na tvou otázku, co mě na duchovní cestu přivedlo, je Uvědomění, nic víc a nic míň. Prostě to stačilo. Uvědomil jsem si pevnou půdu pod nohama, uvědomil jsem si, že stojím na Zemi a rozhlédl se kolem. A pohled, kterého se mi dostalo, mi vyrazil dech, stojím totiž v ohromné a nekonečné spirituální krajině plné sítě cest, plné kopců a údolí, lesů a luk, řek, měst a plné poutníků. A vykročil jsem to všechno prozkoumat, ochutnat, očuchat, olízat, ochmatat, vyslechnout a vykoukat.

 

Tohle je pohled, který mám teď, po dvaceti letech, ale na počátku jsem měl samozřejmě jiný. V šestnácti jsem byl zapřísáhlý ateista a komunista, slovo Bůh mi způsobovalo kopřivku a o něčem, jako je duchovní cesta, jsem jakživ neslyšel, takže tohle byl asi tak můj výchozí stav, pravděpodobně velmi typický v roce 1989. Ale pak se něco probudilo, u mě se to projevilo jako infekční mononukleóza, se kterou jsem v nemocnici proležel celou sametovou revoluci. Prý je to nemoc zamilovaných, a když si to tak zpětně uvědomuju, láska bylo to hlavní, co mě nakoplo někam jinam, nebo spíš její nedostatek. Býval jsem těžce obézní, nevěřil jsem, že by mě mohla nějaká holka milovat, proto jsem se nesnášel a nenáviděl své tělo. Ale postupem času, a to byl ten nejtěžší transformační proces, jsem se začal mít rád, začal se přijímat takový, jaký jsem a to nějak samo a s lehkostí způsobilo to, že jsem zhubnul a pak přišla i ta žena, která mě miluje. Prostě obyčejný život, ale taky má duchovní cesta, na které bylo spoustu průlomových okamžiků na stále vyšší hladině vědomí, kdy se mi otevíraly oči a já zažíval to prozření AHÁ.

 

Hodně dlouho jsem byl sám, takový tichý domácí spekulativní filozof, zalezlý v knihách, a který se bojí světa venku. Ale prostě ty vnitřní síly jsou často silnější než náš strach a jednou jsem vyrazil do světa, do Prahy. A tehdy ta má proměna nabrala na obrátkách a v kontaktu s lidmi jsem objevil věci, které prostě člověk sám v obýváku nevybádá, například to, jak jsme propojeni, jak tvoříme obrovskou síť, jak jsme sladěni. To mé navedení na duchovní cestu nenastalo nějakým převratným setkáním s jedním výjimečným člověkem, ale při sérii mnoha a mnoha duchovních či spirituálních setkání s přáteli z Humanity´s Teamu, Nové Země i jiných, které probíhaly různými způsoby jako semináře, diskusní večery, hravé víkendy atd. Tehdy jsem si všiml vzorů, které mezi námi fungují, a uvědomil si, že společně tvoříme jakýsi Chrám nebo celou duchovní krajinu, někdy nám to jde, jindy ne a začal jsem poznávat zákonitosti těchto staveb, kdy a jak vznikají nebo kdy se rozpadají. Od toho byl jen krůček k poznání jak vědomě podporovat jejich vznik, jak tvořit záměrně tuhle skrytou architekturu mezilidských vztahů.

