Rusko před zhroucením
Rusko je před zhroucením. Možná že se nerozpadne za týden ani za rok, ale jednoho dne v nedaleké budoucnosti ho tahle chvíle nevyhnutelně čeká. Je to neodvratitelný osud, který Rusáci zpečeťují každým svým činem. I teď na Kavkaze.
Napadení Gruzie nebyl projev ruské síly ale slabosti. Rusáci mají spoustu tanků, raket i letadel, ale to je jenom maska hrubého násilí, která zakrývá fatalní slabiny jejich impéria a těmi jsou nedostatek svobody, důvěry a loajality porobených lidí i národů, Rusů i nerusů. Z kulturního či civilizačního hlediska nemají Rusáci druhým co nabídnout jako úplatek za svou podřízenost.
To, co teď předvedli Putin s Medvěděvem, je akce jak ze šestnáctého století, kdy nejbohatší byli ti, co ovládali největší území a měli nejvíc otroků. To byl také důvod, proč Ivan Hrozný zahájil expanzi Moskevského knížectví a dokud bylo co obsazovat a koho zotročovat, ruští i sovětští carové bohatli. Ale časy se mění, nejbohatší nejsou lenní páni s nevolníky, ale hi-tech společnosti, které dávají prostor svým občanům k vlastní iniciativě při tvorbě bohatství. A to vzniká lidskou prací.
Tahle změna ovšem do Ruska ještě nedorazila, zde je stále ještě za zdroj bohatství považováno loupežnictví, nejlépe ve velkém a se státním krytím, nebo prodej ropy. Oboje má stejné důsledky, chuť většiny lidí tvořit bohatství prací či nápady je prakticky nulová. Ke „zbohatnutí" buď stačí něco prodat nebo to někomu ukrást. Ovšem pak aby se loupečník bál, že nějaký okradený okrade jeho. Pak je výhodné rozdělit se o lup z ostatními silnými chlapíky, s těmi co mají tanky a kulomety. Takhle „fungoval" ruský stát za Ivana Hrozného a takto funguje dodnes, není to příliš inspirující model a tak se není co divit, že každý, kdo se ocitá v dosahu Moskvy, se snaží vzít nohy na ramena a je to často boj na život a na smrt, protože Rusáci jsou jak pijavice.
Rozlišuju Rusy a Rusáky, Rusové jsou ti obyčejní lidé, žijící ve městech a vesnicích, kteří z té „politiky" Rusáků, čili věrchušky, čili oligarchie, čili moskevských pánů, mají prd, jen pohřbívají své syny. Rusové se občas vzbouří, za to dostanou do kožichu a dál poslouchají. Většinou ani netuší, že existují i jiné modely fungování společnosti než ten založený na hrubém násilí největších rváčů, který znají z domova. A i ti, co to tuší, s tím máloco nadělají, protože setrvačnost společnosti je obrovská a tu ruskou nedokázaly změnit ani takové civilizační katastrofy jako byly bolševická revoluce, kolektivizace, druhá světová válka či rozpad Sovětského svazu.
Ať se totiž dělo cokoliv, Rusko pořád zůstávalo imperiem ovládaným strachem a poháněným nenávistí. Žít v takovém státě je pro většinu lidských bytostí nevýslovným utrpením a trpí i Rusové, v každém tom jedinečném člověku je láska a touha po míru, klidu a harmonii. Rozpor mezi šílenou realitou ruské politiky a tužbami srdce obyčejných lidí je počátkem konce ruského impéria.
Vzpoura mas proti politice ruského impéria začala už dávno, expandující říše potřebuje stále nové a nové vojáky, ale Rusko teď ztrácí milion obyvatel ročně, Rusové vymírají. Při takovéto populační implozi se expanzivní politika dělá těžko. Vojáky lze ovšem nahradit moderními zbraněmi, např.jadernými raketami, ale na ty je potřeba hodně peněz. Jejich nedostatkem sice teď Rusáci netrpí, protože ceny ropy jsou astronomické, ale problém se zbraněmi je v tom, že je to dost chabý argument v civilizované diskusi. Lze s nimi sice držet při zemi otroky, ale těžko se jimi získávají noví, obzvlášť pokud ti mají ponětí o lidských právech, znají Rusáky, mají spoustu přátel a vědí, že na Zemi je dost prostoru, kam odejít.
