Zatopená země - Malá mořská víla

O plavcích

Lidé moře milovali oceán, u kterého žili a kterému vděčili za vše. Bydleli nejen na jeho břehu, plavili se nejen po jeho hladině, ale doslova žili v jeho vlnách. Byli výtečnými plavci, dováděli s delfíny, potápěli se do překvapivých hloubek, znali podmořský život. V severních oblastech to byla sezónní záležitost, ale blízko rovníku se plavalo po celý rok.

Ačkoliv vody byly studené, vždy plavali nazí. Jejich plavání bylo založeno na hluboké meditaci, kdy využívali naplno svůj vnitřní oheň, který jim dodával energii a díky němu také dokázali vydržet dlouhé minuty bez nádechu.

K rychlejšímu pohybu používali speciální obounožní ploutev a plavali stylem motýlek, ovšem bez zapojení rukou. Ta ploutev měla tvar delfíního ocasu a navlékala se na nohy a sahala až nad kolena. Vyráběla se ze syntetické hmoty s vlastnostmi gumy nebo neoprenu, kterou získávali z mnoha darů moře, byla tam šťáva z chaluh, něco z měkkýšů atd. Ploutve se odlévaly tak, aby přesně pasovaly konkrétnímu plavci, proto byly různé velikosti, pro děti, pro ženy, i pro muže.

Plavali téměř všichni, děti začínaly tak od tří čtyř let, v době dospívání to pak bývala nejmilejší zábava zejména dívek a i dospělí plavali až do vysokého věku. Nedílnou součástí plavání bylo i milování ve vodě, kterého si užívali plnými doušky.

Mořské víly nebo mořské panny se říkalo dívkám ve věku od dvanácti do osmnácti let, které cítily, že ještě nejsou zralé na partnerství s mužem a které rády trávily čas spolu a plaváním. Rozvíjely své plavecké dovednosti, což byl hluboký vnitřní proces směřující k sebepoznání a k rozdmýchání vnitřního ohně. K tomu jim pomáhaly učitelky. Nebyla to nějaká uzavřená skupina, dívky stále žily ve svých rodinách, ale čas učení a radostného dovádění prožívaly ve své komunitě. Nedílnou součástí tohoto života pak byla i lesbická láska.

Po dovádění s delfíny pak často sedávaly na skalách a vyhřívaly se na sluníčku, ani si nesundávaly ploutve. Byly velice senzitivní a stále se navzájem dotýkaly a hladily a projevovaly si lásku všemi příjemnými způsoby.

Synchronie o Malé mořské víle je o jedné z nich.

Malá mořská víla

Její příběh se skutečně stal, na rozdíl třeba od Neptunovy rodiny, což byla čirá fantazie. Město, kde žila, stálo na ostrově. Bylo to ješte v době před potopou a život byl krásny a snadný a radostný. Mořské víly plavaly kolem ostrova a užívaly si světa, své blízkosti, své lásky. Břeh byl sice nedaleko, ale tam ony zamířily málokdy. Onoho dne to ale Malou vílu tam táhlo, oddělila se od svých družek a plavala ke břehu, strmá skaliska se vypínala vysoko nad hladinu a vlny příboje narážely do paty skal, bylo to nebezpečné a proto vzrušující. Když v tom něco žuchlo do vody blízko víly. Najednou si všimla topícího se člověka, který spadl ze skály.

Nic takového nikdy Malá víla neviděla, nikdy neviděla topícího se člověka, protože všichni Lidé moře uměli skvěle plavat a taky nechápala, proč má na sobě oblečení, vždyť v něm se přeci plavat nedá. Najednou jí zaplavila obrovská vlna strachu, cítila, jak ten člověk umírá, jak bojuje o život a to v ní zmobilizovalo všechny síly a odvahu a zachránila ho. Dotáhla ho ke břehu a vystrkala na plochý kámen. Ztěžka oddechoval, jeho oděv byl zmáčený, ale on byl živý. Malá víla měla velikou radost.