 

Dlouho jsem také v sobě hledat, kým skutečně jsem, proč jsem vlastně na Zemi přišel, co je mým posláním, co mě maximálně baví a jaká práce mi působí největší radost. Poznal jsem, že nejsem léčitel, ačkoliv mnohé léčitelské schopnosti mám, poznal jsem, že nejsem učitel, ačkoliv i zde mám jistá nadání. Nakonec jsem to své povolání nazval „spirituální architekt“. Ale co takový architekt dělá? Školy na to nejsou, není kde si o tom přečíst a neznám nikoho, kdo by to dělal taky, takže si tu náplň práce vymýšlím – vlastně právě tohle je práce spirituálního architekta. Jako každý architekt tvořím prostor, dávám mu obrysy, hrany a strany, definuju průhledy a průchody, modeluju vstupy a výstupy, dvorany, komnaty a brány, akorát že to nedělám s cihlami nebo betonem, ale s našimi energiemi ve vyšších dimenzích. A pak mě přivádí v úžas, že ty moje vize mají reálný základ a lidé se do jejich naplňování zapojují, berou do rukou „cihly“ a staví a postavené zdobí a naplňují zpěvem či tancem. Právě tak se tvoří síť nových vztahů, ze které povstávají skupiny a společenství podobná skvostným chrámům, ve kterých být je tak příjemné, které tvoří spirituální zahrady a parky, ve kterých je radost žít.

 

To, čemu v současnosti dávám pozornost, je vize. Nejsou to slova, ale obraz. Držím ho v sobě, proměňuji ho a transformuji, vylepšuji a zkrášluji, naplňuji ho svými pocity a pak ho pouštím do světa. Jako třeba právě teď. Té vizi říkáme Nová Země. Je to idea života na planetě Zemi, kde to funguje jinak než dosud, kde naše vztahy jsou založeny na vědomí jednoty a spolupráci na rozkvětu, nikoliv na rozdělenosti a boji o přežití, kde jednáme s láskou, respektem a radostí.

 

Ptáš se, jaké mám cíle, to je pro spirituálního architekta klíčová otázka, protože právě prostřednictvím našich cílů a záměrů jsme propojeni. Cíl jednoho je začátkem cesty druhého, podporujeme se skrze ně, naše cíle se překračují a rozvíjejí a tvoří obrovskou síť záměrů, podél které proudí tvořivé energie a přelévají se z jednoho projektu do druhého a tvoří realitu. Proto je důležité znát své cíle a sdílet je s druhými lidmi, hledat kde a s kým se dotýkáme, kde na sebe navazujeme, jak se můžeme podpořit. Jedním z mých záměrů je právě udělat tuhle síť viditelnou pro všechny, protože pak je snadnější se do ní zapojit, poznat své místo mezi druhými lidmi, najít ty pravé spolupracovníky a mít ty správné vazby na další skupiny. Pak je naše společné tvoření snadnější, rychlejší a radostnější.

 

Věřím, že právě skrze tohle tvoření se plní i mé další cíle. Teď aktuálně pro rok 2010 jsem si je definoval takto: chci nové partnerství, novou práci a Novou Zemi. A ty, které už mám dlouho, jsou například: chci čistý vzduch, čisté vody a čisté vztahy. Chci žít na planetě lásky, míru a harmonie.

 

 

 

Obrovsky mě dnes inspiruje současná věda, vědci teď přicházejí na neuvěřitelné věci o vesmíru kolem nás a důležité pro mě je, že mluví jazykem, kterému jakštakš rozumím, rozhodně víc než např. indickým védám. A ještě neuvěřitelnější pro mě je, že jak ty védy, tak například kvantová mechanika či teorie superstrun popisují svými slovy to samé. Ještě rozumově chápu, že vědci na to přišli díky kosmickým dalekohledům či urychlovačům částic, ale jak na ideu multidimenzionálního vesmíru přišli před mnoha tisícíletími někde v Indii? Ovšem, kde zůstává rozum stát, můžeme vkročit do pole vědomí ZA rozumem.

