Staré a nové ve spirituálním světě

Tvoříme Novu Zemi, zabýváme se Novu spiritualitou, hledáme nové duchovní cesty. Ale co je podstatou té „novosti“, kterou přinášíme, a v čem se liší od starého? Jak ovlivňuje naše vnímání uvědomění toho, že čas je iluzí a vše existuje v jediný okamžik tady a teď?

Ve spirituálním světě mají pojmy „starý“ a „nový“ jiný význam, než jim dáváme v naší fyzikální realitě. Ve 3D je nové to, co se objevilo v nedávné minulosti od současnosti, staré je to, co už existuje delší či dlouhý čas. Jsou to pojmy relativní a různé kategorie věcí a jevů mají různá měřítka toho, co je nové a co staré. Za nový dům klidně prohlásíme stavbu existující 10 let, deset let starý počítač je na vyhození. Ve 3D dokážeme seřadit věci podle data jejich vzniku a podle toho určit, co je staré a co nové. Ale neplatí to mechanicky a s pojmy starý a nový je spojeno i jisté hodnocení, nové je lepší, modernější a přitažlivější, staré je k ničemu, nepoužitelné či zbytečné. U materiálních věcí to je snadné, ale jak vnímat novost u myšlenek, duchovních směrů, konceptů, spirituálních škol, záměrů, vizí, představ či paradigmat?

Když se naše vědomí rozšíří a vnímáme věci jinak, změní se i náš pohled na nové a staré. Ty pojmy přestávají být časovým měřítkem, ale stávají se měřítkem prostorovým. Jevy, které se nám ve 3D zdají být rozložené v čase, jsou v 5D přítomné neustále, ale vidíme je na různých místech. Ty, které jsou nám blíž, vnímáme jako novější než ty vzdálenější, ačkoliv promítnuto do fyzikálního času ty nové věci mohou existovat i tisíce let a ty staré se objevit teprve včera. Novější a živější se nám zdají věci, které jsou nám bližší, které se nás přímo dotýkají, oslovují nás a dokážou nás přivést k nadšení, radosti či lásce. Věci, které vnímáme jako vzdálené, nudné, nesrozumitelné, šedé a mlhavé, vidíme také jako staré.

I ve spirituálním světě je vnímání starého a nového relativní a subjektivní, duchovní směr, který dokáže nadchnout jednoho člověka, jakoby ty myšlenky někdo řekl včera, je pro jiného nudný a nezáživný jakoby to už tisíckrát četl v knihách starých tisíc let. Důležité je totiž také místo ve spirituálním světě, odkud tu scénu pozorujeme. Vždy je to místo v našem životě, kde se právě nacházíme, a každý máme jinou perspektivu. Ale nikdo z nás nezůstává stát na jediném místě, neustále se pohybujeme a tak se k něčemu přibližujeme a to se pro nás stává novější, vstupuje to do našeho života, a od něčeho se vzdalujeme a to v našem pohledu stárne.

Klíčová chvíle nastane, když se dostaneme na to naše pravé místo, které ve spirituálním světě máme, tam totiž patříme. A při pohledu z tohoto místa se scéna velmi mění. Zde totiž zjišťujeme, že zdrojem toho nového jsme my, už se nepohybujeme v poli jevů, kdy se k některým přibližujeme a od jiných vzdalujeme, ale sami jsme tvůrci vlastních jevů, které se všechny od nás vzdalují a tak stárnou. Důležité ovšem je, že jsme v centru tvořivosti toho nového a tím novým neustále obklopeni. Jsme v Centru, jsme v Prameni, jsme ve Zdroji. Ta životodárná energie námi protéká a tvoří realitu kolem nás, ale jak se od nás a od Zdroje vzdaluje, klesá její vibrace. Těsně u Zdroje jí prožíváme jako radost a lásku, dále se proměňuje na různé další pocity, pak na myšlenky a nakonec na hmotu. Proto radost a lásku vždy vnímáme jako novou a čerstvou, zlost, strach či nenávist vydrží roky, myšlenky se s námi táhnou tisíce let a hmota se nám zdá stará miliardy let.

Když jsou na svých místech i další lidé, vidíme, jak v jejich těsné blízkosti jsou také nové věci naplněné láskou a radostí, které od nich odplouvají, i směrem k nám, a stárnou. Ale vzájemně tvoříme stabilní prostor naplněný naší tvořivostí, kde sdílíme to své s ostatními a necháváme k sobě připlout to jejich bez toho, aniž bychom museli měnit svou pozici. A když ty cizí věci k nám připlouvají, opět se tím, jak se blíží, mění na lásku a radost. To je úplně jiný pohled než na začátku, kdy jsme se cítili spíš vrženi do prostoru naplněného statickými a různě starými myšlenkami či vizemi někoho jiného.