Muž byl omráčený a jen pomalu se probíral. Víla si uvědomila, že je to Lovec, muž z vnitrozemí, nikdy žádného neviděla, bylo jí pouhých šestnáct a nikdy ještě na břehu nebyla. Byl tak jiný, než muži, které znala. Tvář měl porostlou vousy, rozcuchané vlasy, okousané nehty, do sněda opálený, s mohutnými svaly a to jeho divné oblečení, ta látka byla velmi hrubá a špinavá, na spoustě míst byly zašité díry. I jeho energie byly odlišné, takové hrubé a primitivní, ale bylo v nich něco, co Malou vílu přitahovalo. Teď cítila jeho úlevu ze záchrany, ale vnímala i bolest ze zranění, které utrpěl. Jejím přirozeným instinktem bylo pomoci druhému od té bolesti, klečela vedle něho a začala ho hladit a posílala mu zkrze své oči všechnu lásku, kterou v sobě měla. Cítila, jak se chvěje zimou, tak ho objala a dávala mu oheň, který v sobě měla. Stále měl zavřené oči, ale výraz jeho tváře se změnil, její léčba účinkovala, cítila, jak se mu ulevilo. S radostí ho políbila tak, jak se líbají mořské víly, když spolu prožívají extázi.

Muž otevřel oči a spatřil jí. To zjevení ho naprosto omámilo, nikdy nic takového neviděl. Pocházel z vnitrozemí, kde život byl hodně těžký a lidé málo dbali na svou krásu. A teď před sebou uviděl dívku jak ze sna. Nejdříve spatřil její oči a výraz její tváře ho ohromil, občas už podobné ženské oči spatřil, bylo to ve chvíli nejvyšší extáze, kdy cítil, že od ženy dostal, co chtěl, kdy se ona podvolila jeho síle, kdy věděl, že ho miluje, protože byla celá jeho. A tahle dívka byla ještě k tomu nahá, jako když právě vystoupila z jeho lože, jen v takové chvíli mohl spatřit ženská prsa nebo klín. Ale její tělo se nepodobalo žádnému, které kdy spatřil, její prsa byla pevná ne povislá jako u žen, které měl, boky byly hladké ne zkrabatělé a pas útlý a nikde neviděl ani jediný chloupek, ani v místech, kde je ženy obvykle mají. A pak spatřil její ploutev. Nevěřil, že je ještě na tomto světě.

Cítil, že má na sobě mokré šaty, přesto ho uvnitř rozpaloval žár, nevnímal žádnou bolest. To, co cítil, bylo vzrušení, touha zmocnit se té dívky, přivlastnit si její krásu. I ona vnímala jeho stoupající sexuální energii, bylo to podobné jako při hrách s chlapci, kdy si vzájemně dávali spoustu lásky, něžností a doteků. Jen jí překvapilo, jak rychle ta energie stoupala u tohoto muže, ale věděla, jak muži pomoci, již mnohokrát pomohla jiným. Políbila ho a začala ho opět hladit, pokusila se svléknout mu zmáčený oděv, ale byl ušitý úplně jinak, než byla zvyklá. Muž už měl tolik energie, že se začal svlékat sám, měla radost, kolik energie mu dokázala v tak krátké chvíli předat. Za chvíli už cítila pod rukama jeho vzrušení.

Jeho sen pokračoval, ta dívka ho políbila tak vroucně a vášnivě, že to v životě nezažil a začala ho hladit takovým způsobem, jak to nikdy žádná žena nedělala. A přitom pro to nemusel udělat vůbec nic. Dosud byl každý jeho sex odměnou za úspěšný lov, každé pohlazení od ženy si musel zasloužit a tu vášeň v jejích očích tvrdě oddřít na jejím těle. Teď k němu všechno přicházelo samo, horečně ze sebe strhl ty mokré hadry, cítil, že jeho chvíle přichází a v tom ho začala ta dívka hladit v rozkroku. Tak na to už nebyl zvyklý vůbec.

