Škola Indigových dětí

16.04.2009 00:00
 

Jak pomoci indigovým dětem a puberťákům? Co na ně platí a co vlastně chtějí?

Jednoho indigového člověka mám docela dobře prozkoumaného a můžu tedy sdílet, co platí na něj. Už je sice starší, ale ještě si pamatuje na své dětství a pubertu a je ochoten spolupracovat na přípravě plánu. Jsem to já sám.

To, že nějaké indigové děti existují, jsem se dozvěděl až po třicítce, ale díky tomuhle poznání se mi srovnalo spoustu věcí, které jsem prožil, uvědomil jsem si, že nejsem blázen, když jsem jiný než ostatní. A nadšením mě naplňuje představa, že současní indigáčci na to mohou přijít třeba už v patnácti nebo ještě dřív a stačí jim trošku pomoci. To, o čem budu psát, je moje představa školy pro indigové a popisuju jí tak, jak by mě v současnosti bavila a s ohledem na své vzpomínky, co by mě bavilo, když jsem byl dítě. A taky mám spoustu zážitků ze sebezkoumání a z toho, co na mě platí teď. Nevím, jestli tahle představa školy je obecně platná pro indigové nebo obecně platná pro všechny lidi nebo jestli je to jen moje verze. Ale to teď nebudu řešit, chci prostě tu školu namodelovat nejzábavněji a nejradostněji, jak dovedu a takovou, do které by mě samotného bavilo chodit i teď.

Tenhle text je ale určen pro rodiče a učitele indigových, a chci v něm dát svědectví o tom, co se v člověku s indigovou životní barvou děje a může být krokem k navázání kontaktu a komunikace s indigovými dětmi.

Škola pro indigové je velmi odlišná od těch současných, je totiž postavena na jejich vnitřním světě a je s ním v souladu, na rozdíl od dnešních škol, které tenhle vnitřní svět ignorují nebo ho chtějí změnit. Šílená situace na školách je způsobena právě tímhle rozporem, protože naše indigové děti nezajímají názory druhých ani názory učitelů, ale hledají a učí se to, jak svůj vnitřní svět mohou promítnout do reality kolem sebe. První krok pro učitele i rodiče je pochopit, co se v indigových děje, alespoň nahlédnout do toho jejich vnitřního světa a pak začít přetvářet současné školství tak, jak ho tyhle děti potřebují. Stará metoda, kdy se děti přizpůsobovaly potřebám školy a ta je vychovávala podle potřeb průmyslu a státní správy, přestala fungovat. Indigoví vědí, proč jsou na Zemi a co chtějí dělat, nikdo je to nemusí učit, ale můžeme jim pomoci si vzpomenout a rozvinout jejich schopnosti.
 
Vnitřní svět indigových
 
Teď se vrátím do pozice indigového dítěte a popíšu, co cítím a co chci, samozřejmě s vědomostmi indigového dospělého. Nebude to výpověď dítěte, ale popis toho, jak indigové dítě vnímá svět kolem sebe, lidi, vztahy a co se s ním děje v různých situacích. Pokud jste rodiče nebo učitelé indigových, můžete nahlédnout do myšlení těchto lidí, do toho, co v nich je a co přinášejí na Zemi. A tenhle jejich dar se promítá i do školy, kterou kolem sebe chtějí mít nebo do které chtějí chodit, do atmosféry, která v takové škole je, do jejího prostředí nebo vůbec do samotného archetypu takové školy.
 
