Svoboda a Nová Země
Teze, že svoboda je iluze a tudíž není podstatou Nové Země, je pro mnohé překvapující a žádá si podrobné vysvětlení. Spousta z nás považuje svobodu za základní hodnotu a jsme hákliví, když nám na ní někdo sahá. Na Nové Zemi nám ovšem svobodu nikdo nebere, ale ta se sama rozplývá ve vyšším vědomí lásky. Proč tomu tak je? Jak a kam tedy svoboda mizí?
Nová Země je prostor, kde každý je tím, kým skutečně je a kde každý dělá to, co miluje. Když se na takový svět díváme ze 3D, zdá se nám, že nemůže existovat svobodnější místo, protože ve 3D často neděláme, co milujeme, a myslíme si, že nám něco nebo někdo brání to dělat a chceme se od všech omezení osvobodit a dělat, co chceme podle své svobodné vůle.
Co je to vůbec svoboda? A co je to svobodná vůle?
Wikipedie praví:
Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle“ a nést za to přiměřenou odpovědnost. Podle W. Weischedela znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě ze sebe sama.“ Tato podstatná možnost člověka, případně i jiných živých bytostí je ovšem omezena:
• fyzicky, například gravitací;
• zvenčí, například autoritou rodičů, společností, státem;
• zevnitř, například sníženou příčetností, intoxikací, návykem a podobně.
Proto se někdy rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, i když ve skutečnosti jde spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu omezují.
Svoboda je myšlenková konstrukce, která dělí realitu na dvě části, na vnitřní svět svobodné vůle a to, co ho omezuje. Koncept svobodné vůle vychází z toho, že v nekonečném poli možností máme právo zvolit si tu, která nám nejvíc vyhovuje. Pokud se na toto pole možností díváme ze 3D, neexistuje zde nic, co by upřednostňovalo jednu možnost před druhou, a všechny jsou rovnocenné. A pak záleží jen na naší vůli, kterou zvolíme, s tím, že samozřejmě neseme zodpovědnost za následky takové volby. Taková volba je zcela svobodná. Při pohledu z 5D ale vidíme, že ty možnosti nejsou rovnocenné, dokonce vidíme, že jen jedna z nich je optimální a ostatní jsou horší a horší. V takové chvíli nastává vědomý rozpor, jestli si svobodně zvolit jakoukoliv možnost, i s vědomým, že důsledky takové volby přinášejí mnoho problémů, nebo „nesvobodně“ přijmout tu optimální variantu, kde těch problémů je nejméně.
Tenhle vesmír je postavený tak, že optimálně funguje, když volíme optimální možnosti. To, že nám lidem byla dána svobodná vůle, způsobilo, že vesmír (alespoň v našem dosahu) teď optimálně nefunguje. Bez možnosti svobodné volby by planeta byla stále ve svém optimu, tím jak volíme, a vždy principiálně volíme horší možnost než tu optimální, vychylujeme planetu z rovnováhy. Tuhle možnost jsme získali tak, že jsme zapomněli na vyšší světy, oddělili se jeden od druhého a naše vědomí se zúžilo jen na trojdimenzionální. Při pětidimenzionálním vědomí, ve chvíli, kdy si uvědomujeme všechny souvislosti a naše propojení, nemůžeme volit jinak než optimálně. Ale optimální je vždy jen jedna varianta, je pak svobodou volba jen z jediné možnosti?
Svoboda je veličina ze světa rozdělenosti a duality, která je ve světě jednoty a lásky naprosto neuchopitelná a nedefinovatelná, nemá prostě smysl. Koncept svobody je založený na vědomí, že zde kromě naší vůle existuje ještě jiná vůle, vůči níž se musíme vymezit. Tuto vůli pak vidíme v druhých lidech, společenstvích, v přírodě nebo v Bohu a vnímáme jí jako omezující naší svobodu. Překonáváním této druhé vůle se osvobozujeme a získáváme „svobodu od“ nebo „svobodu k“. Ale tohle vše je iluze, když si uvědomíme, že tu žádná druhá vůle není, když si uvědomíme, že naše vůle a Boží vůle jsou totožné, že Bůh ve skutečnosti nechce nic jiného, než co chceme my.