 

Vesmír je mnohem bizardnější a záhadnější místo, než si zatím myslíme. Například je Živý a vědomý, má snad deset dimenzí a čas je iluze, neexistuje v něm minulost ani budoucnost, jen věčné tady a teď. 70% jeho hmotnosti tvoří láska a ta má gravitační účinky, takže od velkého třesku se vesmír rozpíná rychlostí přesně 1. Dále se v něm pohybují nízkodimenzionální (čili s méně jak deseti dimenzemi) prostory, kterým se říká brány, kterými se pohybují vlny vědomí, které vidíme jako světlo a kde vedlejším produktem jejich pohybu je čas. A každý okamžik má miliardy alternativ a zhmotní se jen ta, do které vstoupí vlna vědomí. A přitom v tomhle vesmíru je všechno možné a tak na cokoliv pomyslíme, to se může stát a to si můžeme zhmotnit. A každá hmotná věc má v sobě ukryto obrovské archetypální pozadí na mnoha úrovních. Jsou zde kvarky, atomy, molekuly, buňky, planety, galaxie, prostory a časy. Dokonce ve vesmíru jsou živí tvorové, kteří vymysleli rýžový nákyp, digitální hodinky a daň ze mzdy – to mi na tom všem přijde naprosto nejfantastičtější a nejméně předvídatelné. A tenhle vesmír překypuje hojností a štědrostí a je zde všeho pro všechny.

 

Když se na tvou otázku podívám z téhle perspektivy, je odpověď na ní vcelku jednoduchá. Ačkoliv celý vesmír má těch deset či více dimenzí, my žijeme v tzv.bráně, která má cca šest prostorových dimenzí. Ale naše vědomí je teď „zúžené“ a tak si jsme vědomi jen tří (iluze času pak vzniká tím, že vědomí se pohybuje jako vlna šestidimenzionálním prostorem). Ve skutečnosti je naše vědomí už úžasně rozšířené, protože uvědomovat si plné tři dimenze to život na Zemi neuměl od začátku, rostliny si uvědomují jen dvě a kameny pouze jedinou. A my jsme se teď dostali do fáze, kdy se nám otevírá vědomí a kdy jsme schopní si stále více uvědomovat ty další „vyšší“ dimenze naší reality. Čili pro mě je vzestup vzestupem vědomí, rozšířením vnímání, kdy prostě vidíme víc ze světa kolem sebe, není to nějaký transport či přesun, ale velké globální AHÁ.

 

A co tedy uvidíme? Pravděpodobně se nám otevřou dvě dimenze naráz, tzv. 4D a 5D, ale jak to bude vypadat fyzicky? Neumím to popsat, protože naše oči jsou uzpůsobeny vidění ve 3D. Ale už teď v sobě máme „orgány“, které nám vnímání těch vyšších dimenzí umožňují, je to způsobeno tím, že tyhle dimenze tady byly vždycky a my v nich vždycky žili, i když jsme si to neuvědomovali. 3D svět je od počátku věků vnořen do toho 4D a oba společně jsou vnořeni do 5D světa. Ta základní změna bude v tom, že si toho budeme vědomí.

 

Čtvrtá dimenze je světem energií, které vnímáme například jako čakry, auru, vztahové provázky, energie skupin, duchovní bytosti atd. Je to dimenze, která nám dává život, právě zde cítíme, vnímáme, prožíváme, myslíme. Ty energie v ní mají mnoho úrovní, některé vnímáme jako světlo, jiné jako plyn či tekutinu, některé jsou statické, jiné dynamické, je to prostě o dimenzi rozmanitější svět než je ten 3D, který máme před očima. Tenhle svět často vidíme v superpozici obrazu z očí a třetího oka, kdy na realitu kolem nás se v našem mozku promítá zjednodušená projekce ze 4D.

 

Páté dimenzi říkáme dimenze záměrů, či hara. A je to opět o dimenzi bohatší svět než ten 4D, vnímám ho jako takový dynamický krystal, který drží naší realitu. Je tvořen záměry, nejkrásnějšími představami, smysly života atd. Jsou v něm různé světelné mřížky a sítě, soustavy a kanály, právě jimi proudí energie ze 4D světa. To je důležité, protože kudy proudí, tudy tvoří naší 3D realitu. Každý máme v 5D své místo, je to oblast, kam patříme a když tam jsme, jsme maximálně propojeni se všemi kolem. Je to prostě naše místo v Životě, kdy děláme to, co milujeme a co nás maximálně baví.