To, co jako indigové dítě potřebuju nejvíc a prioritně, je prostor. Ten prostor je bezpečný a svobodný a mohu v něm být tím, kým skutečně jsem. Lidé kolem mě ho mohou tvořit tím, že mi dávají pozornost a respektují mě. Ta pozornost na mě nemusí být výlučná, velice dobře se cítím ve skupině do 12 lidí, kterou mohu i já zahrnout do své pozorností, při větším počtu už je má pozornost roztěkaná a jsem přehlcený a tehdy se uzavírám. Velice důležitá je pro mě osobnost učitele. Jeho pozornost mi pomáhá se soustředit a být přítomen. Pokud tahle naše vzájemná pozornost mizí, utíkám do vlastního světa.
Co mi také pomáhá být přítomen, je neustálý kontakt se spolužáky, interakce.
K čemu potřebuju ten prostor? Děje se ve mně paralelně spousta věcí a potřebuju být velice soustředěn, abych je dokázal zpracovávat a vydávat o nich svědectví srozumitelná druhým lidem. Potřebuju prostor a čas, kdy se druzí lidé na mě soustředí, kdy se soustředí na to, co říkám, a dávají mi zpětné vazby. Tohle mě udržuje v přítomnosti a realitě a postupně dokážu zformulovat ty vnitřní děje do myšlenek a myšlenky do slov a slova vypouštět z úst. Co mi dále pomáhá v soustředění? Když mě lidé berou takového, jaký jsem, bez soudů a hodnocení a neberou si osobně nic z toho, co dělám nebo říkám, pak se cítím v bezpečí. Často to, co se ve mně děje, vybublá na povrch jiným způsobem, než očekávají (například pohybem, vztekem nebo zlostí, nervozitou, netrpělivostí) a já to mohu nechat odplynout, když vím, že se nikdo nebude cítit uražen nebo ohrožen.
 
Dále se potřebuju soustředit sám na sebe, jedině tehdy dokážu vnímat lidi kolem mě. Velice mě rozhazuje, pokud druzí tohle nechápou a žádají mou pozornost přímo („poslouchej mě, když s tebou mluvím“), nejde to a v tu chvíli se odpojuju a utíkám do svého světa. Tu soustředěnost ruší také zahlcení nepodstatnými informacemi. Co je pro mě podstatné, je vědět, čeho chtějí lidé kolem mě dosáhnout tím, co dělají, a jak se cítí při tom, čeho chci dosáhnout já. Uvnitř mě pak probíhá proces, kdy hledám, jak a čím se mohu připojit já. Zpětná vazba skrze pocity mě pomáhá najít ten způsob, který ladí jak se mnou tak s ostatními.
 
Když jsem soustředěný na sebe, dokážu se soustředit i na druhé a věnovat jim svou pozornost, spolužákům i učiteli. Neustále musím mít kontakt se svou podstatou a vědět, jak to, co se děje kolem mě, ladí s tím, co se děje uvnitř mě. Např. jak informace, které ke mně přicházejí, pasují k tomu, v co věřím nebo co je mojí pravdou. Dokážu akceptovat jiný pohled na věc, ale okamžitě se stavím do obrany, pokud někdo útočí na mou pravdu. Jakmile někdo tuhle mojí vnitřní pravdu nerespektuje, okamžitě ztrácí můj respekt. Co je pro mě snadné, je hledat průnik těch dvou pravd, to, kde na sebe pasují, kde se doplňují, dokážu najít, co máme společné a tak dokážu to své jádro obohatit o pohled druhého člověka.
 
Za určitých podmínek dokážu spolupracovat s druhými lidmi. A ty jsou:
  1. všichni jsme si rovní, vklad všech je rovnocenný. Tj. učitel je partner, ne ten, který ví víc než já nebo který rozhoduje nebo má konečné slovo
  2. V každé fázi spolupráce mohu být tím, kým jsem. Do spolupráce chci dávat jen to nejlepší co ve mně je a pokud nemohu, odpojuju se. A o tom, co chci vložit, rozhoduju já, ne že mě to někdo přikáže nebo mě bude do něčeho nutit. Tj. neakceptuju rozkazy a příkazy.
  3. Spolupráce se soustředí na konkrétní problém a lidé kolem mě sdílejí, co sami s ním chtějí dělat, pak se dokážu připojit se svými návrhy. Přicházejí ale jen do bezpečného prostoru, kde mám pozornost.
 
Komunikace se mnou je velice snadná, pokud jsem respektován a sdílíme mezi sebou jen podstatné informace o tom, co prožíváme a co je naším záměrem. Nic neodsuzuji, nic nevysvětluji, nic neobhajuji, proto po mě nežádejte soudy, vysvětlení a obhajoby a nezajímají mě ty vaše. („Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč jsi to udělal?“ jako indigo prostě neodpovím).
 
