Zatopená země

 Narodil jsem se na Skále, tak jsme říkali našemu domovu, maličkému skalnatému ostrovu uprostřed rozbouřených vod oceánu. Byla to doba přeměny světa, kdy ten starý se potápěl a nikdo nevěděl, kde se vynoří nový. Ta duše, která se tehdy inkarnovala ale ještě nebyla Ilumauirem, Tím, který září, ten byl stvořen mnohem později z energie, která právě v té době vznikla, ten život byl o tom stvoření.

Těšil jsem se do toho života, věděl jsem, že se uzavře dílo, na kterém jsme pracovali po mnoho tisíc let. Proto byl tenhle život nejvědomnějším, jaký jsem kdy zažil, proto jsem si vybral rodinu a přátele, kteří mě dovedli maximálně podpořit. A nikdy jsem neztratil spojení s druhou stranou. Tak jsem pospíchal, až jsem se narodil předčasně a tím jsem způsobil své mamince mnoho problémů a vrásek. Nehodil jsem se do světa Skály, jako chlapec jsem byl slabý a hubený na rozdíl od lidí kolem mě, příbuzných, přátel a kamarádů, kteří všichni byli silní a zdatní, ale vždy jsem v nich měl oporu, nikdy mě neodstrkovali nebo neodsuzovali pro mou malou tělesnou sílu a křehkost, i když se mnou vždy měli spoustu práce navíc. Byli si vědomí, že vše má svůj účel a vše je tak, jak má být, i když nám to na počátku není jasné. A jak jsem rostl, rostla i má síla a to nejen síla svalů. Říkali mi Boré - Plamen, protože prý ve mně viděli Oheň.

Skála byl svět sám pro sebe a s radostí jsem objevoval jeho taje. Strmě vystupovala z vod, byla rozeklaná a členitá a na vrcholu, tak 50 metrů nad vodou stála vysoká věž. Celý ostrůvek mohl mít v průměru tak půl kilometru a bylo na něm vystavěno prakticky celé město z kamene. Některé domy vystupovaly přímo z vody, jiné se tísnily ve vnitrozemí, rád jsem se proplétal uličkami a objevoval skrytá zákoutí, každičký kousek pevné země byl využit, bylo tam mnoho dílen a opraven, na miniaturních zahrádkách se pěstovala zelenina, vážili jsme si každičkého stromu. Bydlel jsem s rodiči, sourozenci a dalšími příbuznými v bytelném žulovém domě na kraji moře, který postavil kdysi dávno děd mého otce, byl nádherný a prostorný, se spoustou místností a tajemných zákoutí a vlny narážely přímo do skály pod ním. Ale nejdůležitější byli pro mě obyvatelé Skály.

Žilo tam asi stopadesát až dvěstě stálých obyvatel, plus děti, a vždy několik desítek návštěvníků. Říkali jsme si Lidé moře. Všichni jsme tvořili komunitu, jednu velkou rodinu, znal jsem se s každým a sdíleli jsme spolu všechno, dobré i zlé, tohle naše propojení jsem vnímal od malička, bylo základem existence a přežití v rozbouřeném oceánu. Bez skvělé spolupráce by to nešlo. Hlavním zdrojem naší obživy bylo moře. Každý den s rozbřeskem vyrážely z přístavu lodě za obzor a k večeru se vracely s dary moře, to bylo velice štědré a my cítili vděčnost. Jedli jsme mnoho ryb, ústřic, škeblí a chaluh, lovili jsme také ptáky, kteří kroužili kolem ostrova, ale nevyužívali jsme moře jen k získání jídla. Z jedné možské trávy jsme získávali vlákna, ze kterých se tkaly oděvy, z kůže běluh a delfínů jsme šili boty, topilo se tukem z vorvaňů nebo olejem z chaluh. Obdivoval jsem důmysl s jakým to vše bylo zpracováváno v dílnách, jakou spoustu dovedností a znalostí museli lidé vymyslet a naučit se, než vznikla i ta nejjednodušší věc. Třeba jídlo: vždy se vařilo pro celý ostrov najednou, protože to bylo efektivnější, vždy jsem se zájmem sledoval, jak si ženy rozdělují práci a co všechno je potřeba udělat, než nás děti zavolají k jídlu. Od rána do večera vlastně všichni obyvatelé ostrova spolupracovali na svém přežití, ale jejich spolupráce byla tak efektivní, že nám zbývalo i spoustu času na zábavu a různé veselice a slavnosti. Užívali jsme si každičkou chvíli, protože nám bylo jasné, že tenhle svět míří k zániku.

Od malička jsem se otce, matky i všech ostatních pořád vyptával a stále více jsem chápal, že Skála není vůbec samozřejmostí. Ani dětem nebylo tajeno, jaké komplikace a perspektivy život tady přináší, během let jsme se velmi důkladně seznámili s historií Skály i s tím, co nás čeká. Bylo to naprosto nezbytné k našemu přežití. Jedině s těmito znalostmi jsme mohli učinit nejdůležitější životní rozhodnutí.

Skála byl poslední kousek pevné země, který zbyl po rozsáhlém území, které leželo na dně oceánu kolem nás. Před dávnými časy bylo moře o třicet čtyřicet metrů níže a žily tu spousty, tisíce, desetitisíce, lidí, celé pobřeží bylo lemováno malými nebo většími městečky a Skála byla jen pustým kopcem. Život tehdy byl bohatý a radostný, lidé poprvé objevovali svět a ten byl štědrý a nádherný. První obyvatele přilákalo k pobřeží obrovské množství ptáků, kteří zde žili, byla jich taková hejna, že dokázala uživit prvotní vesničky a nakonec i celá města. Jídla bylo tolik a tak snadno dostupného, že se lidé mohli věnovat radosti a tvoření toho, co je baví, to byl obrovský rozdíl oproti životu ve vnitrozemí (i ve 21.století). Během jednoho až dvou tisíc let došlo k bouřlivému rozvoji celé kultury, spojené úsilí lidí mělo neuvěřitelné výsledky. Naprosto z ničeho, z úrovně pravěku se tu objevila vyspělá civilizace. Lidé nikdy nezapoměli na to, za co vděčí ptákům, proto měla i Skála ve znaku albatrosa.

Pohled, jakým jsem na Skále vnímal tenhle zaniklý svět, je odlišný od toho, jak ho vnímám dnes, je to způsobeno kulturním rozdílem a naprosto odlišnou perspektivou. A dnes jinak vnímám i svět Skály, který už je také dávno na dně moře. Oba ty světy ale popíšu dnešním pohledem. Spousta věcí, které platily před potopou, už v době Skály byly minulostí a my je vnímali jako odvátou historii, ale ve spoustě věcí ještě existovala přímá návaznost. Ale byl by omyl chápat tu dobu jako živoření na troskách dávné civilizace, spíše to byla civilizace, která se pružně přizpůsobovala měnícím se podmínkám a dokázala to pozoruhodně dlouho a to v době nejkatastrofálnější změny klimatu za poslední milion let.