 

Když si jsme tohohle vědomí, a já to píšu právě proto, abychom si toho vědomí byli, můžeme velmi rychle své vnímání rozšířit do 5D. Je to prosté, odpovídejme si na otázky: kdo jsem? Co chci na Zemi dělat? Co je smyslem mého života? Jak si představuju život podle svých nejkrásnějších představ? A když to žijeme, je svět 5D mezi námi.

 

 

Tahle proroctví jsou znamení, která jsme si jako lidstvo dali. To, co teď probíhá, je dlouho plánovaná a předvídaná akce, dokonce tak předvídaná, že nám byla vložená do genetického kódu. Je třeba si být vědomí toho, že nevzestupujeme my jako jednotlivci, ale lidstvo jako druh, to, k čemu dochází, je evoluční změna, není to revoluce, jako byla např. ta francouzská. To, co teď probíhá, tryská ze samé naší podstaty, to není nějaký sociální, politický, ekonomický či technologický přerod, ale vznik nového druhu, kdy ten nový druh se od toho starého nebude lišit počtem končetin nebo tvarem chrupu, ale šíří vědomí.

 

To, k čemu teď dochází, je naplnění záměrů, se kterými bylo lidstvo stvořeno, tento vzestup nám byl dán do vínku před dávnými věky, už tehdy byl v každém člověku potenciál tohoto dosáhnout. Ale trvalo to dlouhých 100 tisíc let, a abychom nezapomněli či si vzpomněli, dali jsme si časové značky, k jedné z nich se právě blížíme. Druh homo sapiens je samozřejmě starší a jeho předci žijí na Zemi již miliony let, ale asi tak před 100 tisíci lety dosáhla komplexnost lidských projevů takové rozmanitosti, že do lidských těl začaly vstupovat tzv.sekundární duše, jsou to duchovní bytosti z výše popsaného 4D či 5D světa. Začaly přicházet proto, že v lidských tělech mohou zažít naprosto neuvěřitelné věci, mohou zapomenout, kdo jsou, mohou se stát někým jiným, mohou zapomenout, že jsou propojeni, mohou zažít strach, bolest, odpojení, totální opuštění, bezmoc, nic z toho není ve 4D možné prožít. A pak, ve chvíli té největší tmy, si mohou vzpomenout. Říká se, že Země je nejtěžší planeta ve vesmíru na inkarnaci, protože zde lze totálně zapomenout na Boha a podstatu, ale to je jen půl pravdy. Tou druhou půlkou je, že radost ze znovunalezení je zde naprosto epochální, všenaplňující a transformační. A právě kvůli téhle radosti sem duše chodí a právě kvůli ní bylo lidstvo stvořeno.

 

Lidstvo ovšem není jen 7 miliard těl, ale obrovská archetypální energetická struktura sahající nejen do 4D a 5D, ale ještě mnohem dál. Říká se jí Adam Kadmon, tak jí nazvali kabalisté. Každý živočišný i rostlinný druh má podobnou strukturu, mají ji i společenstva, ekosystémy i celá planeta Země. Evoluce pak neprobíhá změnami bází DNA, jak se mylně domnívají biologové, ale změnami na úrovni těchto archetypů. Změna DNA je až sekundární jev. A právě v lidském archetypu Adam Kadmon je zakódováno, že naše vědomí se změní a propojí, že v určité chvíli našeho vývoje se nahromadí jakési vědomé struktury, které nás vychýlí z evoluční rovnováhy směrem k novému Lidstvu. Právě tady mají klíčový význam ty vlny radosti, které duše prožívají při znovuspojení s Bohem. Mají totiž zajímavý „vedlejší“ efekt, jak se vrství a sílí, rozlévají se také do šíře a propojují lidi, tak vzniká vědomí sounáležitosti. Trvalo 100 tisíc let, než tohle vědomí dosáhlo potřebné mocnosti, ale teď jsme na pokraji toho, že tohle souvrství dokáže prolomit realitu.

