Zatopená země - o tehdejším světě

Strávil jsem v Zatopené zemi nezapomenutelných devět dní v září 2007. Vnímal jsem ten svět všemi smysly a snažil se zaznamenat co nejvíc ze svých zážitků. Poznával jsem minulé životy, které jsem tam prožil, ale i spoustu dalších věcí. A některé z nich chci sdílet.

O písmu a jazyku


Lidé moře nebyli analfabety, přesto se jejich systém materiálního zachytávání informací zdráhám nazvat písmem. Těžko ho chápu, neznám ze současnosti nic podobného, snad se to trochu podobalo čínskému systému.

Ten systém vychází z přímého poznávání reality, oproti nepřímému, který používáme my. Naše písmo je založeno na uchovávání zvukové podoby slov, kde k samotnému obsahu přistupujeme přes pochopení významu, které těm zvukům dáváme. To, co zachycovali na papír Lidé moře, byly přímo myšlenky bez jejich vyjádření slovy. Ve čtenáři pak vznikaly obdobné obrazy jako v tvůrci při psaní. Trochu se to podobá symbolismu v malířství, kdy třeba víme, že beránek je symbolem nevinnosti atd. Tento systém byl ovšem mnohem propracovanější a dokázal zachytit přesně i mnoho jemných nuancí a komplexně popsat i složité struktury a pracoval nejen s myšlenkami, ale i s emocemi a záměry. Takto dokázali zachytit a popsat energie nějakého stavu vědomí. Čtenář se pak pomocí „textu“ dostal do podobného stavu a mohl ho sám prozkoumávat.

Například, když byl popisován třeba nějaký výrobní postup, čtenář „prožil“ v energiích to, jak byl daný výrobek vytvářen, pak záleželo na tom, jak zručně dovedl přenést tento pohyb energií do svých rukou a nohou a tím skutečně věc vytvořit. Tímto způsobem Lidé moře zachytili mnoho ze své reality, z energií, které prožívali. Po zachycení bylo pak pro kohokoliv znalého snadné dostat se do stejného stavu.

Pracovat s tímhle systémem se učily děti od sedmi let, samostatně použitelné výsledky měly tak ve dvanácti. Kdo neznal tento systém, mohl se do nějakého stavu dostat při přímém kantaktu s člověkem, který v něm byl, tak byly učeny malé děti. Taje systému pak každý zkoumal až do konce života, vždy se dalo objevit něco nového, každý text byl originál.

Velice populární byly synchronní texty pro dvě a více osob, kdy bylo velmi zábavné zkoumat se navzájem v různých stavech vědomí. A nejpopulárnější byly milostné synchronie.

Graficky to vypadalo tak, že stránka byla pokryta množstvím různých kroužků, čtverečků, trojúhelníků, ale i jiných velmi členitých znaků, každý znak měl i nějaké vnitřní členění a celkově jich byly tisíce ne-li desetitisíce, ale byl v nich velice propracovaný systém, kdy člověk dovedl přijít i na význam znaku, který nikdy v životě neviděl. Začátek textu byl vždy jednoduchý, začínalo se jednoduchými myšlenkami, emocemi nebo záměry a postupně se vše stávalo komplexnější a celistvějším. Závěr byl, že čtenář vnímal celou stránku naráz.

Obvykle mohl začít číst kdokoliv jakýkoliv text, ale ne vždy byl schopen dočíst ho do konce, tam hodně záleželo na umění a znalostech jednotlivce. Pro děti samozřejmě existovaly jednoduché texty, které dokázaly vnímat v celku právě už od těch dvanáci let. A čím víc o systému věděly, tím komplikovanější texty mohly číst. Existovaly takové kaskády, kdy stejný prožitek byl popisován různě komplikovanými způsoby, člověk začal tím nejsnadnějším a postupně se mohl dopracovat až k nejsložitějšímu, kde bylo samozřejmě ukryto řádově víc myšlenek.

Lidem na cestě obvykle trvalo dost dlouho, než dokázali do textu proniknout, ale pokud už člověk byl v Prameni, šlo mu to mnohem snadněji, Mistrům pak stačilo podívat se na stránku jediným pohledem a byli tam.

Zábavné také bylo vytváření těchto textů. Většinou se začínalo tím, že se člověk dopracoval k nějakému prožitku. Vrátit se do tohoto stavu pak už bylo poměrně snadné i bez zachycení na papír, ale předat ho dál už bylo koplikovanější. Předat ho druhému znamenalo dostat se do něho a osobně sdílet tu energii, což spoustu lidí už nebavilo, tak to zachytili na papír, ať se zájemce do toho dostane sám. Převést ten prožitek do znaků vlastně bylo velmi jednoduché pro toho, kdo to uměl, prostě jenom obkreslil matrici, kterou měl v mysli. Viděli jsme tu stránku a jen jí dali na papír.