Tahle civilizace žila z moře a na moři, prakticky bez zázemí ve vnitrozemí, pěstování suchozemských rostlin bylo minimální, stejně tak chov zvířat, oboje se objevilo až později, ne jako prvotní, jak to známe ze současné civilizace, zemědělství vlastně byla adaptace na zhoršené podmínky. Klíčový byl objev železné metalurgie, který nastartoval stavbu kamenných měst na pobřeží, ze dřevěných chýší se během tisíce let staly nádherné paláce, z blátěných prostranství náměstí s kašnami, z křivolakých pěšin dlážděné ulice. A hlavně se změnily lodě, z dlabaných kánoí se staly zaoceánské koráby. Druhým klíčem byl vynález písma a způsobů, jak ho zaznamenávat. Lidé vyrazili objevovat svět, který byl panenský a naprosto nedotčený jakoukoliv civilizací, z mateřského pobřeží vyrážela loď za lodí a stále dál a dál vznikala nová a nová města. Ve vrcholné fázi křížovaly lodě všechny oceány světa, už v té době byla známá celá linie pobřeží, vnitrozemí samozřejmě ne nebo jen podél řek. Věděli jsme, že svět je kulatý.

Rozvoj mořeplavby podnítil rozkvět řemesel a spoustu technických vynálezů, které nakonec vedly ke zpříjemňování a usnadňování života všech. Filozofie celé civilizace byla založená na úctě k člověku, jeho nápadům, elánu i jeho práci, kterou se nikdy nemrhalo, ale naopak se využívala co nejefektivněji. Tenhle svět nedisponoval žádnou lacinou pracovní silou ani otroky, kteří by dělali na své pány.

Společenská organizace byla naprosto odlišná od čehokoliv, co známe dnes. Ženy a muži byli naprosto rovnoprávní a rovnocenní. Důležitým bodem bylo, že neexistoval žádný vnější soupeř, na celé Zemi nebyla žádná jiná civilizace, se kterou by bylo nutno bojovat, tenhle svět neznal války. Ve vnitrozemí sice žily skupiny lovců a kočovníků, ale kontakt obou skupin byl minimální, naprosto si nekonkurovali a málokdy se potkali. Lidé moře neměli zájem ani potřebu obsazovat území, využívat lovce jako pracovní sílu bylo naprosto nesmyslné, ke kontaktům docházelo jen při občasné výměně zboží. Lidé moře milovali kožešiny, což bylo tak jediné užitečné, co se dalo od lovců získat a pak také věděli o zajímavých místech,kde se daly získat suroviny, např.železná ruda, sklářské písky,kaolin, dřevo. Při jejich těžbě a zpracování docházelo k jediné kooperaci s lovci, skupiny těžařů využívaly jejich dodávky potravin výměnou za své výrobky.

Základním imperativem života téhle civilizace byla kooperace a spolupráce svobodných a rovnoprávných lidí. Neexistovaly peníze ačkoliv v době maximálního rozkvětu bylo do tohoto systému zapojeno asi pět milionů lidí v několika tisíci měst na pobřežích celého světa, hlavně v Atlantiku. Všichni tvořili obrovskou propojenou komunitu, proti níž je současná demokracie prakticky totalitou a současný volný trh naprosto neefektivním mrháním lidskými zdroji.

Prakticky neexistovalo soukromé vlastnictví a celá komunita sdílela společně bohatství, které vytvářela. Spoustu věcí každý člověk samozřejmě používal osobně a nedělil se o ně s nikým, ale spoustu nákladných a pracných výrobků měl k dispozici, ačkoliv by si je sám nikdy dovolit nemohl. Vše tohle vznikalo, aniž by existovaly daně. A hlavně komunita sdílela celý prostor města, nebyly zde žádné ploty, jen málo míst (ložnice) bylo vyhrazených, kde nezvaní nebyli vítáni. Systém byl založen na principu, že každý dělá to, z čeho má radost a nejlépe, jak to umí a to, co vytvoří, dává k dispozici ostatním a sám má k dispozici to, co vytvořili druzí. Bohatství, které se tvoří prací, se tak v systému akumuluje a podporuje ty, kteří ho vytvářejí. Komunitou byla celá civilizace a menšími komunitami byla i jednotlivá města, která musela být poměrně soběstačná, protože vzdálenosti mezi nimi byly i stovky kilometrů. Neexistovali chudí lidé a neexistovali ani bohatí, rozdíly byly jen mezi jednotlivými městy, kde ta větší byla vždy honosnější, ale jejich bohatství a pohodlí si mohl užít každý návštěvník. Všechna města byla vybavena vodovody a kanalizací, na spoustě míst se využívaly horké prameny k vytápění, používaly se záchody, koupelny, bazény, v každé dílně se používalo množství mechanických zařízení k usnadnění práce, existovaly velké manufaktury, které chrlily výrobky pro celou civilizaci.

Hodně se cestovalo, hlavně bohatá města byla magnetem pro návštěvníky z těch chudších a ti v nich byli vřele vítáni. Jaký to rozdíl oproti dnešku. Rozdíl byl v tom, že i v hostitelském městě dělal návštěvník to, z čeho měl radost a nejlépe, jak to uměl a tak přispíval k bohatství hostitelů a sám si tohoto bohatství také užíval. Jezdilo se hlavně za poznáním, za získáním vědomostí a znalostí a když se člověk vrátil domů, pomohl k rozkvětu vlastní komunitě tím, co se naučil, co okoukal i věcmi a dary, které si dovezl. Cestovalo se výhradně po moři, vnitrozemí bylo neprůchodné, bez cest, vše se transportovalo po vodě. Celá civilizace ani neznala kolo, ale masivně se používaly kladky nebo válce, jako v Egyptě.

Kromě metalurgie kovů, byly velice rozvinuté i výroby keramiky a skla. Znali něco jako papír, který se vyráběl z mořských řas a byl velmi trvanlivý. Používala se zrcadla a dalekohledy,dokonce znali a používali elektřinu, ale úplně jiným způsobem než my, nepotřebovali elektrárny ani dráty vysokého napětí. Využívali přímým způsobem slunečního záření, znali chemické látky, které dokázaly absorbovat světlo a pak ho v noci vyzářit, takže města Lidí moře zářila tisíci světly aniž v nich hořely ohně. A tohle všechno objevili bez použití vědeckých metod s využitím přímého poznání reality.

V celé kultuře se velmi dbalo na vzdělání, prakticky neexistovali analfabeti, ačkoliv neexistovaly školy ani školství a výuka byla velmi individuální. To hlavní, k čemu byli děti vedeny už od mala, bylo sebepoznání. Věřilo se, že každé dítě se narodilo s jistým záměrem a s určitými talenty, prací učitele pak bylo pomoci žákovi tohle všechno objevit a rozvinout. Nikdo se naprosto nezaměřoval na to, aby dítě poslouchalo rodiče nebo jiné dospělé, a přitom prakticky neexistovaly zlobivé děti, jak je chápeme dnes. Ale vždy bylo důležité pomoci dítěti pochopit, co samo chce a s veškerou láskou ho podporovat. Tímhle systémem z každého vyrostla sebevědomá a odpovědná osobnost, která ví, co chce od života a umí použít způsoby, aby toho dosáhla. Nejdříve výuka probíhala v rodině, ale tak od sedmi osmi let dítě začalo docházet za učitelem nebo učitelkou, kteří patřili k moudrým. Každý učitel měl několik žáků a časem i každý žák měl několik učitelů, které si sám vybíral, samozřejmě se děti učily i navzájem mezi sebou. Vztahy, které si tehdy vytvořily pak často trvaly celý život. Takto se tvořila komunita, ve které bylo učení přirozeným procesem. Bývalo zvykem, že dívky i chlapci tak v patnácti nebo šestnácti navštívili podobné komunity v blízkém nebo i vzdálenějším okolí, kde měli příležitost setkat se s dalšími učiteli. Někteří pak rozvíjeli svůj talent ještě déle až třeba do pětadvaceti. Předzvěstí tohoto putování pak býval tak kolem dvanáctého roku delší pobyt v jiné rodině v rámci komunity, kdy dítě mohlo poznat i to, jak se liší život třeba i lidí ze sousedství.