Čekala, kdy jí začne to laskání opětovat, cítila v něm takové množství energie v tak nepoznané kvalitě, že jí toužila ochutnat. Ale on jen ležel, začala se proto hladit jednou rukou sama, nechápala, že nevnímá, že jí ty doteky chybí, vždyť u nich doma by to věděl každý kluk.

Začal se chvět, ale to už nebylo zimou, fascinovaně zíral jak si ona hladí prsa a klín, naprosto netušil, že tohle ženy dělají. Nikdy nepoznal ženu, která by byla takhle iniciativní, každou musel dobývat, přemlouvat a téměř násilím jí vzít to, co mu patří, nikdy ho nezajímalo, co ony cítí nebo co chtějí, nepovažoval za nutné se jich dotýkat. Jediné důležité bylo ponořit se hluboko do jejich klína. A to mínil udělat i teď. Převzal iniciativu.

Ten útok jí překvapil, naprosto netušila, co se děje. Cítila, že brzo už dospějou k vrcholu a tak čekala záplavu lásky ne násilí. Chytil jí za vlasy a strhl pod sebe, výraz jeho obličeje se úplně změnil. Byla maximálně uvolněná, jak vždycky v takových chvílích bývá, proto mu nekladla žádný odpor, chytil jí za ruce a pokusil se do ní vniknout, ačkoliv ona nic takového nechtěla, a celé její nitro křičelo NE!!!, copak to necítí??? ničím mu nenaznačila, že touží po spojení, vždyť je tak mladá. Nechápala, čím vyvolala tuhle jeho bezohlednou reakci. Průnik se mu ale nezdařil, nohy měla totiž spojené ploutví. Přesto cítila, jako když jí do srdce vjede nůž, nikdy neslyšela o tom, že by se nějaký muž pokusil vniknout do ženy bez hlubokého souhlasu obou, že by někdo někdy ignoroval hlas srdce toho druhého.

Muž se ovšem po prvním neúspěšném pokusu nemínil vzdát, ale jak jí chtěl sundat tu ploutev, ona se rychle překulila a sklouzla z balvanu zpátky do moře. Tehdy poprvé v životě plakala a rychle plavala pryč. Cítila, jak pohasíná ten oheň v jejím srdci, jako když ho někdo zalije ledovou vodou. Cítila, jak jí v ledové vodě tuhnou svaly a věděla, že musí rychle na břeh, ale domů to bylo tak daleko. Musela se proto vrátit zpátky k pobřeží, opatrně se rozhlížela, kde muž je, aby na něho nenarazila. Na břeh vylezla o notný kus dál. Nebyl tam. Celá se chvěla zimou. Okamžitě začala provádět meditaci na vnitřní oheň a to jí trochu zahřálo, ale stále to bylo málo na návrat do vody.

V tom uslyšela křik, rychle se schovala a tak jí neviděl. Ale ona jeho ano. Viděla jeho zoufalství a bolest v srdci, cítila to. Chodil a hledal jí, křičel a plakal. Tehdy začala chápat, že on se nikdy nemiloval s ženou jinak, že se to probudilo něco divokého v něm, něco nezkrotného, něco, co touží po lásce, ale bojí se to, že jí nedostane, že si jí musí zasluhovat a bojovat o ní. Dnes to bylo poprvé, co jí dostal bezpodmínečně a bál se, že o ní zase přijde a tak se jí chtěl zmocnit. Jediný cit, který v sobě vůči tomu muži měla, byla bezpodmínečná absolutní láska. Chtěla mu jí dát úplně všechnu, co měla, chtěla mu umožnit poznat, že o ní nemusí bojovat, protože už jí má.