Po rozpadu SSSR došlo v Rusku k uvolnění poměrů a spousta lidí se chtělo udělat pro sebe, čili z moskevské mafie se stala místní mafie, násilí přestalo být centrální, ale stalo se lokálním. Nedošlo ale k žádné změně v myšlení a chování lidí, život v Rusku byl stále darwinistickým bojem o přežití nejhrubšího kalibru. Centrální moc to chvíli trpěla, ale s nástupem Putina se rozhodla stát se opět centrem loupeživého státu. Ovšem zapoměli na jednu věc, lidem i tahle nedokonalá svoboda zachutnala a nelze na ní zapomenout bez vyvraždění mnoha milionů lidí a totálního zotročení zbytku. K tomu ovšem nedojde a tak Rusko naprosto přirozeně směřuje ke svému zániku a totálnímu rozpadu. Impérium lze dělat s otroky, ne se svobodnými lidmi.
Moskevské centrum cítí, jak mu moc vyklouzává z rukou, je to nezastavitelný proces, teď obrovsky urychlovaný internetem. V éře svobodných lidí a médií totiž platí, že čím usilovněji se někdo snaží koncentrovat moc, tím slabším se stává. A nejsilnějí je paradoxně ten, kdo nemá žádnou moc. Putin sice rozdrtil alternativní centra moci (media, ropné firmy), ale zapoměl, že jejím zdrojem jsou lidé. Astronomické přijmy z ropy nedává na podporu života obyčejných občanů, ale na nákup zbraní, vede za ně nesmyslné války a přesouvá je na osobní účty oligarchů. I tohle podkopává elementární loajalitu Rusů ke státu, nic nedělají jen proto, že se bojí, centrum má mnoho zbraní, vojáků a policajtů. Ale schopnost druhé zbít je jediným argumentem, který Putinovi zbyl. Putin to samozřejmě ví, proto vytváří iracionální argumenty, jako třeba že Rusko je ohroženo zvenčí, z Evropy, z Ameriky nebo že Rusko musí být velmoc a kontrolovat blízké pohraničí, říká se tomu nacionalismus. Co ovšem mají obyčejní Rusové z takové politiky? Nic. Zajímavé ale je, že Rusáci ignorují fakt, že vedle liduprázdné Sibiře žije půldruhé miliadry Číňanů, kteří už tisíciletí tuhle oblast považují za svou.
Ruská agrese v Gruzii v den zahájení olympiády vyvolala celosvětovou reakci. Do Gruzie sice nikdo vojáky posílat nebude a kdyby se Rusáci rozhodli tu zemi okupovat, nikdo by tomu nezabránil, ale opět se ukázala pravá tvář ruské imperiální politiky neměnné už stovky let. Diplomacie sice stále probíhá, přesto se mnohé změnilo. Na východ od Charkova padla železná opona, vznikl jakýsi ochranný kordon či karantenní oblast, které Rusáky izolují. Rusko asi získalo dočasně Abcházii a Osetii, ale ztratilo mnoho vlivu ve východní Evropě. Evidentní to je hlavně ve vztahu s Ukrajinou a Polskem, kdy Poláci přijali americkou nabídku na zapojení do protiraketového štítu a kdy Ukrajina zpřetrhala mnoho vazeb na Moskvu. Jedinými argumenty Kremlu proti tomu jsou opět jen řinčení zbraněmi nebo ropné vydírání, které už nezabírají. Zaútočí teď Putinovy tanky na Ukrajinu?
Anexí Abcházie a Jižní Osetie si Rusko zadělalo na kruté bolesti břicha, v poslední době to tak u impérií bývá - každá anexe vede k rozpadu útočníka. A to teď čeká Rusko. V 21.století nejsou státy tak silné, jak silná je centrální moc, ale jak silné je jejich obyvatelstvo a kolik moci je v rukách jednotlivých lidí. Ruská centrální moc touto válkou posílila, výsledkem je ovšem vlna strachu a tím celkové oslabení společnosti, společenských vazeb, mezilidských vztahů. To je první krok k rozpadu.
Silné centrum moci také přitahuje podobné lupiče, jako je Putin sám. Jak dlouho budeme čekat na první pokus o státní převrat? Provedený třeba loutkou Medvěděvem? Nebo nějakým jiným jestřábem z okolí? Třeba s odůvodněním, že ruská menšina na Ukrajině je v ohrožení a současný vůdce váhá zasáhnout?
A jak dlouho bude bavit obyčejné Rusy tohle divadýlko sledovat a financovat?
Na planetě už mnoho impérií nezůstalo, kromě Ruska jsou to jen Čína a Indonézie, ale čas impérií právě vypršel. Přichází čas svobodných lidí.
iDnes 2008