Neexistovala žádná kriminalita, například nebyl vůbec důvod krást, nic se nezamykalo. Proč také krást ve světě, kde můžeš přijít ke komukoliv a říct mu, že potřebuješ tuhle věc a on ti jí s láskou daruje. Občas se stalo, že člověk zabil člověka nebo ho zranil, většinou to bylo neúmyslně nebo při nezvládnutí nějakých emocí. Trest za to nebyl vůbec žádný a všichni se k vrahovi chovali mnohem láskyplněji a laskavěji než dosud, protože věděli jakou bolest si tím způsobil. Zabít druhého člověka je opravdu těžká rána obzvlášť mezi těmi, kteří jsou takhle propojeni a v téhle civilizaci jsme to spojení cítili se všemi. Najít v sobě odpuštění a zbavit se výčitek svědomí za zabití druhého, bývalo i tehdy hodně těžké. Takový čin člověk totiž udělá jen tehdy, když ztratí sám sebe a spojení s božským a uzdravit se může jen tím, že sám sebe opět nalezne. Byla tam místa, kde s tím člověku dokázali pomoci a mnoho vrahů tam odcházelo, ale to nebylo žádné vězení, oni tam chodili dobrovolně. Ostatně neexistovaly ani žádné soudy, které by je tam posílaly.

Tenhle svět byl bez náboženství a dogmat, nebyla potřeba, každý cítil spojení s božským. Nikdo by tam nepochopil současnou otázku „věříš v boha?“ nechápali by, k čemu je bible, zákony nebo stát, nic takového tam prostě neexistovalo. Neznali nemoci, nebyly žádné epidemie nakažlivých chorob ani chřipka nebo rýma, neznali rakovinu ani srdeční choroby, obezita nebo podvýživa byly vzácností. Ti, co zkoumali lidské tělo, hledali jak dosáhnout zdraví ne jak léčit nemoce a lidé se tam běžně dožívali osmdesáti devadesáti let, pokud nezemřeli při nějaké nehodě nebo přírodním neštěstí. Neměli armádu, policii, soudce, vládce ani úředníky a přesto ten svět fungoval, nebo právě proto fungoval, tvořil radostný a bohatý život všech svých obyvatel.

Co ho zničilo? Už když první mořeplavci vyrazili do dalekých krajin, objevili masy ledu na severu, obrovské ledovce pokrývaly rozsáhlé oblasti a už brzy bylo jasné, že se s tím ledem něco děje. Taje. Zatím pomaličku, ale jistě. Kultura Lidí moře se do svého maximálního rozkvětu vyvíjela asi tři tisíce let, pak její růst zastavil výrazný vzestup hladiny moře. Ten nebyl pořád stejně rychlý, někdy hladina stoupla o metr za sto let jindy za pouhých dvacet. Města na pobřeží byla zaplavována a ničena a nebylo proti tomu obrany, z Lidí moře se stali kočovníci, posouvali svá města dál, stavěli je na vyvýšených místech, ale moře je za čas opět dostihlo a přitom nemohli odejít do vzdálenějšího vnitrozemí,protože na moři byli životně závislí. Bohatství, které svou unikátní spoluprací vytvořili, vždy pohltilo moře. Tak byla tahle civilizace rok za rokem devastována, stále rozsáhlejší území se ocitala pod vodou, říkali jim „zatopené země“ - atlo andis. Stará města byla opuštěna a nová stavěna tak,aby vydržela co nejdéle nad vodou, na vysokých skalách. Tehdy také vznikla Skála, můj domov.

Narodil jsem se asi 1200 let po začátku katastrofy v době, kdy Lidé moře zachraňovali poslední zbytky své cilizace ležící na dně moře. Skála bylo poslední útočiště v té oblasti, byla to taková archa, kam bylo shromážděno vše cenné ze zatopených měst, co už se nedalo odvést do nových měst budovaných na novém pobřeží. Proto byla Skála plná nádherných uměleckých děl, její knihovny přetékaly bohatstvím textů, celá ta hora byla protkána sítí podzemních chodeb a sálů, kde ležely poklady ztraceného světa. A mým záměrem bylo užít si je naposledy, než skončí na dně moře. A nebyl jsem sám, spousta návštěvníků k nám přijížděla právě z tohoto důvodu, celá Skála byla vlastně škola a archiv, kde ti, co potřebovali najít nějakou ztracenou věc, informaci nebo odpověď, mohli pátrat.

Právě návštěvníci byli druhým zdrojem naší obživy, bylo pravidlem, že každý přivezl množství darů, hlavně potraviny a věci, které se vyráběli ve městech na pobřeží, bez nich bychom nepřežili. Nejcenějším darem pak bývala celá loď, protože na Skále rostlo jen minimum stromů. Takto jsme byli svázáni se životem celé komunity, vědomosti, které jsme uchovávali, ochraňovali a předávali na Skále, byly velmi hodnotné a proto nás všichni velmi podporovali. Bylo toho tolik, že by to snad ani tisíc největších lodí neodvezlo, ono ani nebylo kam to odvézt. Na Skále jsme mohli nalézt informace ze všech oblastí vědění, které byly tehdy prozkoumány, o Zemi a vesmíru, o přírodě a fungování světa, o lidském těle, mysli a duši, i spousta postupů jak vyrobit to, či ono, jak nalézt nebo kde hledat kovy, zvířata nebo lidi. Ale vše se postupně rozpadalo a lidí, kteří zde chtěli žít a zachraňovat co se dá, bylo stále méně, každý rok se někdo odstěhoval na pobřeží. Velkým problémem vždy bývala voda, a nejen ta slaná a stoupající, ale i pitná. Na ostrově nebyl pramen, a tak jsme zachytávali do velkých podzemních nádrží dešťovou, ovšem i cisterny časem zaplavovalo moře. Byl to předem prohraný boj s přírodou.

Naši moudří odhadovali, že Skála může být obyvatelná maximálně ještě 200 let než hladina stoupne ještě asi o deset metrů, ale do našeho domu vnikne voda už asi za 50 let, takže jsem žil s perspektivou, že to bude ještě za mého života.