Ani muž nechápal, co se stalo, ta dívka se mu sama plně nabízela, tak si to chtěl vzít, tak jak byl zvyklý. Proč to teď bylo jiné? Když sklouzla do moře, byl zoufalý, nevyznal se v tom, co se s ním dělo, cítil v sobě něco, co ještě v životě ne. Měl prázdné ruce, a přitom jí chtěl držet, dotknout se té její hladké kůže, proč jen to neudělal, když tady byla? Chtěl se znova podívat do jejích očí, chtěl cítit ten žár. Byl opuštěný. Cítil v sobě obrovskou lítost, že jí tak odehnal a nevěděl, jak by svou chybu mohl napravit. Zařval bolestí a poprvé v životě brečel. Šel podél břehu a doufal, že jí zahlédne ve vlnách, volal jí všemi jmény, které znal.

Když si dívky všimly, že Malá víla s nimi není, začaly jí hledat a když jí nikde neobjevily, spěšně se vracely na ostrov, ihned poté vypluly pátrací lodě. Objevili jí až k večeru, stála na skále a mávala na ně, všichni byli šťastní, že se jí nic nestalo. Jen byla prokřehlá, protože její oheň pohasínal. Její učitelka si toho všimla okamžitě, ale nevyptávala se víc, než dorazili na ostrov.

Malá víla chápala, že bylo krajně nerozumné oddělit se od skupiny a nikomu o tom neříct, ale učitelka věděla, že to mělo nějaký záměr, že každý dělá to, co je mu předurčeno, proto nemělo smysl jí jakkoliv trestat nebo jí hubovat, jediné co mohla udělat, bylo pomoci jí pochopit, proč se to stalo. Malá víla neuměla lhát a řekla učitelce vše, co se stalo, pověděla jí o každém svém pocitu, o každém pohybu energií, které vnímala. Pověděla jí, že se zamilovala.

To učitelka pochopila, že je to vážné, že Malá víla našla, co hledala, svou cestu. Brzy to věděl celý ostrov. A všichni moudří vědí, že každý musí jít svou cestou. Malá víla pochopila, že chce poznat toho muže, chce poznat všechny jeho energie a sdílet s ním ty své. Všichni moudří na ostrově to chápali, ale vztah a partnerství s lovcem bylo něco tak naprosto odlišného, než co znali. Každý mluvil jiným jazykem, žil naprosto odlišným životem, jedl jiná jídla, jinak se oblékal, měl naprosto odlišnou představu o partnerství, o lásce, o výchově dětí. Každý se ptal Malé víly, jestli chce tohle všechno opravdu poznat. A ona hluboko v srdci cítila, že ano.

Malou vílu to stále táhlo za lovcem, ale dlouho si svůj návrat rozmýšlela. Občas už s vědomím učitelky plavala ke břehu a lovce pozorovala. Měl postavenou chatrč na skále a lovil ptáky, ale byl sám, bez rodiny a ona nechápala proč. Pozorovala ho z úkrytů, když chodil po břehu a volal jí. Házel jí do moře květiny, vnímala jak se trápí a cítila jeho stesk. A cítila i žár té sexuální energie, která jí k němu přitahovala.

Věděl, že tam je, občas jí zahlédl ve vlnách, občas našel stopy v písku, ale nevěděl, kde bydlí na břehu nenašel žádnou vesnici. Pak začal tušit, že pochází z ostrova, který byl na obzoru. Neměl ale loď, kterou by se tam dostal.

Pak se rozhodla, že se nechá najít. Seděla na skalce u břehu a dívala se do oceánu, cítila smutek a nevěděla proč. Věděla, že za chvíli půjde kolem. Polilo ho horko, když jí spatřil, byla stejná jako když se setkali poprvé. Bál se, že zmizí do vln, nebo že je to jen přelud, ale ona klidně seděla a nechala ho přiblížit. Dlouho se dívali do očí.