Naše zkušenost fyzických bytostí ve 3D je zvláštní v tom, že dokážeme nebýt v tom centru tvořivosti. Všechny světelné bytosti z 5D jsou v tom Centru a napojené na Zdroj neustále, je to jejich přirozený stav. My ve 3D ovšem v tom Centru nejsme a teprve do něho směřujeme, o tom je také vzestup a transformace. Tahle excentricita je důvod, proč si myslíme, že něco nového k nám může přijít z vnějšku, že nám to někdo řekne nebo si to někde přečteme, proto vyhlížíme spasitele. Vlastně jsme tak vzdáleni od Centra, že ty naše vibrace klesly na úroveň myšlenek. A v tomhle myšlenkovém poli se pohybujeme a tvoříme svět kolem nás; a není to zrovna procházka růžovým sadem, protože tvořit svět z vždy „falešných“ myšlenek je bolestivé. Ale naše vědomí se právě mění a už jsme objevili Novou Zemi.

Co je „nového“ na Nové Zemi na rozdíl od té „staré“? Ten rozdíl není v čase. I když se nám zdá, že se Nová Země teprve tvoří, ona je zde přítomná již tisíce let a existuje přesně stejně dlouhou dobu jako ta stará. Nová Země je prostě bližší našemu srdci a naplněná naší láskou a radostí, ta stará je pak vzdálenější a plná cizích myšlenek.

Duchovnímu směru, který se Novou Zemí zabývá a který jí tvoří, říkáme Nová spiritualita. Co ta přináší nového? Většina jejích myšlenek není novinka, mnoho jich tu je dlouhá tisíciletí, ale Nová spiritualita je říká znova. Čili nespokojuje se se starými záznamy, ale sama vstupuje do Zdroje a autenticky přináší poselství platné tady a teď. Ta spiritualita je nová v tom smyslu, že je čerstvá a prožívaná právě teď. Ale ve chvíli, kdy je převedena do myšlenek a zachycena na papír rychle stárne, to si uvědomujeme. Proto je naším cílem být ve Zdroji neustále a lidi, kteří chtějí VĚDĚT a ZNÁT, do toho Zdroje bereme sebou, ať si to rozšířené vědomí, radost či lásku prožijí sami bez našeho prostřednictví.

Za všemi duchovními směry, školami či tradicemi stojí spirituální zkušenost, za křesťanstvím, buddhismem, židovstvím, za všemi indickými směry, za náboženstvími obou Amerik, za všemi domorodými kulty i za současnými sektami. Jde o to, KDO tu zkušenost měl a JAK s ní naložil. Spirituální zkušenost je vždy nová, protože pochází ze Zdroje, ale tahle zkušenost je nepřenosná na druhé lidi, není zachytitelná ani slovem ani písmem a každý pokus jí zaznamenat, jí od Zdroje vzdaluje a tím ta zkušenost stárne, přestává být živá. Příklad Ježíše a křesťanství: Ježíš měl obrovskou a hlubokou spirituální zkušenost, ale už v Bibli vidíme, jaký problémy měl sdílet jí se svými učedníky, kteří nechápali, co je Zdrojem a jak se k němu dostat. Takže místo vlastní cesty ke Zdroji, začali uctívat Ježíšovu cestu. Ve chvíli, kdy Ježíšův autentický prožitek zachytili písmem, stal se z křesťanství zkamenělý dinosaurus, takže se nám zdá, že nic staršího snad ani neexistuje. Přitom i zde to začalo novou spiritualitou, ale skončilo jako vycpanina v muzeu.

Hodně se teď diskutuje o staré nebo nové duchovní cestě, lidé se přou, co je novinka a co je třeba odhodit jako zastaralé, co ze starého je možné použít a inspirovat se tím a co je třeba zapomenout, protože to vede ke špatným koncům. V pohledu ze spirituálního světa je výsledek jednoznačný. „Stará“ spirituální cesta se spoléhá na přenos myšlenek, zachytává je na papír a předává je z učitelů na žáky nebo z kněžích na věřící. Zdroj spirituální zkušenosti je pro ní vně toho, kdo jí přijímá. A je jedno, co je náplní těch myšlenek nebo která slova jsou použita, ta duchovní cesta se nestane „novější“ tím, že se staré texty přeloží do modernějšího jazyka. Jediné, co funguje, je opustit myšlenky, vstoupit do světa emocí, znova vše prožít a vydat nové svědectví. Ta cesta přenosu myšlenek vytvořila starou Zemi tak, jak jí teď vnímáme.

Nová duchovní cesta vidí Zdroj a příjemce jako jediné vědomí, které se nemusí nic učit a ničemu věřit, ale jeho základní potřebou je být a projevit se. Být tím, kým skutečně je a tvořit a prožívat život podle své nejkrásnější představy, zakódované někde v srdci. A protože tam v srdci je Zdroj a my jsme mu velmi blízko, prožíváme na té cestě radost a lásku. Taková cesta také tvoří Novou Zemi. A platí to i obráceně, tím, jak se obracíme k radosti a lásce a děláme to, co skutečně milujeme, jdeme po nové duchovní cestě na Novou Zemi, vstupujeme na své místo v řádu Vesmíru a vracíme se ke Zdroji.
 

Cesty duší 2010