Tak tohle byl můj svět na konci jedné civilizace, do téhle doby jsem se toužil narodit, protože v ní leželo hodně úžasných výzev. Ptal jsem se moudrých na Skále, proč se náš svět tak mění, ale jejich odpovědi mě neuspokojovaly. Věděli jsme, že se mění Slunce, že zvýšilo svou aktivitu, že se mění složení vzduchu a stoupá obsah oxidu uhličitého. Chápali jsme podstatu skleníkového efektu a globálního oteplování, ačkoliv vědu v dnešním slova smysl jsme neznali a nepoužívali. Námořníci si všimli, že od rovníku proudí na sever mnohem víc teplé vody a že se změnilo proudění vzduchu nad pevninou. A mnohem víc pršelo než kdysi, i země daleko od moře bývala zaplavována obřími dešti, kdy pršelo mnoho dní v kuse a rozsáhlé záplavy devastovaly krajinu, hynula zvířata a s nimi i lovci. Ti byli ve stejném pohybu jako Lidé moře, akorát že měli ještě míň prostředků k záchraně než my. Měnilo se i samotné moře, objevovala se v něm nová zvířata a stará mizela, měnily si i rostliny na pobřeží. Věděli jsme, že vše začalo obrovským výbuchem nad severním ledovcem, z kosmu se přiřítila planetka a rozpadla se v atmosféře. V našich kronikách byly záznamy o velké přírodní pohromě, která postihla všechny naše komunity, o roku bez léta a o ohnivých západech Slunce. Tehdy se sice velmi ochladilo, ale asi o sto let později začaly tát ledovce a moře stoupat a to neskončilo dosud. Cítil jsem, že to všechno má nějaký jiný hluboký význam, ale stále jsem nevěděl jaký a vlastně to nevěděl nikdo. Můj učitel musel projevit mnoho trpělivosti při odpovídání na mé všetečné otázky, protože mi žádná odpověď nestačila, pak jsem pochopil, že ty odpovědi musím najít sám. Když jsem mu to řekl, měl obrovskou radost a celého mě zulíbal a hodně jsme se smáli. To mi bylo asi osm.

Cesta k sobě. To bylo to, kam jsem vyrazil. Začal jsem zkoumat své nitro a objevil netušené hlubiny, vlastně to bylo snadné, protože jsem měl ty nejlepší učitele, i mezi námi jich na Skále žilo několik a další sem přijížděli na návštěvu. Objevil jsem Pramen a Učení Mistrů a zkoumal svět kolem sebe pomocí nich. Začal jsem sice s tím zkoumáním mnohem dřív než ostatní děti, ty začínalí tak ve dvanácti, ale taky mi trvalo mnohem dýl, než jsem svůj průzkum dokončil. Mým vrstevníkům už třeba v patnácti nebo v šestnácti bylo jasné co chtějí od života a jasně šli za svým cílem, kdežto já pořád tápal. Bylo mě osmnáct a pořád hledal, byl jsem netrpělivý a nedočkavý, nechápal jsem proč to tak dlouho trvá, ale jak rodiče, tak učitelé mě uklidňovali. Pochopil jsem v té době, že proměna světa je naše příležitost, jak dělat věci jinak, ale netušil jsem jak. Byla součástí velkého božského plánu, ale já netušil jakého a stále jsem nechápal, jaká je má role v něm. Ale věděl jsem, že cesta k pochopení vede zkrze to, co mám v srdci, zkrze to, co chci dělat s největší radostí.

A tou v tuhle chvíli bylo prožívání radosti s přáteli, vyjížďky kolem ostrova, koupání s delfíny, naslouchání moudrosti mistrů nebo zkoumání tajemství ukrytých uvnitř Skály. Na vše jsem měl dostatek času a všichni mě s láskou podporovali. Má slabší tělesná konstituce mě nepředurčila k životu rybáře, námořníka nebo jiného řemeslníka a i když jsem časem sílil, věděl jsem, že mým oborem bude duchovní svět a lidé v něm. To, čím jsem zase podporoval komunitu já, pro mě bylo největší radostí a vůbec jsem to nepovažoval za práci. Když se někdo cítil unavený nebo mu nebylo dobře nebo si jen chtěl popovídat, protože měl starosti nebo si nevěděl rady, přišel k nám a prostě se to změnilo, všichni to považovali na obrovsky důležité a velmi přínosné a já byl rád, že jsem jim tenhle dar mohl dávat. A vnímal jsem, jaký silný vliv jsem míval na skupinu, ve které jsem byl, všichni, co chtěli něco společně dělat, mě chtěli mít v partě, prostě jenom stačilo, že jsem byl s nimi a vše šlo mnohem snadněni. Snažil jsem se pochopit, o co jde, co se děje, co to vlastně dělám.

Tehdy jsem se seznámil s energiemi (s ohněm jak jsme říkali) lidského těla, poznal jsem aury, čakry, paprsky, hvězdy v jádru, i to, jak s nimi můžu pracovat sám pomocí meditace, jak se dají používat k pomoci druhým lidem, k překonání jejich bolestí nebo strachů nebo jak se s nimi dá pracovat ve skupině. Brzy jsem pochopil, že v tom jsem mnohem dovednější než mistři, kteří pobývali na Skále. Ale dlouho jsem nevěděl, jak to vlastně mám využívat a proč jsem si tyhle dovednosti přinesl do téhle inkarnace. Ale netrápilo mě to, věděl jsem, že pochopení přijde. Tušil jsem, že mým úkolem je práce na záchraně bohatství mizejícího světa, ale připadalo mě to téměř nemožné a vždyť mé síly byly tak malé ve srovnáním s mocí celé přírody a přenést celou Skálu přes moře bylo neproveditelné.

Uplynul další rok a opět bylo jaro. Seděl jsem na skalisku nad rozbouřeným oceánem, svítilo tak vzácné sluníčko a ve vodní tříšti byla vidět duha. Bylo mi báječně a v srdci jsem mě hluboký klid. V tom jsem si uvědomil, že TA CHVÍLE je tady, najednou se úplně proměnila energie kolem mě, celá aura se mi naplnila světlem a čakry se rychleji roztočily, úplně jsem se chvěl a třásl, zaujal jsem meditačné polohu pro dechové cvičení a podvolil se té energii, vnímal jí a zkoumal. Byla úplně jiná, že jakou jsem dosud poznal, chvíli jsem s ní mentálně pracoval. Interference ustaly a po těle se mi rozlila blaženost. Když jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že mě někdo volá. Když jsem se vracel, všiml jsem si, že u Skály kotví nová loď, která právě připlula, návštěvníci právě vystupovali a naši jim pomáhali se zavazadli a s dary.

