Výchova dětí je fakt těžká

Zase jsem si uvědomil, jak těžké je vychovávat děti. Jsou teď u nás na dva dny kluci od bratrance (10 a 8 let) a já na ně s vykulenýma očima zírám. Díky intenzivnímu sebepoznávání a rozšiřování vědomí, kterým jsem v poslední době prošel, si uvědomuju hříchy, které rodiče na dětech páchají a jejichž odstranění trvá sedm generací, jak praví indiánská tradice. Ti kluci mi to zrcadlí krystalicky čistě, ale těžko se to převádí do slov a už vůbec netuším, co s tím.

Mám někde hluboko v sobě zakódovaný vzor výchovy dětí, se kterým současnou situaci srovnávám, je to snad vzpomínka na nějaký dávný minulý život, kde sebepoznání a práce s vědomím, byly nedílnou součástí výchovy. I má vlastní výchova byla velmi odlišná od tohoto ideálu, ale když vidím, jak jsou vychováváni ti kluci, tak se mi chce brečet. Je to tak v příkrém rozporu s tím, kým skutečně jsou a co sem přišli dělat, že téměř nevidím cestu dál. Jejich rodičům nic nevyčítám, dělají to nejlepší, co umí a co znají, ale když tuším, že to jde i jinak, mám vztek. Je to takové mrhání talentem a bohatstvím, které se v nich skrývají. A protože to dělá většina rodičů, důsledky jsou viditelné a hmatatelné v celé společnosti a těžce na to doplácíme.

Je mi jasné, že jsem součástí systému a problému, ale nevím, jak z něho ven, připadám si naprosto bezmocný. Uvědomuju si, že i já jsem nezpůsobilý k výchově či učení těch malých bytostí nebo k radám jejich rodičům či učitelům. Taky se do toho nehrnu. Přitom ty hříchy jsou často maskované, vždyť i ti naši kluci nezlobí, nemluví sprostě, občas udělají i to, co se jim řekne, ale přijdou mi takoví zakletí či začarovaní. Opět zrcadlo, je mi jasné, že podobně zakletý či začarovaný jsem i já.

Ten prvotní hřích docela trefně popsal Neale Walsch. Je v tom, že naše děti jsou vychovávány dětmi. Jejich mladí rodiče by sami ještě potřebovali vychovávat, rozvíjet se, získávat moudrost a poznání, místo toho ale mají děti a těm dávají to své polovzdělaní, které ovšem získali od svých polovzdělaných tehdy také mladých rodičů. Takže tenhle hřích je dědičný a je zmírňovaný snad jen tím, že vliv na výchovu mají částečně i babičky a dědečkové, kteří už jsou na té cestě k moudrosti přeci jen dál a tak zmírňují největší excesy rodičů. Když to porovnám např. se Čtyřmi dohodami, je to všechno opačně, jak u rodičů, tak u jejich dětí. Hřeší slovem, berou si všechno osobně, mají hlavu plnou falešných domněnek a většinu toho, co dělají, dělají s nechutí a jen že musí.

A do toho ještě vstupuje škola, kde děti pochytí zbytek toho polovzdělání, které neokoukali od rodičů. Možná se naučí číst a psát, ale k tomu nádavkem taky lhát, podvádět a maskovat se, být někým jiným, lhostejným, ignorantským a omezeným. Ten desetiletý tohle všechno už umí dokonale, přitom si ho pamatuju jako dvou či tříletého caparta, kterému zářily oči a kterého zajímalo úplně všechno.

Těžko se mi o tom píše, protože jsou to všechno jen dojmy a pocity a ještě hůř se mi o tom mluví například s rodiči těch dětí. Většinou to skončí konstatováním, že o tom prd vím, protože nemám děti. Což je holý fakt, ale je to spíš důsledek než příčina. Nemám děti, protože si uvědomuju, že je neumím vychovávat a nevidím kolem sebe rodiče, kteří by to skutečně uměli a mohli by mi být vzorem. Tím vzorem mi nejsou ani vlastní rodiče a má vlastní výchova, byla tak chaotická, improvizovaná a bolestná (ne že by mě bili, ale nerozuměli mě) a tak tím, kým jsem, jsem spíš navzdory výchově než díky ní. Ale snad to jako lidi máme v genech, a v tom je má naděje, že tu výchovu od rodičů dokážeme překonat a jít dál. Ale těch, kteří tohle dokážou, vidím mnohem méně než těch, kteří přebírají životní postoje rodičů a bezmyšlenkovitě je nutí i svým dětem. Úspěchem výchovy je pak to, že se člověk jakštakš uživí a neskončí v kriminále, ovšem nikdy nezjistí, kým skutečně je a proč přišel na Zemi. Víc asi od toho současného systému čekat nelze.

Sami rodiče nevědí, kým jsou a proč jsou tady a jen jak porouchaná deska opakují to, co jim bylo vecpáno do hlavy. Výchova dětí je pak to, co rádi přenechávají druhým a čemu se věnují tak půl hodiny denně. Já fakt nevím, jestli bych dokázal svému dítěti předat to podstatné o sebepoznáví a o vědomí bez neustálé pozornosti a soustředění, bez dlouhodobého a soustavného kontaktu. Považuji za velmi odvážné, že se rodiče pouštějí do výchovy dětí a přitom ještě zvládají chodit do práce a desítky dalších věcí kolem. Mě by to prostě zabralo 100% energie.

Nevím, co s tím, ale snad mám řešení zakódované ve svém životě. Možná že právě tohle je důvod, proč ještě nemám děti, na rozdíl od většiny mých vrstevníků, snad je tedy budu vychovávat jinak a rád bych taky našel partnerku, která to vidí podobně. Rád bych byl taky ve společenství lidí, kteří své děti vychovávají s moudrostí a vědomím sounáležitosti, pak snad společně dokážeme za těch sedm generací narovnat to, co bylo zkřiveno.
 

Nová Země 2010