Jediná autorita je respekt, kdo respektuje mě, toho respektuji já. Neplatí na mě finty s uplatňováním moci, ať je to moc rodičovská nebo učitelská a nerespektuji nikoho, kdo tuhle moc proti mně použije, protože to považuji za nerespektování mě. Kdokoliv se pokusí manipulovat s mou vnitřní pravdou, okamžitě u mě ztrácí autoritu. Naopak koho velice respektuji, jsou lidé, kteří v sobě mají jasno a dokážou být vyrovnaní, i když vnitřní pravda druhých je jiná. Pokud je takovým učitel, dokážu se jeho prostřednictvím spojit se svou pravdou.
 
Jsou oblasti, za které jsem zodpovědný, a nikdo mě do téhle zodpovědnosti nesmí lézt, ovšem také nikdy nepřeberu zodpovědnost za něco, za co zodpovědný nejsem. Na tohle rozlišování mám jako indigový talent, vím, že jsem plně zodpovědný za to, co prožívám, ale nikdo mě nedonutí k zodpovědnosti za prožitky druhých.
 
Můj vlastní svět, to je prostor sám pro sebe, s vlastními zákonitostmi a pravidly, s unikátní strukturou, do kterého prostě druzí z principu nemají přístup. To, jak rodiče či učitelé přistupují k existenci tohoto světa ve mně, pak odráží, jakým způsobem já s tím světem pracuji.  Pokud ho nerespektují, snaží se ho ovládnout, zničit nebo ignorovat, uzavírám se do tohoto světa a komunikace se mnou je velmi obtížná. V bezpečném prostoru, kde jsem respektován, tento svět nemá hranice a může se propojit s celým vesmírem a je v něm ukrytý dar, který přináším na Zemi, je to něco úžasného, co povznáší celé lidstvo a tenhle dar je důvod, proč má smysl mě podporovat, vzdělávat, soustředit se na mě atd.
 
Ten dar je v tom, že jako indigový intuitivně vím, jak by svět měl fungovat. Když vidím rozpor mezi tímhle vnitřním ideálem a skutečností, jsem nervózní a netrpělivý a když ten rozdíl neumím popsat nebo předat druhým lidem, mohu být až agresivní či vzteklý, ale je to primárně vnitřní vztek. Stává se vnějším ve chvíli, kdy mi druzí nedají prostor tu odpověď v sobě zformulovat a snaží se ten můj vnitřní proces kontrolovat nebo zastavit. To pak způsobuje, že ze sebe nemohu vydat to nejlepší a předat ten dar. Když naopak cítím podporu, tak to, co ze mě vychází, dává věci do souladu, propojuje zdánlivě nepropojitelné, to, co děláme, získává další rozměr a přesah, a protože je to v souladu s vesmírem, je to, co děláme, v harmonii i s mnoha dalšími skupinami po celém světě. To vím.
 
Tolik o vnitřním nastavení indigových. Pokud rodiče a učitelé respektují, že indigové děti to takhle mají, dokážou je zapojit do spolupráce, pokud s tím začnou bojovat nebo se je snaží předělat na ten svůj systém, indigoví přecházejí okamžitě do opozice a rezistence. Chápu, že překlopit myšlení dospělých je proces, ale pokud oni nebudou respektovat ten vnitřní svět indigových, indigoví nebudou respektovat je a ze školy se stane bojiště. Indigoví nejsou aktivisti, nepřišli měnit tenhle svět, oni sami jsou tou změnou a ta je uvnitř a děje se skrze ně a jejich život. A kamkoliv vstoupí, nezůstane kámen na kameni. Staré mocenské finty na ně neplatí a tak jen pouhou svou přítomností boří stávající systém. Teď jsou v pubertě, takže jejich nápor schytává naše školství a ocitá se před kolapsem. Jeho změna na naprosto nevyhnutelná, jinak se prostě učitelé zhroutí.
 
Škola indigových z vnějšku
 
Takže jak vypadá škola indigových z vnějšku? Jsou tam malé třídy, maximálně 12 až 15 dětí v jedné, ale je tam i prostor pro práci celé školy nebo celého ročníku. Vidím centrální dvoranu obklopenou menšími místnostmi, v případě potřeby je možné celý prostor otevřít a propojit.
 