Už nějaký čas víme, že tenhle vesmír nefunguje chaoticky, není to směs elementárních částic, ve které se například Život objevil nějakou náhodou. Ale také víme, že zde není nic deterministicky předurčeno a osudově dáno. Základem fungování vesmíru je záměr, svět byl stvořen vědomě s určitým cílem a vše, co se v něm děje, tento cíl naplňuje. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím dokonce i svobodně nesouhlasit, ale to je tak všechno. Tím, jak ve vesmíru žijeme, objevujeme zákony a principy, které v něm fungují a i když bychom si mohli myslet, že by měly fungovat jinak nebo lépe, nedokážeme je změnit. A mluvím zde nejen o fyzikálních zákonech, ale i o těch duchovních. Jejich existence a fungování totálně rozmetává naší iluzi svobody.
Podívejme se na klíčový zákon přitažlivosti, jeho fungování je s konceptem svobody naprosto neslučitelné. Zákon funguje tak, že vesmír nám přináší ty prožitky, které jsou v souladu s naším vnitřním stavem, někdy se nám to líbí, někdy ne. A pokud chceme od života dostávat to skutečně nejlepší, chtě nechtě musíme změnit svůj vnitřní stav tak, aby byl také co nejlepší. Nemůžeme si svobodně vybrat, které naše záměry vesmír bude podporovat, on prostě podporuje všechny, ty dobré i ty příšerné. Dokonce lze říct, že dokud si myslíme, že jsme svobodní, zákon přitažlivosti nám do života přináší mnoho nepříjemností a někdy velmi bolestně až diktátorsky nás nutí odložit svobodu, protože jinak nám nemůže přinést to, co skutečně chceme. Každý z nás sem totiž na Zemi přišel s jasným záměrem, co chce se svým životem udělat, a to je něco, co absolutně milujeme. A vesmír, který je postavený na záměrech, které se naplňují, tenhle náš záměr maximálně podporuje a realizuje a nutí nás ho prožít. Jedině když si „zvolíme“ tuhle jednu jedinou možnost, vesmír je plně na naší straně, jinak nám hází klacky pod nohy. To není vůbec svobodné, ale vlastně to není ani nesvobodné, je to prostě náš záměr, který jsme si jako Lidstvo dali.
Náš rozpor je v tom, že to co chceme a co milujeme, není vždy totožné. Dokud jsme ve 3D a nevíme, kdo skutečně jsme, tak si chceme přitáhnout do života spoustu věcí, které se ovšem časem ukazují jako destruktivní či nevhodné a v konečném důsledku nemilované. Nemůže zároveň fungovat zákon přitažlivosti a svoboda, protože to nejlepší pro nás je dané a hluboce zapsané v naší podstatě. Naše současné problémy pramení z toho, že se pokoušíme „svobodně“ zvolit horší život než ten nejlepší. Výsledkem je zmatek.
Jedním z důvodů, proč se nechceme poddat inteligenci vesmíru, je náš strach, že tím ztratíme kontrolu nad životem nebo že zde je nám nepřátelská vůle (např.Boží), která by nás při tomto poddání nutila dělat něco, co se nám nelíbí. Všechen tenhle strach opět pramení z vědomí oddělenosti a funguje jen ve světě duality. Ve vědomí jednoty je má vůle Boží vůlí a Boží vůle je mojí vůlí a Bůh po mě jen chce, abych dělal to, co ze srdce miluji, nic víc a nic míň, pak není mezi námi rozpor. Dokonce mezi námi ani není rozdíl.
Logicky, čili mentálním procesem ve 3D, se tahle propast překročit nedá. Dokud to člověk neprožije, neuvěří, ale platí i opačné, dokud neuvěří, tak neprožije, což je logický rozpor, ale v 5D naše logika neplatí.
A co se stane ve chvíli, kdy se naše vědomí rozšíří, kdy chápeme, že všichni jsme součástí jednoho celku, že jsme propojeni? Co se stane ve chvíli, kdy se vzdáme té iluze svobody?
Kupodivu svoboda nemizí, ale není již naše osobní, ale tvoří prostor, ve kterém každý z nás může být tím, kým skutečně je a dělat to, co ze srdce miluje. Tak vzniká Nová Země. Když se vzdáme svobody fušovat vesmíru do jeho práce a přijmeme jeho podporu, když přestaneme odmítat to, kým skutečně jsme a proč jsme přišli na Zemi, tahle planeta se totálně změní a začne konečně fungovat. Máme odvahu vzdát se svobody být někým jiným, a máme odvahu být těmi, kým skutečně jsme? Dokážeme odhodit svobodu prožívat horší život než ten absolutně nejlepší a nejkrásnější, který nám může vesmír dát? Dokážeme odolat pokušení přitahovat si do života problémy, bolesti, strádání a utrpení? Dokážeme přijmout Boží záměr s námi, že naším smyslem života je dělat jen to, co milujeme a co nás baví?
Nová Země 2010