Stavitelé Chrámů

Poutník už byl dlouho na své cestě, putoval krajinou, od města k městu, od člověka k člověku. Jeho vědomý život začal v okamžiku, kdy se vydal na Cestu, na cestu daleko z rodného kraje, na cestu k Bohu, na cestu do hlubin své duše. Prach již zakryl jeho někdejší původ, nebylo na něm vidět, že umí číst a psát, což v těchto končinách nebylo obvyklé, nikdo neviděl moudrost, která se v něm skrývala. Nedával jí znát navenek, protože věděl, že mnoho moudrosti ještě potřebuje získat než to, co prožívá, uloží na pergamen.

Každého, koho potkal, se ptal co dělá. Fascinovala ho lidská tvořivost a shromažďoval v sobě vše, co se dozvěděl. Díval se, naslouchal, prožíval. Země, kterou procházel, překypovala energií, byla na vzestupu a expandující, toužící po spojení s Bohem. Byla to doba křižových výprav a velkých králů, doba přerodu světa a znovuspojení. Byla to doba, ve které se energie lidské lásky a víry zhmotnila do podoby gotických katedrál.

Jednoho dne se doslechl, že začala Stavba, táhlo ho to na místo, kde se rodí něco nového a proto šel a šel, dnem i nocí. Nevěděl, kde se staví, ale srdce ho navigovalo.

Když si na jedné křižovatce nevěděl rady, zeptal se poutník ženy, která šla po jedné z cest. „Vzácná paní, nevíš-li, kde se staví?“ Žena již o Stavbě slyšela a poradila poutníkovi, kterou cestou se dát. Poutník se jí ještě podle svého zvyku zeptal, co dělá. „Právě jdu z trhu,“ odpověděla a darovala mu jablka z košíku, který nesla.

Pak dorazil do temného lesa a již si myslel, že zabloudil, ale potkal vůz a jeho kočí mu opět poradil a nádavkem ho ještě kus cesty svezl. Při společné cestě mu ještě poutník položil svou oblíbenou otázku. „Jsem kočí,“ odpověděl muž.

Když byl už blízko cíle a zabloudil v uličkách středověkého města, pomohl mu místní mladík. A za odměnu se ho poutník zeptal, co dělá. „Nic,“ odpověděl se smíchem, ale dovedl ho ke Stavbě až na dohled. Zvláštní lidé, pomyslel si poutník, ale jeho srdce již lákal Chrám.

Nevím, jestli jste již někdy viděli Chrám, tedy opravdový Chrám, ne takovou tu stavbu z cihel či kamene, ale zhmotňený sen, realizovanou myšlenku, kamenem obalenou lásku a víru. Takové Chrámy se již dlouho nestaví a lidé už ani nevědí, jak vypadají. Poutník žil ve šťastné době a jednoho dne k Chrámu dorazil. Když ho spatřil, byl ohromen, omámen a uchvácen. Energie kamene, která stoupala ze země, se vzdouvala vzhůru k nebesům a spojovala se do lomených oblouků. Čisté křivky byly obalovány zákruty, květy či listy. Hra světel a stínů vykrajovala netušené průhledy. Lehkost a vzduškost se snoubily s pevností a stabilitou. Poutníkovy bylo jasné, že tady tvoří ruka Boží.

Po chvíli si všiml lidí, kteří Chrám stavěli, bylo zde spoustu kameníků, zedníků i sochařů a jejich šikovné ruce ukrajovaly kámen a modelovaly z něho netušené tvary. Sedl si na dohled od nich a fascinovaně pozoroval, jak tvoří sloupy a sochy. Po chvíli se jednoho zeptal „Bratře, co děláš?“ Postarší muž se usmál a nepozastavil se nad neobvyklou otázkou a zamyšleně odpověděl: "Stavím chrám," poutník viděl jeho mozolnaté ruce a oděv pokrytý kamenným prachem a věřil mu.

Když vstřebal detaily stavebního ruchu, vzdálil se od Chrámu a pozoroval ho z ústraní. V tom vedle něho zastavil vozka, který přivážel kámen na stavbu a poutník se zeptal i jeho, co dělá. "Stavím chrám," odpověděl. „Ale ty přeci nepatříš ke kameníkům.“ „Ne, jsem vozka, ale přesto stavím Chrám.“ Spřátelili se a poutník dostal pozvání mezi stavitele chrámu.

Kolem stavby bylo úžasné přátelské společenství a tak hned první den usedl s nimi k večeři. Naslouchal tomu, jak kameníci a vozkové pracují s kamenem a věděl, že stavba Chrámu je v těch správných rukách. Ale když byla zábava v nejlepším, všiml si kuchařky, která s úsměvem pozorovala hodující muže. „A sestro, co děláš ty?“ zeptal se jí. Čekal, že řekne, vařím večeři nebo tak něco, ale ona odpověděla "Stavím chrám." „Ale vždyť ty nepatříš mezi kameníky ani mezi vozky.“ „Ne, jsem kuchařka, přesto stavím Chrám.“

Ta noc byla dlouhá a veselá a poutník mnohé pochopil. Druhý den ráno pozoroval pacholka, který lítal s koštětem po dvoře a zametal kobylince. I jeho se zeptal, co dělá. "Stavím chrám," odpověděl mladík bez váhání a poutník mu věřil.

Pak se připojil k zástupu mužů, kteří šli do práce, sedl si na svůj oblíbený kámen a zavřel oči. Procházel se síněmi a dvoranami chrámu, prohlížel si mozaiky a obrazy, naslouchal hudbě a zpěvu. „A co děláš ty?“ vyburcoval ho z meditace hlas. S úsměvem otevřel oči a řekl: „Stavím Chrám.“

HT komunita 2008