Toho muže jsem si všiml okamžitě, takovou auru jsem v životě u nikoho neviděl, bylo to, jako by dosahovala až ke mně, třicet metrů daleko. Byl tak ve věku mého otce, krásný a elegantní v moderních (dle tehdejší módy) šatech, mohl jsem na něm oči nechat. „To je můj otec,“ vytrhl mě z transu její hlas,vůbec jsem si jí nevšiml. Vedle mě stála úžasná bytost v bílých šatech s květinovými motivy, které zdůrazňovaly křivky a krásu jejího těla. Světlé vlasy měla stažené modrou korunkou a oči zdůrazněné třpytivým makeupem. Naprosto jsem oněměl, a nevěřícně zíral na její auru a v tu ránu se zamiloval. „Děkuji za milé přivítání, netušila jsem, že na Skále vítáte návštěvníky otevřením pusy, óóó,“ řekla vesele. Sklaplo mi. „Promiň, jen mi došla slova, když jsem tě uviděl. Asi jsem se do tebe zamiloval.“ „To je ještě zajímavější způsob přivítání, vyznat hned dívce lásku.“ Ze způsobu, jakým se na mě dívala, mě polévalo horko s běhal mi mráz po zádech, a naplno si uvědomoval ty energie, které mě právě obklopily, byly stejné jako na skalisku. Tahle dívka je TA CHVÍLE. Mlčel jsem a jen rukama jemně zkoumal, co se kolem mě děje, se zájmem a pobaveně mě sledovala. Nevěřil jsem svým smyslům, že něco takového je vůbec možné, všechny ty roky příprav a zkoumání sebe sama, energií druhých, práce se skupinovou energii, slaďování záměru atd. mířily do tohoto okamžiku, teď mi to všechno došlo.

Díval jsem se jí do očí a bylo to, jako když se přede mnou otevírá brána, stáli jsme mlčky proti sobě v zakořeněné pozici a jako na povel začali provádět meditaci na paprsek světla, tu dívku jsem viděl třicet vteřin, přesto jsme jí prošli naprosto synchronizovaně. Nikdy s nikým na Skále se mi to takhle nepodařilo, ani s učitelem ani s žádným přítelem po letech tréninku. „Máš docela talent, dostat se tady v té pustině takhle daleko, to je výkon,“ řekla, když už jsme stáli v závěrečné pozici. Ušklíbl jsem se. „Koukám, že už jste se seznámili. “ ozval se za mnou hluboký mužský hlas, „Milá Eikin, Skála není zas taková pustina a Plamen není jen tak někdo.“ Eikin se na mě překvapeně podívala. „Mělo by mě překvapovat, že znáte mé jméno, pane?“ byl to ten muž z lodi. „A překvapuje?“ „Vlastně ne, když vidím vaše energie, nepřekvapuje mě to, nepřekvapuje mě ani to, co dělá vaše dcera.“ „A mě zase nepřekvapuje, že jsi si toho všiml.“ Usmál se a začali jsme se smát všichni tři, Eikin trochu zaraženě. Chtěl jsem ho obejmout, ale on mi naznačil, abych nejdříve objal Eikin. „Ano, na takováto přivítání jsem zvyklá, Plamínku,“ zašeptala mi do ucha, když jsme byli v objetí. Umění objímat jsem dlouho trénoval, ale na to, co se stalo tehdy, jsem nebyl naprosto připraven, bylo to jako let vesmírem. Stáli jsme a sdíleli jeden s druhým úplně všechno, naše energie se prolnuly a během vteřiny jsem nevěděl, která je má a která je její , viděl jsem dvě ohnivé koule, které se vynořily z našeho nitra a pak se spojily v jedinou. „Díky,“ lehce jsem se jí uklonil, když naše objetí skončilo. „Netušila jsem, že obyvatelé Skály jsou tak šlechetní a dávají tolik.“ „Já také ne,“ byl jsem v rozpacích zase já, protože mi mozek nebral, co se vlastně dělo. Ona se jen šibalsky usmála.

Tak jsem se seznámil s Eikin a jejím otcem Orim. Přijeli k nám z veliké dálky až z Jižní země (Austrálie), protože hledali odpovědi na spoustu otázek a věřili, že na Skále by je mohli nalézt. Ori byl velký mistr a přitom tak hluboce lidský, jeho vnitřní krása a síla byly tak obrovské, že mnoho lidí, kteří neměli pročištěné energie, začalo spontálně plakat štěstím v jeho přítomnosti. Ori znamená dávám a jeho dary byly obrovské. Na lodi s ním přijelo i spoustu jeho spolupracovníků, žáků a žákyň, ale nejzdatnější z nich byla jeho vlastní dcera Eikin. I ona se věnovala léčitelství jako já a to vlastně vyjadřovalo i její jméno, které znamená dech z úst, kterým pofoukáme bolavé místo, abychom bolest utišili. Byla v práci s energií mnohem mnohem lepší než já, ačkoliv byla mladší.

Celou skupinu z Jižní země naši moudří ubytovali v jednom paláci, který byl jen kousíček od našeho domu, což jsem uvítal s radostí, protože jsem mohl být nablízku Eikin i jejímu otci. Měli v plánu u nás strávit celý rok studiem archivů, byl jsem nadšený, protože jsem tušil, že i já se naučím mnoho nového.

Večer při seznamovacím a propojovacím rituálu, kdy jsme do naší komunity přijímali nové členy, jsem se od Eikin nehnul ani na krok a nemohl z ní spustit oči, všímal jsem si, jak se chová v přítomnosti jiných lidí a vnímal rozdíly, když je se mnou. Byla si plně vědomá mé pozornosti a já si uvědomoval, že pozoruje a vnímá sebe sama zkrze mne. Ale fungovalo to i obráceně, ona pozorovala mě. Jen jsem netušil, jestli tuhle hru hraje jen se mnou nebo taky s někým jíným, protože na Skále bylo spoustu skvělých a úžasných mladíků, se kterými se bavila a žertovala. Rozhodně byla středem pozornosti a obdivu, byla opravdu nádherná a exotická. Když se ona a několik dalších dívek svléklo a naskákalo do bazénku, mnoho chlapců i mužů ocenilo krásu jejich těl.

Asi jsem se trochu mračil, ale pak jsem si všiml Oriho, jak se na mě pobaveně kouká, rozvaloval se na pohovce a pokynul mě, abych si k němu přisedl. Cítil jsem, že jsem v proudu jeho energie a když jsem si sedl a podíval se mu do očí, zaplavil mě úžasný klid. „Co cítíš, Plamínku?“ zeptal se mě. „Klid,“ odpověděl jsem. Pokýval hlavou. „a ještě něco?“ Chvíli jsem se soustředil „Strach,“ byla má druhá odpověď. „A čeho se bojíš?“ „Bojím se, že jsem se zamiloval do ženy, která mě nechce.“ Eikin zrovna vylézala z bazénku a já viděl její nahé tělo v záři plamenů. „A co chceš?“ „Chci se s ní milovat,“ neuměl jsem lhát, ani jednou jsem v tomhle životě nezalhal a ani jednou mě to nenapadlo, nikdy jsem to nepotřeboval a bylo to úplně zbytečné, protože Ori si ve mně četl jak v otevřené knize a já si četl v něm. „A už jsi jí to řekl?“ „Ještě ne.“ Ta výměna energií mezi námi byla tak obrovská, že i mě vytryskly slzy, Ori hladil můj strach a ten mizel.