Ty malé skupiny jsou vyvážené v počtu kluků a holek, to je důležité, protože indigoví hodně pracují s polaritou mužské a ženské energie a to už odmala. Pokud tam jeden prvek chybí a polarita neexistuje, stávají se indigoví „oboupohlavní“ a to vede k jejich uzavřenosti. Naopak s polaritou dvou potenciálů vzniká ve skupině tvořivý proud. A tak se indigoví kluci a holky skvěle doplňují, jednopohlavní skupiny indigových moc dobře nefungují.
 
Celý vyučovací proces probíhá bez rozdělení na hodiny a rytmus si určujeme sami. Učitel je ten, který dává podněty, ne kdo něco vykládá a poučuje. Poznáme, když něco nevíme a rádi se zeptáme. Pokud učitel odpovídá na naše otázky, učíme se nejrychleji, čili nezajímají nás odpovědi na otázky, které si neklademe. Druhou efektivní metodou je, že nám učitel pomáhá v tom, abychom si odpověděli sami, abychom tu odpověď někde vyhledali nebo vydedukovali. Třetí metodou je, že dostáváme podnětné otázky od učitele, ale ty nesmějí být řečnické, kdy si na ně vzápětí sám odpoví, ale musí nás vyprovokovat k aktivitě a pohybu („Jak je vysoká věž kostela?“ „kolik barvy je třeba na vymalování třídy?“). Nepamatujeme si nic z toho, co nám kdo řekne, ale pamatujeme si to, co jsme skutečně zažili a jak jsme se při tom cítili.
 
V celém procesu je klíčové, že se učíme jako skupina, primárně jeden od druhého. Každý z nás má ve skupině určitou roli a tu maximálně využívá. Učitel nám pomáhá objevit to své místo ve skupině a jak se zapojit do spolupráce. To uvnitřnění a soustředění každého na sebe sama způsobuje, že mezi námi začíná fungovat telepatie a budujeme jakousi skupinovou energetickou strukturu, skrze kterou sdílíme znalosti. Tohle funguje, když jsme propojeni a přestává to fungovat, pokud jsme násilím rozděleni a žádá se po nás individuální řešení nějakých úkolů. Proto u indigových nefunguje zkoušení nebo písemky, jsou to totiž činnosti, kde nemohou využít svůj potenciál propojenosti a týmové spolupráce, proto je to nebaví a vnitřně to bojkotují. Škola pro ně není závodní trať, kde jedni jsou nejlepší a další horší a kde lze vyhrát. Proto mají problém se známkováním nebo s dosahováním takových závodních cílů jako je úspěch u přijímaček. Vůbec nechápou, k čemu tohle je, oni přeci vnitřně vědí, co chtějí v životě dělat, v čem jsou nejlepší a lidstvu nejprospěšnější, takže co je na tom ke známkování nebo k testování?
 
Skupiny indigových dokážou pracovat samostatně, dokonce se dá říct, že učitel je v mnoha případech brzdou. Ve škole indigových proto učitelé fungují jinak a pracují v týmu podobném, v jakém jsou jejich žáci. Právě jejich propojení pro žáky vytváří ten bezpečný prostor školy, kde oni mohou být tím, kým jsou. Na 8 až 10 skupin dětí je 3 až 5 učitelů, čili každá skupina nemusí mít svého učitele, ale tenhle systém funguje jen u dětí, které se učí v tomhle systému odmalička, u dětí, které na něj přecházejí až později (na druhém stupni základní školy nebo na střední?), je permanentní přítomnost učitele většinou nezbytná, protože děti mají už vypěstované bloky a únikové strategie a učitelova přítomnost je dokáže udržet také v přítomnosti.
 
Vyučování je zaměřeno projektově a na řešení „skutečných“ problémů, samozřejmě mohou být simulované, ale čím reálnější jsou, tím jsme zanícenější a pozornější a čím umělejší problém, tím nudnější. Ke každému problému přistupujeme s čistým vědomím, že o něm nevíme vůbec nic, neznáme žádné řešení a všechno musíme objevit a prozkoumat. Nikdo nás neodsuzuje ani neznámkuje za to, že něco nevíme, protože „nic nevědět“ i o všeobecně známém problému s tisíci řešení, je prostor k nalezení tisíc prvního způsobu. My indigoví jsme sem na Zemi přišli řešit problémy, se kterými si opravdu nikdo neví rady a tak škola by měla být místem, kde se naučíme s problémy pracovat. A protože ty světové problémy jsou gigantické, je jasné, že mohou být vyřešeny pouze týmovou spoluprací a k té máme mimořádný talent.
 