Čím déle trval ten pohled, tím hlouběji ho milovala. Byl šťastný, že se mu to jen nezdá, že jeho čekání nebylo marné, že se vrátila. Rozhodla se dát mu, co chtěl. Sundala si ploutev. Byl překvapený, když jí uviděl jít po suché zemi. Šel jí naproti a opartně se jí dotkl, jakoby to byl přelud, vnímal jemnou kůži jejich prsů, dotýkal se šíje, ramen, bříška i stehen. Pomohla mu ze šatů a začala mu doteky oplácet. Tentokrát to bylo jiné, jemně mu naznačovala, co se jí líbí a on se nechal vést. Naplno vnímala jeho otevřené srdce a cítila, že on vnímá jí. Konečně. Tentokrát ta energie stoupala pomalu, tak jak byla zvyklá a jak se jí to líbilo.

Nespěchal. Pochopil, že dostane to, co chce a stačí jen nechat se vést. A dovedla ho do extáze. Tentokrát mu ploutev nebránila do ní proniknout. Cítila ho hluboko v sobě, bylo to poprvé. Když jeho energie vytryskla a spojila se s její, cítila, že je to přesně to, co měla udělat a právě v tuto chvíli, vznikl v ní nový život. Jejich aury se prolínaly, byli ponořeni jeden do druhého. Když z ní vystoupil, cítila se opět kompletní, její vnitřní oheň byl obnoven, věděla, že teď už se může v klidu vrátit na ostrov.

Takové spojení nikdy nezažil, ta blízkost, sounáležitost, propojenost, vnímal jí všemi buňkami svého těla. V tu chvíli zapoměl, že od ní něco chce a jen dával. To, co dostal nazpět ho ohromilo, celá jeho bytost se prozářila, bylo to poprvé, co necítil smutek, kdy opouštěl ženský klín. Byl naplněn radostí. Dívala se na něho s takovou láskou, až ho bodlo do srdce. A dostal strach, že už se to nikdy nebude opakovat.

Ucítila, jak se jeho energie proměnila. Zastavila se. Tázavě se na něho podívala, nechápala, co to znamená. V tom se začala bát, nikdy ten pocit neprožila, jen do ní vstoupila panická hrůza a touha utéct. Nemínil jí to dopřát. Popadl jí oběma rukama a co nejpevněji stiskl, chtěla se vykroutit, ale on nepovolil. Podruhé už tu chybu neudělá. Dovlekl jí do chatrče a svázal provazem. Spěšně se balil, protože bylo potřeba vyrazit, tušil, že v lodích na obzoru jsou její lidé a když se nevrátí, tak jí budou hledat, ale v tu dobu už on bude i se svou kořistí hluboko ve vnitrozemí.

Ze života Malé víly se stalo peklo. Putovali mnoho dní bezútěšnou krajinou plnou močálů, nebyla zvyklá chodit bosá, krmil jí páchnoucím nedopečeným masem, pila špinavou vodu z kaluží a několikrát denně si bral od ní, co chtěl. Neměla sílu se mu bránit a když se pokusila, zbil jí. Bezostyšně využíval její nahoty, mačkal nebo zraňoval jí ta nejcitlivější místa na těle. Tak hrubě a neurvale se jí dotýkal, že se jeho rukám začala vyhýbat. Přes všechen ten sex jí ale scházely něžné doteky a laskání, kterých vždy dostávala spousty. On se ani jednou nezajímal, jestli jí to, co dělá, uspokojuje nebo co při jejich spojení cítí. Extázi s ním už nikdy neprožila. Tohle vše si vynahrazovala tím, že alespoň laskala sama sebe, hladila se a dávala si rozkoš. On se na ní díval a chechtal se. Na ostrově tohle bylo vždy nejradostnějším vrcholem sdílení lásky, které lidské bytosti mohou zažít, ale tady to bylo tak deprimující a ponižující, že se hladila, čím dál méně. Většinou ho pohled na ní vyprovokoval k dalšímu brutálnímu spojení, tak se tomu snažila vyhnout. Někdy stačil jen pohled na její nahé tělo a už se neudržel, proto hledala něco, čím by se mohla zakrýt, alespoň klín, který ho často dováděl až k šílenství. Bála se o život. A také tušila, že je těhotná.