Samozřejmě dopracovat se k vnímání téhle matrice byla makačka, která vyžadovala perfektní znalost systému. Začátečníci, ačkoliv už třeba uměli přečíst kompletně nějaké jednoduché texty, vždy měli potíže jak a jakými znaky vyjádřit ty své prožitky. Začínalo se vždycky takovými jednoduchými věcmi jako je západ slunce, plavání s delfíny, jak mám rád maminku atd. Zlom k větší komplexitě vždycky přicházel s prvními sexuálními zkušenostmi, zachytit tyhle energetické bouře bylo vždycky pro každého výzvou. To, co pak vytvářeli mistři, pak byly úplné virtuální světy, kdy člověk procházel obraz za obrazem, bylo to mnohem lepší než televize i než nejlepší počítačové hry. Ani nejdokonalejší virtuální realita, kterou dnes dokážeme vytvořit se tomu nevyrovnala. Tohle byl totiž vždy autentický prožitek. Je v tom takový rozdíl jako mezi tím koukat se na sex nebo ho skutečně dělat, nebo mezi tím hrát si na laureláta Nobelovy ceny a tím skutečně jím být. Lidé moře vždy byli tím, co prožívali.

Tohle se také odráželo v jejich jazyku. Teď ho převádím do češtiny, ale jejich větná skladba byla naprosto odlišná. Vše, co říkali, byla vlastně jen jejich jména a byli tím, co právě prožívali. My řekneme: „stál jsem na břehu moře a díval jsem se do západ slunce.“ Oni by to řekli takto: „Jsem ten, který stál na břehu moře a viděl západ Slunce.“ Některá jména byla chvilková, jiná trvalá. A pak byl ještě rozdíl, z jaké pozice vůči druhému to jméno bylo řečeno, jestli člověk mluvil o sobě, o druhém přítomném člověku nebo o někom, kdo tam nebyl.

Příklad. Ilumauir znamená Ten, který září. Toto spojení použili, když o mě mluvili a já tam nebyl. Sám o sobě jsem řekl: Ilumé, Zářím. A když mě někdo oslovoval, řekl: Ilumin, Záříš. Tvary jména Eikir, Té, která tiší bolest, byly Eiké (Tiším bolest) a Eikin (Tišíš bolest), její otec se jmenoval Orér, Ten, který dává a Ori (Dávám), v současnosti je známý pod jménem Orin (Dáváš). – skloňování (s Ilumauirem, o Orinovi) je pak samozřejmě čistě češtinská záležitost.

Celá tahle struktura jazyka vlastně neumožňovala mluvit o zkušenosti druhých lidí, jen o své vlastní, neexistoval v ní rozkazovací způsob, nebyli v ní podmínky (aby, abychom, kdyby), ani výmluvy (ale), dokonce ani zápory. Neznali slovo NE. Množné číslo pak bylo jen v první a třetí osobě, chápané jako „my tady“ a „my jinde“. Nešlo prakticky vyjádřit spojení jako „můžeš za to, že se cítím špatně,“ „chci abys umyl nádobí“ „nechci tě vidět“ atd.

To jak formuluju pravidla práce se záměrem, je vlastně opisování struktury jazyka Lidí moře, to jak mluvíme v Kruhu srdce je nejpodobnější tomu, jak mluvili oni. Říkali, co cítí a co chtějí. Hodně to má také společného se Čtyřmi dohodami, protože přesně to dělali a ani nemohli jinak. Jejich slova vždy vyjadřovala lásku a vždy mluvili jen o sobě, takže ani neměli prostor k tvoření nějakých doměnek o pocitech nebo myšlenkách druhých lidí.

O synchroniích

Nic podobného v současném světě neznáme, trochu se to snad podobá divadlu, ale s tím rozdílem, že v synchroniích neexistovali diváci a všichni přítomní byli zapojeni do děje. Každý účastník dostal svůj part, což byl na papír zaznamenaný sled myšlenek, emocí a záměrů postavy, kterou měl ztvárnit. Ale nebyl to text v našem slova smyslu (viz o písmu).

Poté se každý vcítil do své role a hra začala, prakticky se vždy jelo hned napoprvé naostro bez zkoušek. Všechny emoce, které účastníci během hry vyjádřili, byly vždy skutečné, v tu chvíli byli se svou rolí naprosto ztotožněni.