 

Zkus třeba jen krátce meditovat na obraz Země, jak ho vyfotili kosmonauti z Apolla, vnímej chvíli souvislosti, které vedli k jeho vzniku a co způsobuje, když se na něj lidé dívají – jen jeden tenhle obrázek způsobil takový posun v globálním vědomí, jaký se neudál ani za tisíc let před tím. A takovýchto obrazů teď máme spoustu, to ony jsou těmi hromadícími vrstvami.

 

Jak je to s těmi datumu? Jestli je rok 2012 ten klíčový? Mnoho lidí v minulosti umělo číst v archetypu Adam Kadmon mnohem líp než já, takže to tam pravděpodobně viděli, ale ještě před dvaceti lety bych na to nevsadil ani korunu. Ale od té doby se stala jedna naprosto zásadní a klíčová věc - rozšířil se internet. To je něco tak historicky převratného, že nám ještě chvíli potrvá, než si to plně uvědomíme, najednou totiž zmizelo spoustu barier mezi lidmi, najednou můžeme být v okamžitém spojení s celým světem, najednou nemá nikdo monopol na kontrolu informací. Najednou jsme propojeni, přesně tak, jak předvídala dávná proroctví. Až tohle vědomí projede srdci lidí na planetě, v tu ránu skončí starý svět – řekněme, že právě tohle je to, co nás čeká v roce 2012.

 

 

Naštěstí zničit Zemi je snadné jen v hollywoodských filmech, realita je taková přízemnější. Ale konec světa může být nenápadnější, protože svět to nejsou věci kolem nás, svět není planeta Země, Slunce či Galaxie, svět je náš obraz toho všeho v našich myslích. Každý z nás máme v sobě kousek toho obrazu, který jsme částečně zdědili po rodičích, část převzali ve škole, z televize, od kamarádů, přátel, politiků, celebrit, duchovních autorit a část si dotvořili sami. A pak je zde taková nadosobní část obrazu rozprostřená mezi námi všemi. Například když se řekne Karel Gott, každý z nás si představí nějakého člověka, který má v našich hlavách něco společného, ale přitom od každého něco individuálního. A takto pracujeme s tisíci a miliony pojmů a tak tvoříme něco, co se nazývá „světem“.

 

To, co nás čeká po roce 2012, je dramatický rozpad naší představy o realitě kolem nás, už teď je na pokraji zhroucení, neudržitelná, zkroucená, zdeformovaná. Její zmítání a zmatek tvoří moře bolesti, nemoci, bídu, neštěstí. A teď jsme jen krůček od hlubokého uvědomění, že bída v Africe, katastrofa na Haiti nebo epidemie nemocí nejsou způsobeny nějakými zlovolnými přírodními silami, ale naším systémem přesvědčení, že na tomhle světě je nedostatek toho, co potřebujeme k životu, že přežijí jen ti nejsilnější, že bohatý je ten, kdo má největší zisk atd. Jsme jen krůček od uvědomění, že např. chudoba se neodstraní větší charitou, ale totální změnou ekonomického myšlení, kde v centru je tvoření bohatství ne zisku.

 

Pokud v roce 2012 dojde alespoň k tomu globálnímu osvícení, bude to ta nejepochálnější událost v dějinách, ale ta změna pravděpodobně neproběhne ze dne na den, dokonce ani z roku na rok. Většina lidí je tak pevně zajetá ve svých vzorcích, že je nedokáží změnit, a čím starší ti lidé jsou, tím obtížnější to pro ně bude, protože děti a mladí se do toho zapojí s nadšením. Ale k čemu může dojít je to, že ti lidé se starými systémy přesvědčení budou odpojeni od rozhodujícího vlivu na chod společnosti, jaký mají dnes. Možná nebudou chápat, co se děje, doma nebo v hospodách budou nadávat, budou si myslet, že se mladí zbláznili, ale to bude tak všechno. A postupně budu vymírat, až snad kolem roku 2070 tenhle přechod skončí.

