Strach z opuštění

Strach z opuštění je má životní lekce, to je to, co se tady mám naučit zpracovávat. Vyvinul se u mě asi ve dvou letech - máma šla na nějaký ples a já si dětsky myslel, že mě opouští navždy. Strašně to bolelo, protože jsem jí absolutně miloval. A už jsem to nechtěl NIKDY zažít. Na základě této zkušenosti jsem si vytvořil dětskou představu o světě a myslel si, že tak funguje - to pravidlo znělo: "Ti, které milujeme, nás opouštějí."

Z toho vyplynula logická úvaha - je nebezpečné se zamilovat, protože ti, které miluju, mě opustí a opuštění strašně bolí. Důsledkem pak bylo, že jsem se bál zamilovat a dělal všechno proto, aby se "náhodou" někdo nezamiloval do mě. Ztoustnul jsem, protože mi říkali "když budeš takhle tlustý, žádná holka tě nebude chtít." Na jednu stranu mě děsilo, že mě žádná holka nechce, ale na druhou stranu se mi to podvědomě líbilo, protože žádné milování=žádná bolest z opuštění. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se ani s žádnými děvčaty neseznamoval, protože to, že mě opustí jsem považoval za jisté a nějaký důvod by se vždycky našel, obzvlášť když jsem věděl, že v sexu funguju úplně jinak, než ukazují v lechtivých filmech. A když jsem se přeci jen do nějaké slečny zakoukal, opustil jsem jí v srdci ještě dřív, než ona opustila mě a dřív než jsme se seznámili. 

Dlouho, fakt dlouho jsem si v tomhle uzavřeném světě bez žen žil, až jsem si konečně řekl DOST, chci s tím něco udělat. Roky mi trvalo, než jsem si uvědomil mechanismy, které jsem popsal výše, příčiny a důsledky, než jsem se prokousal k podstatě svých bolestí, než jsem pronikl pod své masky, prokoukl své lži a příběhy. A pak přijal sebe sama takového, jaký skutečně jsem. 

Léčba srdce pak začala od té prvotní bolesti, podíval jsem se na tu situaci dospělým pohledem - máma jde na ples a neopouští mě, stále mě miluje, láska trvá. Lidé se setkávají a rozcházejí a není to žádná tragedie - tehdy jsem překonával strach z opuštění a odmítnutí tím, že jsem konečně oslovil ženy, které se mi líbily a které jsem toužil milovat, a poznával, že odmítnutí a opuštění nejsou žádné nepřekonatelné bolesti, že někdy je to i úleva, že jsou to přirozené součásti života. A tehdy jsem získal odvahu se skutečně zamilovat, vložit do té hry všechno a hrát naplno. A pak se objevila žena, která mě přijímá takového, jaký skutečně jsem i se všemi zvláštnosti anatomie a fyziologie toho úžasného tělíčka, které tady na Zemi mám.