Zatopená země - Strážce času

 Vzpomínka na tenhle život se mi vynořila při průzkumu fungování Hvězdné brány, toho zázraku, co nás čeká, který tvoříme. Hvězdná brána už jednou fungovala, měl jsem čest být u jejího zrodu, jako Plamen a Ilumauir na Skále kolem roku 8800 př.n.l. a žil jsem i v době jejího uzavření o osm set let později. Mezi tím se civilizace Lidí moře přesunula do spirituálního světa, láska a moudrost, které vytvořili, tak zůstanou zachovány navěky. Ale jejich záměrem je vrátit se jednoho dne na Zemi, až přijde vhodný čas.

Během těch osmi set let také tvořili podmínky pro svůj návrat, předali mnoho z toho co znali lovcům a z mnoha z nich udělali první zemědělce, začali domestikovat zvířata i rostliny, zkoumali nové způsoby organizace společnosti, technologie atd. Říkalo se té době Velký návrat a jejím symbolem byl rak. Již v té době to spousta lidí vnímala jako fatální úpadek, technologie byly stále primitivnější, rozpadl se systém námořního spojení, jednotlivé komunity upadaly do izolace, ztratila se technologie zpracování kovů, města už nikdo neopravoval a lidé opět bydleli v dřevěných domech. Co ale stále fungovalo, bylo jejich propojení a spojení s Hvězdnou branou a ti, co s ní byli spojeni, chápali, proč se tohle všechno děje, že svět, který vznikne na troskách, musí jít svou vlastní cestou a že jedině tak lze vytvořit podmínky pro znovuotevření brány, někdy v daleké budoucnosti. Bylo jasné, že Hvězdná brána musí být uzavřena a planeta a lidé na ní ponecháni své svobodné vůli, jedině tak lze najít cestičky, kterými ještě nikdo nešel. Narodil jsem se do času, kdy tento osud se naplnil, kdy Strážci času bránu definitivně uzavřeli.

Narodil jsem se v městě na pobřeží současného Maroka, už vůbec nepřipomínalo stará města Lidí moře, která ležela 100 metrů pod hladinou. Tohle město bylo mnohem primitivnější a většinou dřevěné, jen pár domů bylo z kamene. Ten starý zmizelý svět připomínalo jen máloco, snad jen vyprávění starých lidí a vzpomínky, občas se někde dochovala nějaká kniha nebo pár artefaktů. Živé bylo jen to spojení mezi námi, cítili jsme se propojeni i s dalšími komunitami, ačkoliv naše kontakty už byli zcela minimální. Telepatie prostě stále fungovala. Město bylo živo z rybolovu, ale lidé v okolí už také chovali jako pastevci dobytek, bylo tam také množství zahrad. Vzestup moře se téměř zastavil, ale za osm set let stouplo o víc jak 60 metrů, svět se totálně proměnil.

Otec byl rybář a trávil na moři mnoho času a tak na matce bylo mnoho starostí o domácnost, oba patřili k Lidem moře, ale mnoho našich sousedů už pocházelo z lovců, v té době už bylo spoustu smíšených párů a komunita ve městě fungovala jiným způsobem než na Skále. Spoustu věcí jsem si uvědomoval už od narození, mé vzpomínky na čas Skály byly stále živé a vnímal jsem ty rozdíly, to, co nás šokovalo na příběhu Malé mořské víly, už bylo běžné. A každý rok se rodilo čím dál víc dětí, které neprošli Hvězdnou branou. My, co jsme se zkrze ní narodili, jsme měli mnohé schopnosti, které jsme u svých vrstevníků postrádali a oni nám nerozuměli. Stále víc a víc lidí odcházelo z upadajícího města na pastviny,kde bylo snadnější živobytí, ale v naší rodině se stále ctila klasická vzdělanosti a stále se držel způsob života tak blízký Lidem moře, mnoho jsme se dotýkali a laskali,měli jsme upřimné vztahy mezi sebou, vše fungovalo na absolutní lásce a harmonii. Akorát že jsme viděli, že svět kolem nás už takový není. Přesto jsem stále cítil spojení se všemi lidmi. Asi v šesti jsem začal chodit k učiteli, brzo jsem uměl číst a psát a s radostí objevoval svět kolem sebe, protože i v čase úpadku bylo co poznávat a čemu se obdivovat. S pomocí učitele jsem velice rychle pronikl do hlubin své duše, hvězdným dětem to šlo skoro samo a už ve dvanácti jsem pochopil mnoho z úkolu, který jsem přišel na Zemi vykonat. Vnímal jsem, že čas Hvězdné brány se naplnil a že my jsme poslední generace, která ochutnává její lásku a věděl jsem, že mnoho lásky a energie bude potřeba i ve chvíli jejího zavírání. Na to, aby mě naučil potřebné věci ovšem můj učitel neměl vědomosti, proto jsem musel odejít z domova a hledat moudré. Rozloučil jsem se s maminkou, sestrami i bratry,objal každého příbuzného i všechny známe a vyrazil. Šli jsme s otcem mnoho dní po pobřeží do sousedního města, odkud ještě občas jezdily lodě. Na jednu z nich mě posadili. Ještě fungoval ten solidární systém, takže peníze nebyly potřeba. Dostal jsem se do školy, snad na pobřeží dnešního Španělska, kde se vyučovalo ještě mnoho ze staré moudrosti, zde jsem pod vedením jednou moudrého učitele došel k úplnému poznání toho, kdo jsem a co je konkrétně mým úkolem. Byl jsem z těch, kteří zavřou Hvězdnou bránu, byl jsem z těch, kterým se říká Strážci času.

