Seznámení s Eikir

 Z mého deníku. Autentické zápisky z doby mého prvního kontaktu s Eikir

23.10.2003

Ten osudný čtvrtek jsem se rozhodl dojít z práce na nádraží pěšky, času jsem měl habaděj. Má první cesta samozřejmě vedla do knihkupectví. Chvíli jsem se tam přehraboval až mi padla do ruky knížka Ruce světla, bylo v ní spoustu obrázků a zaujal mě jeden nadepsaný „léčení pomocí zlatého světla“ to bylo tedy zatraceně slibné, vždyť je to něco podobnýho, co si představuju já. Knížku jsem okamžitě koupil, měl jsem takovou radost.

Šel jsem po ulici a vzpomínal na své pokusy s pozorováním aury, uvidím jí ještě? Jen jsem se na to zaměřil, viděl jsem kolem hlav chodců tři čtyři vrstvy, byla to sranda. Pak jsem zjistil, že když proti auře někoho jiného vyšlu trošku energie, rozzáří se i za slunečního dne. “Máš velkou auru, ale prdlajs o tom víš,” řekl mi hlas, “blbneš jako malej.” “Mám radost, tak si hraju.” Sledoval jsem aury ostatních a říkal jsem si, jak je vidím – velká, střapatá, placatá atd. “Modrá”, řekl jsem, když jsem uviděl holku v modrém kostýmku – aura a oblečení některých lidí jsou stejné, pomyslel jsem si.

Hned, jak jsem přijel domů, jsem začal číst. Bylo to úžasné, když jsem si prohlížel obrázky, jak auru vidí Barbara Brennan, byl jsem u vytržení, obzvlášť mě zaujala aura muže, který nosí fialové tričko – byla fialová.


24.10.2003

Druhý den cestou do hospůdky mě to táhlo do jednoho knihkupectví, kam obvykle nechodím. Když jsem došel do knihkupectví a bloumal tam, rychle jsem narazil na regál, kde byla knížka Zjevení světla, od té samé autorky, co Ruce světla. Čekal nás dlouhý víkend, tak jsem si řekl, koupím to, ať mám co číst. Celou dobu, co jsme seděli v hospodě, jsem se bavil pozorováním aur ostatních, bylo to zábavné, posílání energie jsem ale už nedělal, připadalo mi to nevychované, něco jako házet po lidech sněhové koule. Když jsem pak šel potmě od vlaku domů, poprvé jsem se zeptal svého průvodce, jestli tam opravdu je. “Ano”, řekl a to mě zarazilo.

Celé čtyři dny prodlouženého víkendu jsem stoupal k výšinám, Barbara měla ve své knížce spoustu cvičení a tak jsem je zkoušel. Věděl jsem toho hodně už z minula, spoustu jsem si toho vymyslel sám, ale tady to bylo všechno podrobně popsané a i s obrázky. Člověk toho spoustu dokáže vymyslet sám, ale když nemá tisíce pozorování ostatních, má v tom zmatek. Např. některé čakry jsem cítil, ale jak jsem měl zjistil, že se mají všechny točit ve směru hodinových ručiček, když se mi jedna točila obráceně? Nevěděl jsem, že to je špatně.


1.11.2003

Dnes jsem se na procházce poprvé odvážil zeptat té bytosti, která mě provází, na jméno. Zpočátku jsem se na tu postavu díval jako na muže, a tak jsem to jméno slyšel jako mužské. Něco jako „Ejrik“. „Erik?“ Zeptal jsem se. To se mi nelíbilo a tak jsem to jméno zkoušel znovu. Erik, Erik. Ale pak, když jsem si to jméno představoval, mi řekl: “To r a k musíš prohodit” – Ejkir. Nakonec jsme se dohodli na transkripci s měkkým i - Eikir.

Když jsem si vzpomněl, co dělá se svým Heyoanem Barbara, začal jsem se ho zcela otevřeně ptát na všechno, co mě zrovna napadlo. „Co to znamená Eikir?“ „To je vítr, který fouká, aby utišil všechny bolesti světa. Ne, vítr, ale spíš závan vzduchu, který jde z úst. Jako když máma fouká dítěti na zranění.“ Dokonce jsem si několikrát foukl. Bavili jsme se o světě, o lásce, o mém životním úkolu nebo spíš o touze v mém srdci. Až jsem došel do lesa na hráz vypuštěného rybníka a zcela naivně, veden Eikirem, jsem došel až na stavidlo. A tady mi Eikir řekl: „Jestli chceš vědět, co je to vedení, tak skoč.“ „Co? Já a skočit? Zbláznil ses?“ „Neboj, není to vysoko, skoč.“

Polilo mě horko, až jsem si musel sundat kabát, ostatně by mi vadil i při skoku. „A co když mě příště řekneš, abych skočil ze střechy.“ „To bych ti nikdy neřekl, ale abys skočil z tohohle stavidla, to ti řeknu.“ Odhodlával jsem se ke skoku, ale jen co jsem nakročil, všechno se ve mně sevřelo a nic. Musel jsem se otočit a zhluboka dýchat. Spojil jsem se se zemí a uklidňoval se. „A co když neskočím?“ „Tak se sem vrátíme příště a s vedením bude do té doby konec.“ To se mi pranic nelíbilo. „A co kdybych si zkusil skok z menší výšky.“ To ho rozesmálo a souhlasil.