Lidé moře neměli žádná tabu a nebyl jím ani sex , nahé lidské tělo nebo jakákoliv jeho část nebo činnost s ním, lásku mezi mužem a ženou považovali za naprostou přirozenost a mnoho důvěrností, doteků nebo objetí si páry dávaly naprosto všude. Šaty pak plnily hlavně termoregulační, ochranou a ozdobnou funkci, takže mnohdy nezakrývaly partie, které dnes považujeme za choulostivé a když bylo teplo nebo byli doma, tak všichni chodili nazí. Neexistovala ani instituce manželství, tím pádem ani rozvody, a dokonce ani nevěra. To, že většina lidí žila v trvalých monogamních vztazích, bylo důsledkem hlubokého vnitřního procesu, nikoliv nějakého nařízení. Ovšem tuto věrnost nelze chápat v našem slova smyslu, nikdo si nečinil výhradní nárok na tělo nebo lásku druhého člověka a nikdo se necítil být vázán nějakým slibem, že je nebude sdílet s nikým jiným. Obzvlášť mladí zkoumali svou sexualitu s mnoha partnery, než nalezli toho pravého. Přesto znásilnění byla naprosto vyjímečná a na násilníka se dívalo podobně jako na vraha, s láskou a soucitem. A dokonce neexistovaly ani žádné sexuální poruchy nebo komplexy, protože vše, co každý člověk vyjadřoval sexem, bylo součástí božského.

Od mala mělo každé dítě povědomí, že na světě existuje někdo, s kým může sdílet naprosto vše, co život přináší a tohoto člověka každý najde tak, že uvnitř sebe hledá to, co opravdu od života chce. Pokud se potkají dva lidé, kteří si jsou sympatičtí, hledají v sobě, jestli to, co nalezli, opravdu odpovídá jejich nejkrásnější představě. Tohle uvědomění bylo mezi Lidmi moře tak hluboce zakořeněné, že ani rodiče nemuseli své děti chránit před předčasným sexem, neexistoval žádný pevně stanovený věk prvního pohlavního styku a přitom vůbec nikoho nenapadlo třeba souložit s dětmi. Matky se nebály o své dcery ani když si hrály nahé s nahými mladíky a ty hry často končily orgasmem, ovšem bez spojení. Většina dívek si uvědomila, co chce tak mezi šestnáctým a osmnáctým rokem, pak se z her stal život, chlapci až po dvacítce, vše tohle bylo považováno za naprosto přirozené. Dokonce i nechtěná těhotenství byla zcela vyjímečná, ačkoliv neznali antikoncepci, prostě ženy a dívky věděly, co chtějí a uměly to vyjádřit i v biochemii svého těla a naopak neznaly ani problémy s neplodností.

Samozřejmě se často stávalo, že partneři po nějakém čase zjistili, že k sobě už nepasují a tak se s láskou a v míru rozešli, na rozdíl od současných rozvodů, zde neexistovaly žádné hádky o majetek, vždyť vše patřilo komunitě, ani o děti, které měly pořád stálý přístup k oběma rodičům, ačkoliv ti už třeba žili s jinými partnery. A výživa všech vždy byla záležitostí celé komunity a primární rodina nikdy nebyla odkázána jen sama na sebe. Partneři opravdu neměli sebemenší důvod být spolu pokud jim jejich srdce říkala něco jiného. Svým rozchodem nikomu neubližovali ani děti jím netrpěli. Tohle všechno mělo zásadní důsledky na mezilidské vztahy, nikdo s nikým nežil kvůli majetkovému prospěchu, všechny vztahy byly založené na čisté lásce, když láska skončila, vztah prostě už neexistoval. Rodiče se nemuseli bát, že si jejich dítě vztahem ekonomicky pohorší, nebo že si dcera zkazí život, když bude mít brzo dítě nebo jak tohle dítě uživí, když jí partner opustí. Mezi Lidmi moře byly všechny děti nadšeně vítány a na jejich výchově i výživě se vždy podílela celá komunita, i staří lidé, nikdo si nemyslel, že je to jen záležitost mladých, kteří musí uživit své děti a ještě se postarat o důchody, jak to vidíme dnes.

Večírek na přivítanou pokračoval, zpívali jsme a tancovali, hráli na různé hudební nástroje i různé hry, úplně jsem zapoměl na své obavy kolem Eikin a dokonce jí přestal sledovat. Unaveně jsem se svalil do podušek, zavřel oči a naslouchal hudbě. V tom jsem ucítil, jak si ke mně někdo přilehl, věděl jsem, že je to Ona, aniž bych oči otevřel. Položila mi hlavu na rameno a objala mě rukama i nohama, cítil jsem její plná prsa i horkost nahého těla. A zahalil nás teplý kožešinový přehoz. Dlouho jsme mlčky leželi. „Cítila jsem ten strach,“ zašeptala. „Nevěřil jsem, že to spojení odpoledne bylo skutečné.“ „Co ti schází k tomu, abys uvěřil?“ „Už nic.“ Vedla mé ruce po svém těle a pak je nechala, aby si hrály. Věděl jsem, co se dívkám líbí, kde chtějí pohladit a kde přitlačit, aby jejich orgasmus byl co nejkrásnější. Ale s Eikin to bylo hned od začátku jiné, bylo to, jako bych hladil sám sebe a když dostala orgasmus, prožíval jsem ho uvnitř taky.

V dalších dnech, týdnech a měsících jsem objevoval úplně jinou dimenzi energií než jsem dosud znal. Přes den Ori, Eikin a další žáci prohledávali archivy a hledali, co potřebovali, a já jim pomáhal, snažil se pochopit, co vlastně potřebují a kde by se to mohlo najít. Často jsme nad nalezenými dokumenty dlouho diskutovali a pod Oriho vedením popsané návody prakticky zkoušeli, pomocníci pak zapisovali do veliké knihy to, co jsme objevili. V noci jsme pak s Eikin zkoumali taje našich spojených sexuálních energií. Že jsme našli oba to, co jsme hledali, nám bylo jasné hned od té první noci, ale trvalo tři měsíce, než došlo k našemu prvnímu spojení, než jsme se navzájem poznali a ochutnali, než jsme vytvořili naše vztahové provázky na všech sedmi úrovních. Trávili jsme dlouhé chvíle na procházkách po ostrově nebo projížďkami na lodi, plavali jsme s delfíny, objímali se při západu slunce a spali pod jednou dekou, brzy jsem dokázal rozeznat její vůni, znal jsem její vlasy i každičký kousek jejího těla. Dívky z Jižní země měly ve zvyku odstraňovat si všechny chloupky z těla, takže Eikinino tělo bylo hladké a jemné jak kůže delfína, rád jsem se ho dotýkal. Vyprávěl jsem jí o svém životě, o kamarádech, o svých láskách.

Vzpomínal jsem, jak jsem se poprvé zamiloval do dívky v rodině, kde jsem byl ve dvanácti na zkušenou. Tehdy jsem prožíval veliké zklamání, protože ona si mě nevšímala, bál jsem se, že je to tím, že jsem takovej vyhublej a slabej. Ale všichni kolem mi hodně pomáhali přijmout, že to tak prostě je, že její odmítnutí nemá nic společného s tím, jak vypadám. V té době jsem poprvé hluboce prožíval, jak jsme propojení, jak dokážeme vnímat jeden druhého, jak si čteme navzájem pocity a myšlenky. Mou druhou velkou láskou byla dívka, která zase byla na zkušenou u nás, to mi bylo asi patnáct. Choulili jsme se v pelíšku a celé noci se hladili. Byla u nás asi rok, ale cítila, že na pevné partnerství se mnou je ještě mladá a teprve, když odešla, našla toho pravého. Od té doby jsem věděl, že se objeví Ona, Eikin. V mém srdci bylo jasno, už jsem nepotřeboval hledat žádnou jinou dívku. A s láskou jsem mohl odpovědět ne na každou nabídku na partnerství, které mi začaly dívky dávat.