Během krátké doby asi šesti let jsem musel proniknout do všech tajů fungování brány, hlubokými meditacemi se na ní napojit a vnímat jí. Když mi bylo dvacet, připojil jsem se k těm, kteří jí podporují a drží, tehdy jsem si uvědomil svých jedenáct druhů a naše propojení. Ačkoliv jsme se nikdy nesetkali a dělili nás tisíce kilometrů, vnímali jsme jeden druhého tak intenzivně, jako ty, které milujeme, nás dvanáct bylo Stráží času. Ten den mi učitel prozradil poslední tajemství. Předal mi krystal, což byla křišťálová koule vážící asi 20 kilo, ve které byla uchována moudrost Lidí moře, byly v ní umístěny mentální a emoční obrazy z knih i ze života, veškeré knihovny byly převedeny do podobných koulí. K obrazům se dalo dostat tak, že člověk držel oběma rukama kouli a díval se dovnitř, tehdy mohl vidět a prožívat cokoliv z toho, co bylo uvnitř, podobně se dalo do koule i nahrávat. Učitel mi dále pověděl, že každý strážce času podobnou kouli má a i zkrze ně jsme propojeni, ovšem pozor, koulí je víc než strážců, bylo jich vyrobeno asi osmdesát, část je ztracena nebo nepoužitelná, ale asi 45 jich je stále v držení lidí a aktivních, ovšem ne všichni jsou strážci, ti kteří jsou opravdu napojeni, vědí, jestli strážcem jsou nebo ne, ale někteří to nevědí, myslí si, že jsou strážcem jen proto, že mají kouli. K podporovatelům brány jsem se připojil jako třetí z nás. Než se připojili ostatní, uplynulo ještě pět let, pět let jsem pronikal to stále větších a větších souvislostí fungování brány a uvědomoval si stále intenzivněji všechny lidi, kteří jsou k ní připojeni, muže, ženy i děti.

Ten den, kdy se připojil poslední z nás, prošla branou zpráva, že čas se naplnil, všichni, kdo k ní byli připojeni si to uvědomili a zazněla výzva k odchodu. Strážci času pak vydali slib, že zůstanou tak dlouhou, dokud neodejde poslední člověk, do té doby má každý čas se svobodně rozhodnou, jestli zůstane na Zemi nebo projde branou. Byli jsme tak silní, že jsme garantovali volný průchod pro každého až do konce, vyzvali jsme každého k lásce a odvaze a k následování hlasu svého srdce.
Druhý den se se mou rozloučil můj milovaný učitel, vroucně jsme se objali, byl šťastný splnil svůj životní úkol, vychoval strážce času, mohl odejít. Byl krásný den, sedl si pod strom v zahradě a zmizel.