Nejoblíbenějšími synchroniemi byly Malá mořská víla nebo Neptunova rodina, do které se mohlo zapojit i několik desítek účastníků, ale existovaly verze i jen pro dva lidi, nebo pro několik. Další verze se lišily podle obtížnosti „textu“, jak komplikované obrazy obsahoval, jiné byly pro děti, pro dospívající, pro dospělé nebo po mistry.

O bohu

Naše koncepce monoteistického boha byla Lidem moře naprosto cizí. Nevnímali svět rozděleně na spirituální a materiální, viděli ho jako jeden celek, ze kterého nebylo nic odděleno. Také bylo pro ně nesmyslné popřít existenci toho, co neviděli očima, ateismus by považovali za nesmysl, za popření reality, kterou prožívali celou svou bytostí. Neznali víru v boha, oni boha prožívali, byl v celém životě. Ovšem tahle koncepce byla i nahony vzdálená tomu, čemu my říkáme panteismus, polyteismus, přírodní náboženství nebo pohanství. Prostě mezi bohem a člověkem neviděli žádný rozdíl, nebyla mezi nimi žádná bariera a byli v kontaktu neustále, proto ani nebyli potřeba žádní prostředníci, jako jsou kněží, nebyly potřeba žádné náboženské texty, rituální předměty, posvátná místa ani obřady. Nejvíce se tomu podobá to, jak popisujeme Novou spiritualitu. Ta je v naprostém souladu se spiritualitou Lidí moře, ale cítím, že oni to chápali ještě o řád komplexnějí, protože tím skutečně žili, každý z nich jednotlivě, ve všech vztazích i jako celá civilizace.

O Ilumauirovi

Ilumauirovu přítomnost jsem si poprvé naplno uvědomil asi před pěti lety, spolu se seznámením s Eikir, mou duchovní průvodkyní. Pomalu jsem zkoumal ty energie. Pochopil jsem, že Kamil je jen malou částí obrovské energetické struktury, která se chce na Zemi projevit, od té doby zkoumám, o co jde, jak se to stane a co s tím mám společného já. Viděl jsem spoustu obrazů, které se mi ale spolily do souvislého příběhu až dnes (17.9.2007). Ilumauir a jeho přátelé vytvořili průchod mezi Zatopenou zemí a dneškem. Cítím, že ten průchod tvořím zároveň zde i tam, tím průchodem je v jistém smyslu můj život. Nějakým způsobem může dojít k průchodu vědomí z Atlantidy do Pardubic, vlastně vše, co teď dělám, je testování toho průchodu, stabilizace časoprostoru. Pomáhá mi v tom právě Kruh srdce a vše, co se děje kolem.

O budoucnosti

Když začala stoupat mořská hladina a civilizace Lidí moře dosáhla materiálního maxima, došlo k obrovské proměně chápání světa. Jejich velkou touhou bylo proniknou to tajemství země, poznat vnitrozemí a lidi tam, zjistit, co se skrývá na dně oceánů nebo v zemském jádru, jak hluboký je vesmír, co jsou to ta světýlka na nebi. Ta klimatická změna byl vlastně způsob, jak k tomuto poznání dojít, byl to začátek dlouhé cesty z pobřeží ke hvězdám. Byli tak svázaní s mořem, že to pouto muselo být rázně rozetnuto, proto bylo zničeno vše, co vytvořili svýma rukama, a když to obnovili, bylo to zničeno znova. Trvalo dva tisíce let, než pochopili, že se musí vzdát, že tenhle boj je marný. Že se musí vzdát veškeré své závislosti na hmotě. Tehdy prošli Hvězdnou branou na druhou stranu.

Dlouho, 8 století, tu cestu zkoumali, než se rozhodli odejít všichni. Druhá strana pak ležela v budoucnosti. Vešli do průchodu, kde čekají na vhodný čas, kdy se vrátí. Neopustili Zemi ani ostatní lidi, stále jsou přítomní a zde, spousta se jich během těch tisíciletí narodila v nových tělech a pomáhali lidstvu na jeho cestě. Spousta jich je inspirací v rolích duchovních průvodců. Byli u zrodu zemědělství, u zakládání prvních států, jejich vliv je patrný v každém náboženství, inspirovali vznik písma, knihtisku i počítačů. Klima se zlepšilo, z lovců ve vnitrozemí se stali počítačoví inženýři, kladou si otázku: je čas se vrátit? Odpovědí je pak náš život.