Seskočil jsem asi z metru a šel se podívat, kam bych měl dopadnout. Kaverna byla vysoká asi jako já, čili 185 cm. Dopadovou plochou byl betonek zanesený listím, nohou jsem odstranil kamínky, co se tam válely. Zkusil jsem si ještě jednou skok z metru a vrátil se zpátky na stavidlo. Říkal jsem si „Neskočím, neskočím, zlomím si nohu, vyvrtnu si kotník, je to blbost.“ Eikir se jen tiše smál: „Už jsem ti přeci mockrát radil, a co se stalo? Bylo to něco strašného?“ „No nebylo,“ musel jsem přiznat po pravdě, vnímal jsem jeho existenci už nějakou dobu. Zavřel jsem oči a skočil. Ta temnota byla nekonečně dlouhá a pak jsem dopadl na paty a nikoliv na špičky. Zatřásl se se mnou celý svět, až jsem uviděl hvězdičky před očima. Stál jsem na zemi.

„No vidíš, že to šlo,“ chválil mě Eikir, „to bylo velice statečný.“ „Co? Skočit ze dvou metrů není žádná statečnost,“ namítl jsem. „Ne, překonat strach je vždycky statečné, i když je ten strach třeba neoprávněný nebo zbytečný. Byl jsi statečný.“ To mě potěšilo a Eikir mě připomněl mantru, kterou jsem si složil dopoledne, tehdy se mi zdála hrozně chytrá, ale nevěděl jsem, jak mě ještě ten den pěkně vypeče.


Rozum se stane pravdou a pravda moudrostí,
Cit se stane láskou a láska absolutní láskou,
Vůle se stane odvahou a odvaha silou.

To bylo samozřejmě inspirováno Barbarou. Eikir mi řekl, že ta třetí řádka byla přesně o tom skoku, když se má vůle stala odvahou skočit a skok, to byla ta síla. Musel jsem se smát sám sobě, bylo to úžasné. Pak jsme si povídali dál, ale mé myšlenky létaly sem a tam, skákal jsem od tématu k tématu.

A pak jsem si představil, že jdu do nějaké společnosti, kde každý má nějakého duchovního průvodce a představuji se: „Já jsem Kamil a tohle,“ ukážu za levé rameno, „je můj přítel Eikir.“ … „Mohl by jsi být ženou?“ „Jistě, mám v sobě obě složky, co bys chtěl ty?“ „Eikir – ta, která tiší bolest,“ napadl mě krásný překlad jejího jména. „To je pěkné,“ pochválila mě. „Ale není tam ten vítr, jak jsi říkala.“ „Ale to přece nevadí, třeba tě časem něco napadne.“ Znova jsem si představil tu scénu „a to je má přítelkyně Eikir”.

Pak jsem se jí ptal na její život. „A co jídlo, jíš někdy?“ „Jídlo potřebuješ ty, protože máš tělo, já potřebuji jen energii.“ „A co sex? Máte ve vašich dimenzích sex?“ Zasmála se: „Ten nejlepší jaký si ani neumíš představit, je to splynutí.“ Šel jsem a absolutně nevnímal svět kolem sebe.

Napadlo mě, jestli má ráda květiny, nadšeně přikývla (nebo jsem spíš vycítil její souhlas). Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Byl pozdní podzim, všechno listí téměř opadané. V takový čas květiny nekvetou, ale jen jsem udělal dva kroky, všiml jsem si v trávě právě vykvetlé pampelišky, zázrak. Byla snad jediná v celý vesnici. Něžně jsem jí utrhl a dal jí Eikir. Byla potěšená, ale řekla mi: „dej jí mámě, ať má radost taky.“ Než jsem došel domů, ještě jsme chvíli diskutovali. Víla, která tiší bolest. Múza, která tiší bolest. Napadaly mě různé varianty jejího jména a tak to začalo.