 

V těch vizích, co dostávám, dochází k té změně ve chvíli, kdy jsou vědomě propojeny 2 až 3% lidí, v tu chvíli se jejich spojené vědomí stává silnější než je vědomí zbylých 97 či 98%, kteří jsou ovšem rozděleni a navzájem od sebe izolováni barierami strachu. V tu chvíli nastává evoluční skok a změna vědomí celého lidstva. Možná kdyby se hlasovalo v referendu, tak by to bylo zamítnuto, ale evoluce není demokratická, ta se řídí úplně jinými principy. Najednou se všechno změní, spousta „jistot“ zmizí, protože byly založeny na strachu. Umíš si představit situaci, kdy neexistují peníze, stát či institut vlastnictví? Ne že by je někdo zakázal či zrušil, ale najednou jakoby ti i všem lidem kolem někdo vygumoval paměť a nic z toho nemělo smysl „proboha, na co jsou ty kovový kolečka, co mám po kapsách? Proč jsem se tak včera rozčilovat, že zmizelo to červené auto, když jich tady na ulici je dalších sto? Proč jsem včera strávil celý den v tom ošklivém domě a nutil lidi, aby mi nosili nějaké papíry? A proč jsem raději nebyl s dětmi, na sluníčku, nelíbal se s ženou, nezpíval a netancoval?“

 

Takhle vypadá ten „konec světa“ v mých vizích, není to o ničení hmoty, není to o umírání, ale naopak o probuzení a o uvědomění si naší podstaty, toho proč skutečně žijeme. Tím jak dokážeme vnímat světy 4D a 5D, nebudeme potřebovat spoustu věcí, které se nám dnes zdají být naprosto nezbytné k přežití, například zákony nebo právo. Při vhledu do vyšších dimenzí je totiž úplně jasné, co je třeba a co se nesmí a nikdo nikomu nemusí nic přikazovat či zakazovat. Ani ve 3D nemáme zákony na všechno, protože máme zdravý rozum a pud sebezáchovy, nejsou třeba zákony o zákazu podřezávání si větve či o zákazu jedení cyankáli. Při vnímání vyšší reality místo zdravého rozumu nastupuje hlas srdce a místo pudu sebezáchovy vědomí jednoty, které každého člověka bezpečně a harmonicky vedou životem. A když nejsou třeba zákony a ani peníze, netřeba mít ani stát, atd.

 

Co se ovšem ukazuje být naprosto klíčové, jsou láskyplné vztahy mezi lidmi, kdy jeden druhému dáváme svobodu být těmi, kým skutečně jsme. Takovéhle vztahy jsou totiž to jediné, co ten „konec světa“ přežije a na čem začneme s budováním toho nového.

 

 

 

Nová Země je mezi námi a je zde už teď, možná je zatím nezřetelná nebo viditelná jen občas, ale je to potenciál, který máme v sobě všichni zakódovaný. Teď nastává čas ho objevit a projevit.

 

Miliardy lidí jdou svými duchovními cestami, někteří nahoru jiní dolů, další doprava či doleva, spousta dopředu či zpátky, někdy to je obrovský zmatek, pošťuchovaná a přetlačovaná. Máme dojem, že to nemá žádný řád, že se nemůžeme nikdy shodnout a sjednotit. Ve 3D to samozřejmě nejde, ale právě proto se nám vnímání rozšiřuje do 5D, tam totiž v tom chaosu je najednou řád naprosto zřetelně vidět.