Mnohokrát se na Zemi narodili průzkumníci, kteří svým životem zjišťovali, jestli je už vhodná doba, zjišťovali, jestli se dokážou potkat, když se narodí na velkém území, jestli jim vzdělání a výchova dané doby umožní se poznat, jaký odpor ve společnosti vyvolá to, co dělají, kdo proti nim začne bojovat a jak jejich myšlenky dokážou inspirovat další lidi, jak efektivně se můžou šířit informace a postupy, které nabídnou.

Tohle všechno jsou podmínky pro úspěšné otevření Hvězdné brány zde, na druhé straně. Občas se to povedlo a Hvězdná brána byla na čas otevřena, ale časem se podmínky měnily a tak se zase zavřela. Například v době vlády faraona Achnatona přišlo do východního středomoří spoustu Lidí moře, bohatá dopravní síť jim umožnila se setkat v Egyptě, spiritualita bez dogmat a obecná výchova k lásce jim dovolila se poznat a tak s politickou, morální, ekonomickou i duchovní podporou faraona byla Brána otevřena. Po jeho předčasné smrti se ovšem politická situace změnila a nezájem lidí o tuto cestu a nemožnost šířit tyhle informace dál, vedli k ukončení tohoto pokusu. Ale ani tohle nebyla marná práce, zpátky do zemské sféry se dostala spousta moudrosti, která umožnila příchod Ježíše a jeho misii.

Pokud nebyla vhodná doba pro otevření brány, přicházeli na Zemi alespoň jednotlivci, kteří inspirovali své současníky. Moudrost, kterou předávali, pochází z Učení mistrů a vede k Prameni. Ale ne vždy byli pochopeni.

Ilumauir patří k těmto průzkumníkům, každý jeho život byl průzkumem situace, jestli je možno Hvězdnou bránu otevřít. Většina jeho životů, ale k naplnění tohoto záměru nevedla. Ocitl se třeba v uzavřené komunitě, uprostřed váky, v době náboženského pronásledování, obrovské ekonomické bídy nebo rigidního výchovného systému. Málokdy se mu podařilo kontaktovat se s těmi, kteří přišli s ním, nebo když už se potkali, nechápali, co to mají dělat, nebo když už to pochopili, byli brutálně potlačení státní mocí, církví nebo společností.

Ale Lidé moře nebyli jen pasivními pozorovateli dění na Zemi, aktivně tvořili podmínky pro svůj příchod, měnili a mění energie lidstva. To probíhá prostřednictví jejich životů mezi námi, inkarnují se a tím, co se s nimi děje, právě lidstvo mění. Teď jsme uprostřed takové změny, společenské otřesy a války za posledních asi 300 let jsou průvodními jevy této proměny. Ale je také omyl se domnívat, že Lidé moře jsou původci válek nebo že je vyvovávají, opak je pravdou. Největší akcí dnešní doby je operace Šoa, jak se jí říká hebrejsky. Během celého 19.století narůstala tendence lidstva k sebezničení a bylo jasné, že brzo se lidstvu dostanou do rukou prostředky, kterými to bude možné udělat. Tím by se návrat na Zemi stal nemožným, Lidé moře by neměli těla, do kterých by se mohli inkarnovat. Bylo potřeba zabránit této katastrofě. Ve spoustě scénářů budoucnosti, které Lidé moře vnímali, vypukla koncem 20.století všezničující jaderná válka. Válkám nebylo možné zabránit, byly vyvolány turbulencemi ve skupinové energii celého lidstva, způsobené změnami energetických toků ve sluneční soustavě a v samotném slunci. Bylo však možné války omezit, vyvolat je dříve, než se lidem dostanou do rukou zničující zbraně. Proto bylo urychleno vyvolání první světové války, kde se spousta negativní energie vybila. Tohle „předčasné“ spuštění, ale způsobilo, že hrozila rychlá recidiva, k té došlo o dvacet let později a říkáme jí druhá světová válka. Ale ani ta neměla znamenat konec a schylovalo se k třetí světové, už s použitím jaderných zbraní. Proto byla vyvolána akce Šoa jako obří vykřičník, který třetí válku zastavil. Miliony duší se inkarnovali s jediným záměrem, zemřít strašlivou smrtí v plynových komorách. Když pak v roce 1962 měli Chruščov a Kennedy prsty na spoušti, právě tihle mrtví rozhodli, že život pokračuje. Další simultánní akcí bylo odříznutí části lidstva od vzorců chování, které se vytvořili v minulosti, a vytvoření prostoru pro nové myšlenky a pojetí boha. Tahle operace proběhla ve východní Evropě, kde se narodily tři generace duší, které totálně a i militantně odmítaly existenci boha, které byly odpojené od své podstaty, které naprosto netušily, o čem je řeč, když se hovořilo o spiritualitě. Do této společnosti naopak přišli duše, které si toho všeho byly velmi dobře vědomy. My.