Také jsem naslouchal Eikin, vyprávěla mi o svém městě, o přátelích, o dlouhé cestě sem. Jejich město stálo na vysoké skále nad mořem a stoupání hladiny se ho vlastně nikdy nedotklo, bylo velice staré a krásné, vystavěné z bílého kamene. Domy byly přilepené na skále jak vlaštovčí hnízda a všude bylo spoustu schodišť a průchodů, ráda se toulala tímhle labyrintem. A nebe tam bylo úplně jiné, Slunce se pohybovalo obráceně a v noci byly vidět jiné hvězdy. V oceánu v okolí města pak rostly řasy, ze kterých se vyráběly sluneční lampy, které byly vyhlášené v celém našem světě, i my jsme jich měli doma spoustu. Obyvatelé Slunečního města pak měli zvláštní zvyk, chodili na dlouhé procházky do vnitrozemí, všichni návštěvníci, kteří s nimi vyrazili, pak byli překvapeni úplně jinými druhy zvířat a rostlin, než které žily nebo rostly jinde. Ve Slunečním městě se stále uchovávala moudrost ze světa před potopou, vnímal jsem jí z Oriho i z každého Eikinina gesta. Eikin mi vyprávěla o svých učitelích a zábavách a radostech objevování svých energií, o svém první spojení s chlapcem, který se stal Oriho žákem a díky kterému poznala, co opravdu hledá. A co právě našla.

Už od mládí se Eikin stávaly zvláštní věci, zdi místnosti, kde byla, se rozestupovaly nebo mizely, slyšela věci, které se děly stovky kilometrů daleko, někdy zahlédla díry v čase nebo v prostoru. Bylo to až strašidelné a dívka byla ještě mladá, její otec tušil, že se zde uvolňuje neznámá síla, ale ani on s ní neměl nejmenší zkušenosti, pomáhal své dceři udržet kontrolu nad realitou, učil jí a hledal další lidi, kteří by jí mohli pomoci. Ori věděl, že takto kontrolovat tu sílu nebudou moci věčně, že přijde okamžik, kdy jí bude třeba přijmout. Provedl se svými spolupracovníky a žáky rozsáhlý průzkum, toho, co se chystá, zjistili, že to bude něco obrovského, ale nevěděli, co s tím. Proto se rozhodli vypravit na druhý konec světa, přípravy trvali řadu let, bylo také třeba, aby dívka dorostla. Byla si vědomá toho, co v ní dřímá, ale zároveň dostala šanci užít si radostného dětství jako ostatní děti. Znamení, že je potřeba vyrazit, přišlo, když jí bylo asi šestnáct, kdy prožila serii věšteckých snů během milování. O dva roky později přistála jejich loď po dlouhém putování a hledání u Skály.

To, co přivedlo Orina a Eikin až k nám bylo velmi propletené se mnou, ačkoliv jsem o tom neměl z počátku nejmenší tušení. Jedno z proroctví, kterými se řídili, znělo:“hledej plamen“ To, že proroctví se naplnilo, oba pochopili při tom, když jsem Eikin poprvé objal. Ale ani oni netušili, co má přítomnost znamená a jak souvisí s řešením jejich problému.

Ori nám pomáhal stavět obrovskou energetickou strukturu našeho vztahu, ale veškeré záměry, které byly spleteny kolem toho, co se dělo, jsem začal chápat až postupně. Ori byl tím nejlepším učitelem, kterého jsem kdy potkal, ukázal mi novou dimenzi Učení mistrů a pomáhal mi rozvíjet přímé poznání reality. Díky němu jsem čerpal z Pramene čím dál víc.

Oriho žáci prohledávali archivy a nosili nám vše, co se jim zdálo zajímavé a relevantní, další skupina, ve které jsem byl i já, tuhle záplavu informací pročítala a když narazila na něco hodnotného, dávali jsme to Orimu a Eikin. Ten dokument jsem objevil já. Pročítal jsem dvatisíce let starý rukopis od muže, který vedl malou komunitu, kde zkoumali lidské vědomí a vše, co s tím souvisí, na vetchých stránkách popisoval, kam se dostali společnou prací a meditacemi. K dramatické události pak došlo tehdy, když se ke skupině připojila mladá žena, která trpěla halucinacemi a ztrátou orientace v čase i prostoru, chtěli jí pomoci ale při skupinové terapii prý najednou její tělo zmizelo. Když to Ori a Eikin četli, poléval je studený pot. To, čím trpěla ta žena se náramně podobalo tomu, co prožívala Eikin.

Další text byl starý asi tisícpětset let a popisoval, jak v jedné duchovní škole zkoumali změněné stavy vědomí, kruh lidí tehdy tvořil kolem člověka tzv.bezpečný prostor, což byla energetická kotva nebo síť, která člověka zachytila, když bylo potřeba.

Už na podzim nám začalo být jasné, jak je potřeba zkoumat Eikinin problém, musíme vytvořit „bezpečný prostor“. Já, Eikin i Ori jsme měli několik věšteckých snů, ze kterých jsme dokázali vytvořit plán dalšího postupu. Bylo potřeba najít další lidi, kteří nám pomohou. Tehdy jsem konečně pochopil, co je mým životním posláním a kam to všechno směřovalo. Ten bezpečný prostor byl také místem, kam bylo možno umístit bohatství zatopené země. To, co jsme měli v plánu udělat, bylo také přesunem toho nejcenějšího někam, kde to už nikdy nic neohrozí.

To, jak Lidé moře vnímali prostor, čas nebo samotný život bylo naprosto odlišné od všeho, podle čeho se orientují lidé v současnosti. Snad až v posledních sto letech jsme narazili na hranice reality, ale tohle poznání se zatím nepromítlo do běžného života. Celistvost, kontinuita, jednota – to jsou termíny, které směřují k popisu vnímání Lidí moře. Podobnost můžeme vysledovat na jedné straně s tím, jak prostor a čas vnímají nejprimitivnější společenstva, na druhé straně s kvantovou mechanikou a teorií relativity. Naše pojetí a jejich pojetí jsou dvě téměř nezávisle vzniklé filozofie, kdy je pomocí jedné téměř nemožné popsat druhou. Přesto se o to pokusím.