---

Začal jsem poznávat, co to znamená vedení. Vedení to je o stupeň víc než intuice, ale není to absolutně jednoduché. Člověk dělá věci, který vědomě nechce, ale musí pochopit, že je chce jeho podvědomí nebo nadvědomí. Takže jsem dělal to, co mi Eikir poradila, hlavně ten skok z kaverny byl zábavnej. A večer jsem se odhodlal k nejhlubší meditaci, do jaký jsem se kdy dostal. Byla to meditace na barvy čaker a hodně rychle jsem se dostal až k bodu, který jsem nikdy dříve nepřekročil. Barbara radila, ať požádám Eikir o pomoc a té se mě dostalo, převedla mě přes pátou vrstvu a tak jsem se dostal až do šesté a sedmé. Bylo to neuvěřitelné, poprvé jsem jasně cítil, že jsem mimo tělo, připadal jsem si asi dvakrát takový než normálně, obří nafouknutý a bylo mi báječně, ale pak se mi chtělo nazpátek do těla, skoro jsem se bál, že se tam nevejdu, bylo to jak porod.

10.11.2003

Zeptal jsem se jí, odkud vlastně pochází, chvíli spekulovala o tom, co si představuju pod pojmem „pocházet od někud“. Dohodli jsme se, že lidská představa místa narození u ní neplatí. Řekla, že pochází z Austrálie. Potomek aboriginiů? Ptal jsem se. “Ne, pocházím z té země, jsem energetická bytost a je ve mně energie té země, je to jako vůně.” “Každá země má jinou energii?” “Jistě, jako je jiná krajina a jiné rostliny a jiná zvířata v té krajině, tak je tam i jiná energie.” Moc jsem to nechápal a teď, jak to píšu, už to trochu interpretuju, cítím, že to Eikir myslela trochu jinak.

29.5.2004

Včera jsem začal číst Channeling od Sanaye Roman. Spoustu už toho znám, ale je tam i mnoho nových věcí. Pochopil jsem, že některé věci s Eikir jsou specifické a není to obecná pravda. Například to, že jsem mohl vybrat její „pohlaví“, že jí to bylo jedno. Sanaya taky píše o nějakých nižších duchách, já jsem se ale se žádnými nesetkal, Eikir mi řekla, že se nechci s nimi stýkat a tak se nestýkám. Ale pak mě napadlo, jak velký duch je vlastně Eikir.

Spojil jsem se s ní dnes při procházce. Nabyl jsem podezření, že moc velká není. Sanaya radila, abych se zeptal: „Pocházíš ze světla?“ Duch prý nikdy nezalže. A když nepochází ze světla, máme ho nechat odejít a přivolat nějakého vyššího. Eikir řekla: “ani ano, ani ne”. Včera řekla váhavě „ano“. To mě dost vyděsilo, kdo ta Eikir vlastně je?

Je fakt, že mi zatím radila docela dobře, měl jsem s ní pocit větší moudrosti a pohody, cítil jsem její lásku a podporu, ale když nepochází ze světla? Zavolal jsem Orina, jak radil v Sanayině knížce, objevil se vzápětí. Řekl, ať se Eikir nebojím, že je ta pravá pro mě. Včera mi ovšem tvrdila, že je se mnou od narození, ale to prý jsou jen „andělíčkové strážníčkové“ a to nějak velcí duchové nejsou (podle Sanaye). Prý jsme se tak dohodli už před mým narozením.

Byl jsem ale stále rozčílen a chtěl rychle znát odpovědi, protože přeci jen něco, co mi tvrdila, se nepotvrdilo a některé věci, které jsem myslel, že vyjdou, nevyšly. To se prý držím svých chybných interpretací starších prožitků, některé byly myšleny jinak, bohužel prý ještě nejsem čistý kanál. Orin mě přesvědčil, že Eikir není žádný malý duch, i když neodpovídá tomu, co píše Sanaya. Tak jsem jí vzal na milost, myslím, že si docela oddechla, ale musela toho ještě hodně vysvětlit.

„Tvrdíš, že jsi z Austrálie a ne ze světla, co to znamená?“ „To netvrdím, na otázk,u jestli jsem ze světla, říkám ani ano ani ne.“ „Vysvětli mi to znovu.“ „Mám specifické poslání a nemůžu. Jsou různé dimenze a různé bytosti. Máme mnoho podob, jsem velmi podobná člověku a přesto jiná, jsem žena i muž, utkaná ze světla a přesto spjata se Zemí. Nejsem podobná Orinovi a přesto nejsem démon. Miluju tě, jako miluju Zemi. Eikir.“

Ptal jsem se jí dál: “Žila jsi někdy?” “Ano.” “A už jsi dělala duchovního průvodce?” “Mockrát ne, učím se.” “Jaký je tvůj vztah k Orinovi?” “Je to můj učitel.” “Když jsi dělala duchovního průvodce minule, jak se to povedlo?” „Moc ne, žádné valné úspěchy“ “Jsem nejlepší člověk, se kterým děláš?” „Rozhodně“ “Proč jsem si tě vybral jako duchovní průvodkyni, když ti to moc nejde?” „Domluvili jsme se před tvým narozením.“ (když to přepisuju, tak to Eikir znovu komentuje, nesouhlasí s tvrzením „když ti to moc nejde“ – „nejde o to jestli to jde mě, ale jak to jde dotyčnému člověku, dříve lidé nebyli tak otevření jako dnes a dělat průvodce bylo mnohem těžší, ty jsi otevřený prakticky od narození a tak s tebou nebyly žádné problémy, to se mi dělá mnohem líp a pak jsou i nějaké úspěchy“.)