Když se nevrátila na ostrov, začali jí hledat, na břehu pak našli její ploutev, mužova chatrč už byla prázdná, několik dní prohledávali zemi, ale nic nenašli. Všichni byli velice smutní, ale chápali, že to tak má být, že Malá víla vyrazila na cestu, ze které už není návratu, za naplněním svého osudu. Mnoho mladých lidí přecházelo z ostrova na ostrov, z komunity do komunity, ale vztahy s původním domovem vždy zachovávali. Ale s Malou vílou to bylo jiné, ta prostě zmizela.

Po dlouhém putování dorazili do mužovy vesnice, víla už ztratila mnoho ze svého lesku, byla špinavá a otlučená, na kůži se jí objevilo spoustu nových jizev a byla zahalená do páchnoucích zvířecích kůží, jediného oděvu, který byl lovec schopen udělat v divočině. Lovcův návrat oslavovala celá vesnice, byla to událost, obzvlášť když si přivedl tak exotickou ženu. Když se trochu upravila a vzala si šaty, co jí dali, stále vypadala jako královna ve srovnání s ostatními ženami. V zápětí se Malá víla seznámila s lovcovou rodinou. Bylo tam několik jeho bratrů a nějaké ženy, ale nevěděla, jaké je jejich postavení. Hlavou rodiny pak byla lovcova matka. Nebyla moc nadšená novým přírůstkem do rodiny, obzvlášť když se ukázalo, že víla neumí vyčinit kůže, uvařit kaše a ani další potřebné věci. Přitom dívka byla velmi šikovná, ale vše, co se naučila o chodu domácnosti, jí tady bylo k ničemu. A nic z toho, co jí poroučeli dělat, jí nebavilo ani nešlo, když to odmítala dělat, lovcova matka jí zbila. Ale dělat to, co jí bavilo, z čeho měla radost, co uměla, jí nedovolili.

Už během putování se učila lovcovu řeč a snažila se s ním navázat kontakt, chtěla vědět, co s ní bude, kdy jí pustí, ale až teprve ve vesnici se rozmluvila, poslouchala, co si druzí lidé vypráví. Postupně chápala význam slov, ale unikal jí smysl. Když mluvili, často popisovali věci jinak, než se staly. Jedna žena v domácnosti často říkala lovcovi, že víla se dívá po jiných mužích, což vůbec nebyla pravda, přesto jí lovec pokaždé zbil. A taky nechápala, proč by se na jiné muže nemohla dívat.

Brzo po jejich příchodu začali připravovat nějaký obřad. Netušila o co jde. Jednou ráno jí ženy oblékly do nového oděvu a vyvedli doprostřed vesnice, tam stál lovec a všichni ostatní. Pak jí řekli, že od této chvíle patří jen lovcovi, že může spát jen v jeho loži a že musí až do konce života dělat to, co jí poručí. Byla v naprostém šoku, nikdo se jí nezeptal, jestli s tím souhlasí, jestli to chce nebo jaký je její pohled na věc. Takhle to prostě určili. Pochopila, že všechny ženy v domácnosti patří nějakému muži a ti si je žárlivě střeží a žádná žena si nemůže dělat, co chce a hlavně spát s jinými muži. Dokonce jim ani ukazovat své tělo.

Lovec postavil vedle matčina domu svůj nový a tam začali žít, byla to dřevěná stavba s jedinou místností, zpola zapuštěná do země a s drnovou střechou. Uprostřed bylo ohniště a pod střechou vyselo spoustu kůží. Spali na hromadě těch usušených a vyčiněných a nedovolil jí vstát, dokud se s ní mnohokrát za noc nespojil. Přesto jí pokaždé zbil, když chodila po domě nahá, tak jak byla zvyklá z domova, prostě tady nesměla nikomu ukázat své tělo.