Škola je vynikající místo, kde mohou vznikat prvotní týmy indigových a mohou to být společenství, která vydrží celý život, protože škola není pro indigové místem, kde se připravují na život poté nebo kde se žije nanečisto. Už dvanáctiletí indigoví dokážou velice přesně říct, co je smyslem jejich života a co chtějí skutečně dělat, pokud jsou k tomuto poznání vedeni a podporováni, nemají to „dětské“ váhání, které je ostatně způsobeno tím, že dospělí dětem omezují možnosti volby a pokud se jim ta touha dítěte zdá nereálná, tak jí ignorují nebo zesměšňují. Ve škole indigových jsme ale ve svých touhách podporováni a vedeni k jejich jádru a podstatě, k tomu, co skutečně znamenají a k čemu směřují. A když jsme všichni v té podstatě, i učitelé a rodiče, dokážeme rychle najít, co chceme dělat společně. Je to samozřejmě dlouhodobý proces, kterým ve škole indigoví procházejí.
 
Největší nadšení pak máme z projektů zaměřených na další lidi, spolužáky ve škole, rodiče nebo i lidi mimo školu, ve městě, kde žijeme nebo i globálně. A opět, čím jsou reálnější, tím jsme zanícenější.
Využívání počítačů a internetu je pro nás samozřejmostí a nutností, jsme totiž děti informačního věku. Nepovažujeme za smysluplné učit se zpaměti něco, co lze vygooglovat během pěti vteřin, naopak nás baví dávat informace do souvislostí, hledat mezi nimi spojitosti a využívat je, nově, nečekaně, neobvykle.
 
Při týmové spolupráci se vnitřní světy indigových propojují a s každým spojením se silněji odrážejí v realitě kolem nich a ta se proměňuje. Už teď se tak děje ve školství a brzy se ta proměna přelije do celé společnosti.
 
Život v indigové škole
 
Každé ráno se probouzím s nadšením, nemohu dospat, protože se těším do školy. Je to magické místo, kde toho každý den prožijeme tolik, že se často ani nechceme večer rozejít. Je úžasné být tam s tolika báječnými lidmi, s přáteli.
 
Naše škola je jak včelí úl, dokonce se tak i jmenuje a budova má i tvar takového toho úlu ze starých pohádek. Ale důležité je to, co se děje uvnitř, protože tam to žije hektickým a tvořivým životem a my včelky se tam slétáme z celého města. Uprostřed budovy je velká dvorana, kde se ráno scházíme a hodně se tu napovídá, je to také informační ústředí celé školy, kde se člověk rychle dozví, co se děje, jak probíhají projekty ostatních a kde můžeme rychle rozšířit informace vlastní. A taky jsou tam místa, kde se člověk může najíst i napít. Na ochozech nad dvoranou je pak mnoho tříd.
 
V devět se schází náš tým, patříme mezi třináctileté, takže si čas organizujeme už hodně sami, většinou se obejdeme bez učitelů, obzvlášť když je projekt rozjetý, ale ti jsou nám přesto stále k dispozici. Je nás dvanáct, šest holek a šest kluků a už to spolu táhneme třetí rok. Jsme skvělá parta, a i když bychom mohli přejít do jiných týmů, jsme stále spolu. Máme „útulně“ zabydlenou místnost ve třetím patře, naše království. Je tam trochu chaos a naše učitelka je z toho občas nervózní, ale my v tom máme systém. Uprostřed máme prostor, volné místo, kde společně pracujeme nebo kam si můžeme sednout do kruhu, všechny stoly s počítači jsou po obvodu místnosti, na stěnách jsou pak police nebo nástěnky, všechno zaplněné tříletou společnou prací a využité do posledního místečka, knížky, obrázky, texty a samozřejmě taky spousta cerepetiček a kytiček a strašidýlek.  
 
