Tvořím svobodný prostor

Jak změnit svět? Jak přivést lidi do stavu harmonie, míru a spolupráce na rozkvětu? Stále zřetelněji si uvědomuju, že tuhle změnu nelze udělat žádnou vnější akcí. Samozřejmě jsem o tom tisíckrát četl v moudrých knihách, ale teď je mi stále zřejmější PROČ to nejde, stále jasněji vnímám energie a struktury tvořící tenhle vesmír a přesněji chápu zákonitosti, podle kterých fungují.
Ten prostor života je naprosto úchvatný, ale taky nepopsatelný a neuchopitelný. Lze ho proměňovat jedině skrze život samotný, slova a myšlenky po něm kloužou.
Mám sen, vidím svět lásky, míru a harmonie, ve kterém žijeme ve vzájemné shodě, podporujeme se, nasloucháme si, spolupracujeme, všichni děláme, co nás baví a co milujeme, jsme k sobě laskaví, vstřícní a ohleduplní, jsme propojeni a tvoříme Lidstvo. Když otevřu oči, svět kolem mě je jiný, lidé jsou nervózní, vystresovaní, dělají spoustu zbytečností, které je nebaví, nadávají, nekoukají se kolem, neslyší se, ubližují si. A mou pozornost se snaží upoutat takové věci jako politika, krize, chudoba, nemoci, války…
A vím, hluboce v srdci vím, že ten svět, který mám před očima, se může změnit ve svět, o kterém sním. Ale když vidím všechny ty světový problémy a když vidím ty masy lidi, kteří se mají nějak změnit, jen kroutím hlavou a ptám se: "Bože, jak?"
Nenapadá mě vůbec nic. Protestovat? Neprotestovat? Volit? Nevolit? Kupovat? Nekupovat? Mluvit? Mlčet? Něco dělat? Nebo ležet na trávě? - tak na mě dopadá hrůza z uvědomění, že ať udělám cokoliv, tak nezměním vůbec nic. Ta změna je něco mimo mou kontrolu, něco co se děje, čeho se mohu zúčastnit, ale co nemůžu ani nastartovat, ani urychlit, ani zpomalit. Je jako vlna, která se vzedme na zdánlivě klidné hladině. Ta vlna mění mě.
Ta změna světa, která je před námi a vstupuje do okamžiku tady a teď, neprobíhá jako kumulativní proces drobných zlepšení, kdy se části našeho života stávají harmoničtější a harmoničtější, ale je to jako porod, rychlá akce, kdy se během velice krátké doby změní úplně všechno, vztahy, ekonomika, politika, kultura, celá civilizace…„Bože jak?“ Přichází mi uvědomění, že to bude trvat jen několik dní. Ta vlna se přežene přes planetu a svět už nebude jako dřív.
Jak? Jak? Jak? Občas jsem zoufalý, že to nevím. Rád bych něco udělal, ale pak mě zaplaví marnost. Když si pustím televizi nebo čtu noviny, cítím beznaděj. Nevím, tak jenom sedím a koukám.
Koukám, sedím a zaměřuju svou pozornost na to, co skutečně chci. Držím si v mysli a srdci obraz Nové Země, představuju si, co tam dělám, jak tam žiju, co vidím kolem sebe, lidi, věci, prostředí. Uvědomuju si vztahy, které tam mezi námi jsou. Sedím, koukám a tvořím ten prostor, zaplňuju ho, dávám mu obrysy a tvary, dávám mu význam a smysl, dávám mu lásku a život.
A ten prostor ožívá, expanduje, přelévá se a šíří. Uvědomuju si, že je nás víc, kteří tenhle prostor tvoříme, každý začal na tom svém kousku a ty se teď spojují do většího celku, slévají se a prolínají. Tvoříme prostor, do kterého vstupují další lidé. Ti jsou překvapení, že vůbec takový prostor existuje a že v něm mohou být tím, kým jsou. Kdo jsi, lásko? Jak se tady cítíš, milovaný? Co chceš udělat se svým životem, božský?
Naslouchám odpovědím a nově příchozí nalézají své místo v tom prostoru, místo, které je jejich, kde jsou doma, přijímáni takoví, jací jsou, a podporovaní ve všem, co tryská z jejich srdce, kde mohou naplno dávat a zářit, kde spoluvytvářejí prostor. S každým dalším člověkem je ten prostor stabilnější a širší, každý další člověk snáze nalézá své místo v něm, a dohromady ho vytváříme stále živějším a přitažlivějším. A pak vstoupí ještě jeden… náš počet dosáhl kritického množství a ten prostor se otevírá jak nitro supernovy. Fúúúúú…ta vlna projela planetou a něco se změnilo…všichni jsme jeden…
Tak sedím, koukám a tvořím svobodný prostor...nic víc a nic míň...
 

Cesty duší 2009