Děsila se okamžiku porodu, jak může přivést na svět dítě, když bude oblečená? Na ostrově byl příchod dítěte vždycky radostně očekávanou událostí, na kterou se všichni moc těšili a nastávající matce všichni pomáhali a moc jí hladili a když přišla ta chvíle, všichni se shromáždili a chtěli toho nového tvorečka co nejradostněji přivítat. Ve vesnici byl ovšem porod téměř tajnou záležitostí, když na vílu přišly porodní bolesti, nebylo připraveno vůbec nic, ani nevěděla co má dělat, lovec byl s ostatními muži na lovu. Doma byla u spousty porodů, ale tady nefungovali nic z toho co znala. Zoufalá šla za lovcovou matkou a řekla jí, co se děje, až teprve potom se začalo s přípravami. V chýši, kde rodila, byly jen ženy, proto se mohla svléknout. Byla tam tma a kouř, jaký to rozdíl oproti světlu a čistému vzduchu, když se rodilo na ostrově. Byl to chlapec, bylo to poprvé od únosu, co cítila radost, byla tak šťastná, když jí ho položily na prsa, vytryskla z ní všechna láska, milovala ho od prvního okamžiku.

Když se muži vrátili, lovec se dozvěděl o tom, že se stal otcem, byl pyšný a hrdý, poprvé od milování na břehu moře vílu pohladil. Chlapeček byla jediná bytost, které se mohla víla s láskou dotýkat a dávala mu vše, co jí samotné scházelo, mazlila se s ním, hladila ho, radovala se z každého jeho krůčku, zoubku. Snažila se ho vychovávat tak, jak byla vychovávána sama. Měla radost, když mohl běhat nahatý na sluníčku, což sama měla zakázané, mohl dělat vše, z čeho měl radost, hrát si, zpívat a tancovat, což ona nesměla. Když přišlo léto, začala ho učit plavat. Vesnice byla u řeky a i lovci měli loďky, tehdy se párkát stalo, že nemusel sedět zavřená doma, ale směla s ostatními k vodě. A najednou všichni viděli, jak víla dokáže dovedně zacházet s lodí, lépe než kterýkoliv muž, jak dovede chytat ryby a jak plavat. Lovec jí dovolil uplést sítě a najednou měla celá rodina mnoho ryb, více než kdykoliv před tím. Když pak nemusela vařit odpornou kaši z kořenů nebo zvěřinu, ale mohla použít ryby, které znala, všichni konečně ocenili, že také umí vařit. Takhle získala víc času na svého syna, kterého učila vše, co sama věděla, učila ho i jazyku lidí z ostrova. Tehdy už získala tolik síky, že začala opět ovládat své tělo, dlouho meditovala, cvičila a vnitřní oheň v ní opět vzplál. Ačkoliv chtěl lovec další dítě, ona už věděla, že to nepřipustí. V té době pocítila naději, že se dostane zpět.

Roky ale utíkaly, chlapec rostl, lovec, když nedostal dítě od ní, tak si přivedl do domu další ženu, byl bohatý, měl spoustu ryb,tak si to mohl dovolit. Trochu si oddechla, lovec spal teď s druhou ženou a ona měla víc prostoru.