To, co my vnímáme odděleně – prostor, čas, život - oni viděli jako jeden celek, který nikde nezačíná ani nekončí, jen kontinuálně přechází z jednoho stavu do druhého, žádný tento stav nebyl lepší nebo horší než druhý, žádný nebyl nadřazený nebo podřadný a žádný nebyl prvotní. Celé toto kontinuum existuje TADY a TEĎ a my si vědomě (nebo nevědomě) vybíráme, jak ho chceme vnímat nebo prožívat. V tomto pojetí neexistuje čas jako vnější činitel, ale je to pohyb vědomí po kontinuu, prostor je pak manifestací vědomí do fyzikálního vesmíru a život nikdy nezačíná ani nekončí, jen se proměňuje. Na hlubokém pochopení těchto principů bylo postaveno vše, co Lidé moře dělali. Neznali dobro ani zlo, neviděli to, čím se lidé nebo věci liší, ale naopak to, co je spojuje. Neznali boj, protože v tomhle pojetí světa není nic, proti čemu by bylo možno nebo nutno bojovat. Neoplakávali minulost a nebáli se budoucnosti. Naprosto přirozeně směřovali k jednotě a harmonii mezi sebou, ke spolupráci, k vyjádření radosti a k prožívání lásky ve všech jejich podobách.

Takto komplexně to samozřejmě nevnímali všichni, ale každý měl touhu k tomuto vědomí dospět. Moudří, Mistři a Učitelé právě s tímhle každému pomáhali a tomu se říkalo Cesta k sobě. Poznat to, ale neznamenalo dozvědět se nějaké informace, ale prožít ten stav. Metodě, jak mistři a učitelé vedli své žáky, se říkalo Učení Mistrů a cíli, kam cesta vedla, Pramen. Neexistovaly žádné zkoušky, protože nikdo nemůže říct o druhém člověku, kde právě na té cestě je, ani mistr neví, kam chce žák dojít. Když člověk došel tam, kam chtěl, prostě to věděl. Věděl, čili byl Moudrý. Na konci světa Lidí moře bylo v tomto stavu asi 90% populace, v době Skály asi tak 20 až 30% a před začátkem klimatické katastrofy tak 5%. Lidé moře si uvědomovali, že právě tahle proměna světa je dovedla tak vysoko.

Jedním z důsledků tohoto pojetí času a prostoru je to, že tak jako já můžu zkoumat tehdejší svět, oni zkoumají ten náš, uvědomují si naši, mou existenci, i to, že o nich píšu, ta energie, kterou dostávám, je od nich. Vidí paradoxy naší doby a díky jejich zrcadlení si je uvědomuju také, uvědomuju si nefunkčnosti našeho světa, našich systémů přesvědčení, to jak si tvoříme příšernou realitu kolem sebe a jak jsme vzdálení životu podle našich nejkrásnější představ.

Přesně tohle prozkoumal tehdy v zimě na Skále Plamen pod vedením Oriho a s láskyplnou podporou Eikin. Došel do Pramene a spojil se s vědomím, uvědomil si veškeré své inkarnace jak do minulosti, tak do budoucnosti. Uvědomil si i mě, Kamila. Seděli i s dalšími přáteli v kruhu a uvnitř Plamene probíhal bouřlivý proces, pak ustal a on otevřel oči, jeho pohled se setkal s Eikiním, nebyla mezi nimi žádná bariera a sdíleli spolu všechny své energie, dlouho se dívali jeden na druhého až Eikin řekla: „Záříš, Ilumin,“ a od té doby to bylo jeho jméno. Usmál jsem se na ní a to světlo ze mě tryskalo, dva paprsky vycházeli z mého srdce, obkružovaly mou hlavu a nad ní se spojovaly v zářivou hvězdu. „Zářím, Ilumé,“ odpověděl jsem a od té doby to je mé jméno. Koupala se v té záři, věděla, že je pro ní: „Záříš pro mě, Ailumin.“ Víc nebylo třeba dodávat.
Na jaře jsem odjel ze Skály, bylo to poprvé v mém životě, těšil jsem se že uvidím pobřeži. Před naším odjezdem naše komunita uspořádala velikou slavnost, vždycky jsme to tak dělali, když někdo odjížděl, ale tentokrát to pro mě bylo jiné, protože jsem odjížděl já.

Cesta k pobřeží trvala asi tři dny a pak se plulo ještě pět dní, než jsme dorazili do nejbližšího města, bylo obrovské, nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě, a to prý bylo ještě malé ve srovnání s městy v zatopené zemi. Trvalo nám řadu měsící než jsme našli ty, co jsme hledali, nakonec nás bylo dvanáct. Usadili jsme se v jedné menší komunitě na pobřezí na sever od Skály a začali intenzivně pracovat na našem propojení, asi po roce práce jsme dosáhli tak hlubokého propojení, že jsme se odvážili pustit kontrolu reality. Klíčová byla Eikin, to ona vlastně realitu kontrolovala a my jí jen pomáhali svými energiemi, nejmohutněji samozřejmně Ori. Poprvé, když jsme překročili práh času a prostoru, ležela Eikin v kruhu mezi námi, najednou se rozvlnil vzduch kolem nás a stěny se staly jakoby průhledné, Eikin se pohybovala na pomezí reality a pak najednou zmizela, zachovával jsem hluboký klid, i když jsem věděl, že tohle je kritický okamžik, pak se zase objevila. Tu noc jsme to bouřlivě oslavili.

Zkoumali jsme jevy na pomezí reality asi rok, nejdřív Eikin sama, pak nás postupně brala sebou, a když jsme pochopili, jak se to dělá, tak už každý sám. Z počátku vždy ostatní dělali kotvu, ale nakonec jsme se odvážili skočit tam všichni najednou. Nakonec naše síla byla tak velká, že jsme mohli přecházet hranici tam a zpět naprosto libovolně a kdykoliv, už jsme ani nemuseli sedět v kruhu. Tohle nám zabralo asi dva roky a pak jsme začali zkoumat samotné stvoření, materializaci.

Po pěti letech práce jsme byli tak daleko, že jsme dokázali zhmotnit naprosto vše, ale ono to“vše“ má přísná pravidla, vše, co je v souladu se záměrem vesmíru.

Pak jsme se rozjeli po celém světě a učili tohle další a další lidi.Zůstávali jsme v téhle realitě ještě dlouho, vychovali jsme děti, až jednoho dne jsme se chytili s Eikin za ruce a definitivně přešli na druhou stranu. Podařilo se nám vytvořit něco obrovského, duše, které se dosud inkarnovali jako jednotlivci, se najednou propojily do jediného konglomerátu, prostě naše energie se naprosto smísily, stvoření bylo u konce.  Během asi sta let se naše metoda rozšířila mezi veškeré Lidi moře, dlouho jí pak používali k přežití v těch časech proměny, ale pak, jednoho dne na konci času, se všichni rozhodli odejít, muži, ženy, děti, všichni najednou zmizeli.

Vlastně ne všichni, zůstali ti, kteří předávali poslední znalosti lovcům ve vnitrozemí, vzniklo několik center, kde se tak dělo, v Egyptě, v severní Indii, v Andách, v Zimbabwe, v centrální Austrálii, v Mexiku a v Anglii. Někde se to povedlo, někde ne, přesto ne vše, bylo zapomenuto.

Lidé moře odešli z fyzické reality, přesto Zemi neopustili, ten konglomerát je stále v zemské sféře a stále ovlivňuje dění na Zemi, po mnoha tisíci letech se od něho oddělila nová entita, která byla směsí spousty duší a začala si říkat podle jedné z nejvyšších bytostí, které jí kdysi vytvořili, Ilumauir a znova se vrhla do kola inkarnací.

Cesty duší 2008