Žijeme v prostoru a čase a zkoumáme svými životy, jestli je vhodný čas otevřít Hvězdnou bránu. Narodili jsme se na obrovském území a díky civilizační infrastruktuře jsme se dokázali setkat a spojit, vzdělání a výchova nám umožnily se poznat, nemáme mentální zábrany zkoumat cokoliv, ani své nitro ani Boha, odpor společnosti proti tomu, co děláme, je minimální, užíváme si náboženskou svobodu i svobodu jakéhokoliv vnitřního přesvědčení, naše rodiny nám nestaví do cesty žádné nepřekonatelné překážky, nikdo proti nám nebujuje, máme obrovské materiální možnosti a rychlou elektronickou komunikaci a to, co děláme inspiruje spoustu lidí. Cítím v kostech, že nadešel čas otevřít Hvězdnou bránu.

Klíčem k Hvězdné bráně je Kruh srdce, spojení lidí, jejich synchronizace a vytvoření společného záměru, který se manifestuje do reality přes projekt. Metodika tvoření reality vlastně popisuje, jak přivést energii z Hvězdné brány na Zem, co se děje, když Lidé moře přicházejí. Je nás tady inkarnovaných spousta, i když většina si to ještě neuvědomuje, ale stačí malý impuls a připojí se. Vytvoříme prvotní Kruh a otevřeme Hvězdnou bránu, ta energie pak časem promění všechny lidi na planetě. Ta proměna se projeví tím, že všichni začneme mluvit „jazykem“ Lidí moře, že si uvědomíme, co cítíme a co chceme, že začneme spolupracovat, že se dramaticky zlepší mezilidské i mezinárodní vztahy. Do tohoto prostředí se pak začnou inkarnovat další duše Lidí moře, které už nepoznají překážky, se kterými se ještě potýkáme my. A našim spojením dojde ke vzniku Lidí Země, nového lidského druhu.

Tak vznikne civilizace nového typu, technologicky i duchovně nesmírně vyspělá, která bude spravovat celou planetu. Bude to spojení techniky 21.století se spiritualitou Lidí moře.

Lidé moře a 21.století.

Vnímají nás, jsou s námi. Píšu sice „neznali to nebo ono“ (např.kolo) nebo „nechápali by tohle naše“ (náš vztah k Bohu), ale ono je to složitější. To vše, nás, naše myšlenky, pocity, úvahy, mají ve vědomí, uvědomují si, proč děláme to nebo ono, uvědomují si rozdíly mezi námi. Vlastně si to mnozí uvědomovali i před těmi 10 tisíci lety, ještě než přešli na druhou stranu. Všechno, co píšu, vlastně pochází od nich, to oni mi posílají metafory a srovnání svého tehdejšího světa s tím naším.

Možná cítíme smutek, když srovnáváme jejich svět s naším, jak byli propojení mezi sebou, jak si uměli dávat lásku, jak se dovedli radovat ze života, jak dokázali naplno využívat vše, co v sobě našli. Mnoho lidí si dnes myslí, že to je tak ideální, že to ani není možné, další to považují za ztracený ráj, který se už nevrátí a mnozí se toho dokonce bojí. Někteří se dokonce cítí zahanbeně a méněceně, když se s nimi srovnávají. Všechny tyhle pocity jsou ale úplně zbytečné. Jejich jediný cit vůči nám je absolutní neposuzující a všezahrnující láska.

Vše, co děláme, je součástí vyššího plánu stvoření. To, na jaké duchovní úrovni jsme, naše nefungující vztahy, příšerná globální situace nebo ekologická katastrofa, jsou dary a příležitosti, které jsme si dali, a které nás vedou k dalšímu růstu. Přijetí těchto darů je prvním krokem k překonání krize, druhým krokem je uvědomění, že žádná krize neexistuje, že to vše vytryská jen z hlubin našich záměru, třetím krokem je uvědomění si, co vlastně chceme a to, že vše už máme. Sdílíme s Lidmi moře život, vše, co mají oni, máme taky, ten svět, který stvořili, je v nás. Když se zaposloucháme do svého nitra, to vše tam najdeme, lásku, radost, sounáležitost, hluboké naplnění smyslu našeho života.

Ty dary leží před námi, už byly dány. Dokážeme je přijmout?

Cesty duší 2008