Jednou šla podél řeky a sbírala maliny, bylo nádherně slunečno a nikdo nikde. Neváhala, svlékla se a skočila do vody, tahle nebyla slaná, ale přesto si připomněla život před lety. Pak vylezla na břeh a slunila se, vzpomínala na své družky, jak takto sedávaly na skále na ostrově, jak se hladily a dávaly si lásku. Když v tom se před ní objevil mladík, kterého neznala, lekla se, ale neutekla. Podle nových instinktů začala hledat šaty, ale ty měl on. Chtěla, aby jí je vrátil, ale on odmítl a zvídavě si jí prohlížel. Najednou z ní ten stud spadl, uvědomila si, že takto nahá vlastně žila stále a tehdy si svou nahotu ani neuvědomovala. A vyzývavě se na mladíka podívala. Byl jiný než lovec, světlovlasý, vysoký a velmi pohledný, ještě mu příliš nerostly vousy. Koukal na vílu jak na zjevení, stále si uchovávala neobvyklou krásu, kterou nezastřel ani drsný život v divočině, a poté, co se jí narodil syn, získala nazpět i svou krásu vnitřní, ať se dělo cokoliv, už jí nikdo o to, co má uvnitř nemohl připravit. Co jí ovšem v poslední době scházelo, byly doteky, mazlila se sice často se synkem, ale chtěla opět cítit mužskou ruku. Už věděla, jak to chtějí muži z divočiny, takže sex s tím mladíkem byl rychlý a drsný. Domluvili se, že se sejdou zase zítra.

Těšila se na to celou noc, ráno nemohla dospat a už vyrazila podél řeky, vášnivě se několikrát pomilovali. Takto to trvalo asi týden, než si toho všimla žena z domácnosti, lovec jí i se skupinou dalších mužů sledoval a překvapil je na jejich schůzce. Muži z vesnice neznali slitování, vrhli se na mladíka a zabili ho, víla se na to naprosto zděšeně dívala, muž, který se s ní před chvílí spojil, byl mrtev. Lovec jí příšerně zbil, ale hned vyrazil s dalšími najít tábořiště toho vetřelce. Byla tam skupina lovců, kteří tajně tábořili u řeky, v tomhle světě se ovšem konkurence netolerovala. Došlo ke krutému boji a všichni vetřelci byli povražděni. Vesničané se vítězoslavně vrátili z bitvy, spousta jich bylo zraněných, ale nesli své trofeje, hlavy nepřátel napíchané na kopí. Víle ztuhla krev, byla tak hluboce propojená se všemi lidmi, že tohle jí strašně zranilo. Ale to nebyl konec vraždění. Ti cizí lovci patřili k velikému zástupu lidí, kteří se blížili. Když ti našli své soukmenovce pobité, neváhali a napadli vesnici.

Teď se rozpoutal masakr kolem domu lovce, ten bojoval jako lev a zadržel útočníky tak dlouho, že víla mohla vzít do náruče chlapce a uprchnout s ním k vodě. Pronásledovali jí, ale ona nasedla na loďku a odrazila od břehu. Už jí nikdo nedohonil. Za sebou jen slyšela nářek umírajících a viděla plameny, které stoupaly z hořících domů. Nevěděla, co dělat, a tak plula dál a dál po řece. Jen ona a její syn. Neměli skoro nic, jedli co našli v proudu, ale řeka byla dlouhá a tak byli stále slabší a slabší. Dávala synkovi, co mohla a sama trpěla čím dál větším hladem. Pak se řeka rozšířila tak, že už neviděli břehy, byly na pokraji sil. Leželi na dně a objímali se, doteky a láska bylo to poslední, co mu mohla dát a dávala, dokud mohla.

Tu loďku objevili rybáři Lidí moře, kteří vpluli do ústí řeky. A dívali se na tu záhadu. V loďce ležela žena a objímala asi pětiletého chlapce. Byla oblečená po vzoru lovců, ale její vzhled jasně ukazoval, že patří k mořským lidem. Byla mrtvá, ale chlapce dokázali oživit. Když si prohlíželi její tělo, objevili na lopatce tetování, byla to překrásná kresba mořského koníka. V té době už každý slyšel ten příběh o ztracené mořské víle a teď jí našli. Ustřihli pramen jejích vlasů a tělo pohřbili do moře, tak kam patří. Chlapce pak dopravili k ostrov, odkud pocházela Malá víla, kde se ho ujali jeho příbuzní. O tom, že byl jejím synem, nikdo nepochyboval, byli si tak podobní. Jeho život je pak další příběhem, o kterém ve světě mořských lidí slyšel každý.
 

Cesty duší 2008