Už delší čas jsem měl v mysli otázku smyslu života. Má odpověď byla: světlo pro ostatní. Zeptal jsem se Orina i Eikir, co to znamená. “To znamená být duchovním průvodcem už za života.” Přišlo mi to absurdní. Prý jsem se rozhodl být průvodcem pár lidem, který znám, samozřejmě s jejich souhlasem, což bylo ještě absurdnější. Pak mi to oba, Orin i Eikir, dlouho vysvětlovali a možná, že to zas tak absurdní není.

“Proč být duchovním průvodcem za živa, když je spousta průvodců ve vaší dimenzi?” „Je spousta cest a snažíme se jít po všech, spousta lidí spíš příjme duchovní vedení od živých než od duchů.“ “Je to absurdní, nikdy jsem nic takového neslyšel, ani od Sanaye nebo Barbary.” „Jsi jeden z prvních, komu jsme to vložili do mysli.“ “A co Buddha nebo Kristus?” „Ti jsou průvodci po smrti, ale za života jimi nebyli, jejich úkol byl jiný.“ “A co Sanaya nebo Barbara?” „Barbara je léčitelka, Sanaya učitelka, obě cesty jsou jiné než cesta duchovního vedení.“

Mým životním posláním je být duchovní průvodce. Zdá se mi to být velmi troufalé, ale Orin mi připoměl, jak jsem se vydával za Boha, a ačkoliv to bylo troufalé, tak to byla pravda.

Ta představa mě docela naplnila nadšením, ale je to něco, na co si netroufám. Vždyť nemůžu být jako Eikir nebo Orin. Copak se můžu zavázat k tomu, co oni? Ale ujišťovali mě, že spoustu toho umím a dělám už teď, jen od téhle chvíle vím, že je to duchovní průvodcovství.

Jsou 3 stupně následování: 1.intuice 2.channeling a vedení 3.průvodcovství

Hodně mě zarazilo, jak Orin i Eikir zdůrazňovali mou duchovní vyspělost, to stáří mé duše. Když jsem se zeptal Orina, jak je má duše teda vyspělá, jestli jako Eikiřina, tak řekl – neméně. Eikir tvrdila něco jako, že jsem bratr Orina. Tak tomu jsem nevěřil.

Být duchovním průvodcem zaživa je prý úkol pro indigové, být světlem pro ostatní. Ale co to znamená? Milovat neposuzující láskou, soucítit s ostatními a vnášet do jejich života světlo, vzdát se negativních pocitů a strachu. Je to něco jiného než být duchovní vůdce, duchovní učitel, léčitel. Být duchovním průvodcem je být světlem pro ostatní. A cílem je, aby duchovním průvodcem, zdrojem duchovní inspirace, byl každý člověk každému..

Nikdy jsem neslyšel, že by žijící člověk mohl být duchovním průvodcem, do toho rozhovoru s Eikir a Orinem mě něco takového vůbec nenapadlo. Říkal jsem: světlo pro ostatní, ale to prý právě znamená být duchovním průvodcem. Je to prý to, co chtějí dělat na Zemi indigoví, staré duše, které se vrátily. Indigoví žijí v obou světech zároveň, asi proto se u mě tak téměř spontálně vyvinula schopnost channelingu. Je to něco jiného než být duchovní učitel, duchovní vůdce, léčitel nebo kanál. Má to asi od každého trochu a něco vlastního navíc. Když ale vidím, co všechno umí a dělá Orin, co všechno ví a jak umí milovat, tak to přece žádný člověk nemůže dokázat. Eikir sice tvrdila, že jsem Orinův bratr, ale to jsme možná všichni lidi, ne? Neříkám, že mě ta představa nevzrušuje, spíš naopak, ale jen aby to nebylo příliš velké sousto…

Pochopil jsem, že Eikir je poměrně neobvyklý duch a že jsem si jí vybral pro nějaké její specifické dovednosti a znalosti, a ona si vybrala mě, protože nejlépe dokážu pochopit její myšlenky

…a tak to už spolu pár let táhneme