Rozhodl jsem se vrátit domů. Na jedné z posledních lodí, které vyplouvaly, jsem opět přistál u břehů domova, tentokrát mě dovezli až do našeho městečka. Kapitán mi řekl, že je to jeho poslední plavba, že teď jede domů k rodině a že odcházejí. Byl jsem rád, že jsem ještě zastihl maminku a tatínka, váhali jestli jít nebo ne, to samé další příbuzní. Já jsem jim řekl, že musím ještě zůstat, ale že oni můžou jít, váhali ale ještě několik let. Během té doby jsem si uvědomoval každého člověka připojeného k bráně byli jich miliony, vnímal jsem srdce každého z nich, viděl jsem jeho záměr, jestli chce zůstat nebo jít, postupně jich bylo stále méně a méně, většina jich odešla, ale asi tak každý desátý se rozhodoval zůstat a odpojoval se od brány. Cítil jsem, jak stoupá strach, podíl váhajících stále stoupal a ti, co zůstávali, tak činili ze strachu, který rozsévali dál, už nebyli napojení na bránu, už nechápali důvody, proč se to děje a i ti dosud napojení ztráceli jistotu, jestli to opravdu není sebevražda, jak říkali jejich sousedé. Začali se bát i mí rodiče a příbuzní, cítil jsem, jak ztrácejí spojení s bránou, tehdy jsem jim prozradil pravdu o tom, kdo jsem, že jsem Strážce času a připoměl jim svobodu zůstat nebo jít podle hlasu svého srdce. Ten den jsme se všichni rozloučili, stáli jsme naposledy v rodinném kruhu a s láskou se dívali jeden na druhého. Já jsem pak kruh opustil, zavřeli oči a zmizeli.

Zůstal jsem sám a už mě tam nic nedrželo, spíš naopak, všechno mě vyhánělo, agresivita lidí, kteří se rozhodli zůstat i váhavců byla stále vyšší, začali se dokonce bát těch, co se rozhodli odejít, mysleli si, že se blíží konec světa.Šel jsem vnitrozemím opět do toho přístavu, tehdy jsem potkal jí, bloudila pustinou. Patřila k Lidem moře, ale utekla. To, co se děje, jak lidé mizí, považovala za šílenství, když jí rodiče začali přemlouvat, aby šla s nimi, utekla.Jen jsem se jí podíval do očí, věděl jsem o ní všechno, stále byla napojená na bránu. Od té doby byla se mnou až do konce, milovali jsme se každou noc. Došli jsme do přístavu a já chtěl vyplout na moře. Opuštěných lodí tam bylo dost, ale problém byl sehnat posádku. Nakonec jsem sehnal pět chlapíků, jejichž manželky i s dětmi odešli, ale oni se báli a stále váhali. Souhlasili, že mě odvezou na ostrov. Cestou jsme se výborně spřátelili a jako výraz díků jsem jim po přistání pomohl odejít. Z ostrova nebylo úniku. Usadili jsme se v jednou opuštěném domě a zařídili si ho co nejpohodlněji, celý ostrov jsme měli jen pro sebe a udělali si z něho ráj, už jsme nepotřebovali žádné oblečení, trhali jsme ovoce, co tam rostlo a jedli, co jsme našli. Poslední věc, co jsme měli byla křišťálová koule. Každý večer jsme do ní ukládali vše, co jsme prožili, obrazy západů slunce, chuť ovoce, vůni vzduchu, zpěv ptáků,prožitky při milování.

K bráně bylo připojeno stále méně a méně lidí, už jich nebylo ani stotisíc, pak ani desettisíc.Ale stále zde bylo mnoho váhavců, snad dvěstě tisíc duší, které vytvářely obrovskou nestabilitu brány, nás dvanáct strážců mělo stále víc práce s udržením volného průchodu. Odpojovali se poslední lidé, poslední se rozhodli projít.

Poslední noc jsem vyšel před dům a díval se na hvězdy, byla hluboká bezměsíčná noc a nebe zářilo, objala mě ze zadu a políbila, byl jsem tak rád, že je se mnou, pak jsme se milovali až do rána. Věděl jsem, že dnes prožívám něco, co si prožiju znova až za desettisíc let, desettisíc let bude trvat, než po Zemi budou chodit ženy jako je ona. Nespali jsme, už nebylo třeba. Dívali jsme se na východ slunce a dováděli v teplých vlnách Atlantiku. Pak jsme seděli na útesu a dívali se na obzor a jedli ovoce a naposledy se pomilovali. V to ráno se odpojili poslední lidé, najednou ten hukot ustal, zavládlo ticho, vzali jsme tu kouli a naposledy jí drželi mezi sebou. Veškerá energie, která v nás byla, šla do ní „Posílám všechnu lásku těm, kteří nás najdou,“ řekl jsem a hodil tu kouli ze skály. Objali jsme se a zmizeli.

Cesty duší 2008