 

Ten boj mezi námi je způsobený tím, že nejsme na svém místě v jakési pětidimenzionální sférické struktuře, která tvoří lidstvo. Každý z nás je jako dílek puzzle, který přesně pasuje do dílků kolem, ale do těch správných, které jsou na svých místech, a tím má i ten náš dílek přesně určené místo v plánu stvoření. Spousta lidí se ale brání tomuto řádu poddat, protože si myslí, že je stvořen k tomu, aby byli ovládáni a manipulování, vidí za tím něco ďábelského, nebo naopak nějaký boží úskok, osud, kterému se chtějí stůj co stůj vyhnout a uchovat si tak svou zdánlivou svobodu mimo řád. Tohle je pohled ze 3D. Vědomí 5D ukazuje, že tu jsme sami a že tu není nikdo jiný, že tu pozici v tom 5D puzzle si každý z nás vybral sám a dobrovolně a to tak, aby mu maximálně ladila a činila mu co největší potěšení a radost. V celém vesmíru není pro duši žádné jiné místo, kde by měla větší radost, než právě tam. A celý náš život nás vesmír, bůh či prozřetelnost jemně vedou na tohle místo, ale my nechceme, vztekáme se, kopáme, křičíme a vzpínáme se, jak kdyby nás vedli na jatka a tak si tvoříme příšernou realitu našeho života. Je to jako hnát vodu do kopce místo nechat se nést proudem.

 

Ten boj byl tak tuhý, bolestný a vyčerpávající, že se pár dušiček vzdalo a nechalo se tím vesmírným proudem donést na to jejich místo, do absolutního souladu s božím řádem a stvořením. A co zjistily? Že to funguje, že svět konečně funguje, že všechen ten zmatek kolem nás je způsobem jen tím naším bojem a odporem a když odpor zmizí, celý svět se promění. Když každá duše dospěje na své místo v té pětidimenzionální kouli Lidstva, najednou zjišťujeme, že naše záměry, které se zdály protichůdné či se křížily, směřují k jedinému cíly, do středu té sféry. Dokonce to má ten epochální význam, že vůbec nemusíme měnit své duchovní směry, své směřování či záměry, jen stačí změnit svou pozici v 5D prostoru a tím všichni lidi na světě dokážou vytvořit dokonalou sféru, soustředěnou na jediný cíl ve svém středu.

 

Tahle operace má dva důsledky. Protože jsme tím puzzlem, naše propojené dílky vytvoří nový obraz, prostě jako na normálním puzzle, a na tom obrazu je Nová Země. Druhým důsledkem je zrození něčeho v našem středu, ta sféra je totiž jako vejce, ze kterého se zrodí Nový Život. Nová Země je tedy kolébkou Nového Života, to je pravý smysl stvoření Lidstva, to je ten nejhlubší důvod, proč jsme tady.

 

Tak tam to vede, ale teď jsme na počátku cesty. Nová Země vzniká jaksi sama od sebe, žádný člověk na světě to není schopen ani komplexně pochopit, natož nějak řídit, urychlit nebo zpomalit. Tvoří ji duše, které přicházejí, teď jsou to zástupy indigových mnoha odstínů, ti jen svou čistou přítomností boří staré systémy a naprosto spontánně se spojují, tím vznikají zárodky Nové Země. Takovým zárodkem je každá skupina či společenství založené na lásce, svobodě, respektu a spolupráci, ať už se jmenují jakkoliv a inspirace k jejich vzniku přišla odkudkoliv. Takové skupiny se dokáží efektivně propojovat a tvořit tak síť, v současnosti už je to globální síť, až bude takto propojených 150 až 200 milionů lidí na planetě, dojde k fázovému skoku ve vědomí lidstva.

 

A co nás na Nové Zemi čeká? Odpověz si na otázku: „jaká je moje nejkrásnější představa o životě?“ – ta odpověď je právě tvoje budoucnost na Nové Zemi.

 

A jak na tu otázku odpovídám já?