Každé ráno si sedneme do kruhu a vezmeme se za ruce, je v tom úžasná síla, v nás je ta síla. Uvědomíme si, že jsme opět spolu a že nás čeká další zajímavý den, taky si řekneme, jak se máme a co bychom dnes chtěli dělat. To je začátek úvodní debaty, někdy bývá krátká pětiminutová, když máme rozjetý projekt, někdy mnohahodinová, když se rodí něco nového. Tak vzniká to společné a taky si každý z nás uvědomí jak to, co chce dělat, ladí s ostatními, jak si můžeme pomoci navzájem. Tuhle debatu vždy moderuje jeden z nás a řídí jí tak, abychom dospěli ke konsensu. A pak se vrhneme do práce, někteří vyrazí sehnat potřebné věci do města, další jednají s ostatními týmy o spolupráci, zbylí pracují ve třídě na tom, co je potřeba vytvořit na počítačích, vytelefonovat po skypu, nakreslit nebo napsat. Češtinu se učíme proto, že se chceme dorozumět s druhými lidmi, angličtinu proto, že jsme ve spojení se světem, matematiku proto, že si musíme spočítat peníze kolem projektu, dějepis proto, že to, co děláme má mnoho souvislostí, zeměpis proto, že s naším projektem vyrazíme do světa, biologii, chemii a fyziku proto, že tak poznáváme svět kolem nás. A k tomu všemu se učíme spolupracovat a komunikovat, být tvořivými a intuitivními, být ve spojení a v přítomnosti.
 
A na čem pracujeme teď? Naše škola je zatím docela výjimečná a spousta dětí našeho věku se učí ještě postaru a tak mají spoustu problémů s učiteli i rodiči. Proto náš tým vytvořil program, kde naše vrstevníky seznamujeme s tím, jak to funguje u nás na škole, co mohou se svými problémy udělat a jak to změnit. Zjistili jsme, že od nás to berou mnohem snadněji, než od dospělých, obzvlášť když to slyší od někoho jako je naše Andrea nebo Robert. Jsem nadšený, že mohu být s nimi v týmu a že je mohu podporovat.
 
Pracujeme ve čtyř až šestičlenných skupinách, přijedeme do té cizí školy a sedneme si s tamními dětmi a povídáme si. Pokud mají větší třídy, rozdělíme si je. A ukazujeme jim, jak se mohou mezi sebou bavit jinak, že to nemusí být přetahovaná, jako dosud, že mohou být sebevědomí i s učiteli. Zjistili jsme, že je nutné, aby tam při téhle práci nebyl žádný dospělý, prostě si to musíme vyříkat s vrstevníky mezi sebou. Nemusíme si hrát na hlupáky, aby dospělí měli koho poučovat, nemusíme ze sebe dělat gaunery, aby měli koho vychovávat, nemusíme být ignoranti, protože každý z nás má v sobě obrovský potenciál, který může využít už teď. Co cítíš? Co chceš? A co uděláme společně? Tohle jsou otázky, které našim vrstevníkům dáváme a společně hledáme odpovědi. A dospělí zírají. Když po dvou třech dnech pobytu na cizí škole odjíždíme, ty děti jsou úplně jiné, jsou soustředěné, přítomné a hlavně vědí, co chtějí. Tak tohle dělá náš tým.
 
Je kolem toho samozřejmě spoustu práce, domlouváme si návštěvy, zajišťujeme místa, hledáme dopravní spojení, z těch akcí děláme kroniku a školní zpravodaj a je potřeba reklama a sehnat sponzory a tak nám s tím pomáhá celá škola. A v dalších třídách jsou podobní lidé a tak se scházíme a vymýšlíme, jak ty rozhovory na školách vést, trénujeme je, tvoříme hry a zábavy, které naše vrstevníky zaujmou. A kupodivu jsme se stali docela známými, píše nám spousta dětí a chtějí, abychom přijeli, a my jim radíme, jak přesvědčit učitele a rodiče. A tak se ta naše škola šíří dál a dál. Je to takové spiknutí indigových.
 
Z historie víme, že se kdysi jakési ministerstvo snažilo zavést vzdělávací plány, ale přitom se neptalo nás dětí, kdo jsme, co chceme a proč jsme přišly na svět a chtělo tu školu udělat podle toho, co potřeboval jakýsi stát, ne podle toho, co jsme potřebovaly my. A pak se to změnilo, svět se změnil.
Cesty duší 2009

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode

TOPlist